Rozhledna Horní les

Rozhledna Horní les se nachází mezi obcemi Nyklovice a Rovečné a jak napovídá její název, je pěkně skrytá v lesích. Kopec, na kterém stojí a po kterém je pojmenovaná, je se svou výškou 774 m nejvyšším vrcholem Svratecké hornatiny. Ocelová konstrukce rozhledny měří 59 metrů, výška vyhlídkové plošiny je 38 metrů. Kdo se chce dostat nad úroveň smrků a rozhlédnout se po Svratecké hornatině a východní části Žďárských vrchů, musí zdolat 201 schodů. Při dobré viditelnosti je možné zahlédnout Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory či Krkonoše. Rozhledna byla vystavěna na podzim roku 2001 a zpřístupněna 19. dubna 2002. Je volně přístupná od dubna do října. Nynější rozhledna není první vyhlídkovou stavbou na tomto místě. Již v roce 1918 je dokladována existence měřičské věže stojící na stejném místě a známé jako rozhledna Rakušanka.

Oliver

Zhruba před sto šedesáti osmi hodinami jsem ho uviděla poprvé. Hubený, mourovatý. Kocourek. Prosklenou výlohou nahlížel do prodejny. Snad doufal, že si ho někdo všimne a vezme si ho domů společně s nákupem. Všimnul si každý, kdo prošel. Každý měl strach, aby se k němu kotě nepřidalo, aby s ním nedošlo domů, aby se nemusel zabývat něčím tak zbytečným. Pohladila jsem ho a on mi vmžiku vlezl až za krk. Pokusila jsem se ho postavit na zem, ale proměnil se v takovou tu pichlavou kuličku, která když se vám dostane na oblečení nebo do vlasů, nejde odtrhnout. Uvolnila jsem jednu packu a zbývající tři se chytily pevněji. Odzbrojil mě během pěti vteřin. Nedokázala jsem ho ze sebe strhnout násilím, odložit znovu před prodejnu, nakoupit si, poklábosit o ptákovinách a jít domů. Hlavou mi sice blesklo cosi o dobrých úmyslech, kterými si dláždíme cestu do pekla. Netušila jsem ale jak moc a jak rychle si ověřím pravdivost tohoto tvrzení. Není to ani čtyřicet osm hodin, co jsem ho viděla naposledy. Zabalený do kusu osušky čekal tiše a trpělivě, až dokončím, co musím. Už vůbec nepřipomínal pichlavé kuličky, které se vás drží a nepustí. Vypadal jenom jako mrtvé kotě, které čeká, až ho pohřbím.

Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.