20. 10. 2015

Rozhledna Horní les

Rozhledna Horní les se nachází mezi obcemi Nyklovice a Rovečné a jak napovídá její název, je pěkně skrytá v lesích. Kopec, na kterém stojí a po kterém je pojmenovaná, je se svou výškou 774 m nejvyšším vrcholem Svratecké hornatiny. Ocelová konstrukce rozhledny měří 59 metrů, výška vyhlídkové plošiny je 38 metrů. Kdo se chce dostat nad úroveň smrků a rozhlédnout se po Svratecké hornatině a východní části Žďárských vrchů, musí zdolat 201 schodů. Při dobré viditelnosti je možné zahlédnout Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory či Krkonoše. Rozhledna byla vystavěna na podzim roku 2001 a zpřístupněna 19. dubna 2002. Je volně přístupná od dubna do října. Nynější rozhledna není první vyhlídkovou stavbou na tomto místě. Již v roce 1918 je dokladována existence měřičské věže stojící na stejném místě a známé jako rozhledna Rakušanka.

15. 10. 2015

Oliver

Zhruba před sto šedesáti osmi hodinami jsem ho uviděla poprvé. Hubený, mourovatý. Kocourek. Prosklenou výlohou nahlížel do prodejny. Snad doufal, že si ho někdo všimne a vezme si ho domů společně s nákupem. Všimnul si každý, kdo prošel. Každý měl strach, aby se k němu kotě nepřidalo, aby s ním nedošlo domů, aby se nemusel zabývat něčím tak zbytečným. Pohladila jsem ho a on mi vmžiku vlezl až za krk. Pokusila jsem se ho postavit na zem, ale proměnil se v takovou tu pichlavou kuličku, která když se vám dostane na oblečení nebo do vlasů, nejde odtrhnout. Uvolnila jsem jednu packu a zbývající tři se chytily pevněji. Odzbrojil mě během pěti vteřin. Nedokázala jsem ho ze sebe strhnout násilím, odložit znovu před prodejnu, nakoupit si, poklábosit o ptákovinách a jít domů. Hlavou mi sice blesklo cosi o dobrých úmyslech, kterými si dláždíme cestu do pekla. Netušila jsem ale jak moc a jak rychle si ověřím pravdivost tohoto tvrzení. Není to ani čtyřicet osm hodin, co jsem ho viděla naposledy. Zabalený do kusu osušky čekal tiše a trpělivě, až dokončím, co musím. Už vůbec nepřipomínal pichlavé kuličky, které se vás drží a nepustí. Vypadal jenom jako mrtvé kotě, které čeká, až ho pohřbím.

1. 10. 2015

Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.