Oliver

Zhruba před sto šedesáti osmi hodinami jsem ho uviděla poprvé. Hubený, mourovatý. Kocourek. Prosklenou výlohou nahlížel do prodejny. Snad doufal, že si ho někdo všimne a vezme si ho domů společně s nákupem. Všimnul si každý, kdo prošel. Každý měl strach, aby se k němu kotě nepřidalo, aby s ním nedošlo domů, aby se nemusel zabývat něčím tak zbytečným. Pohladila jsem ho a on mi vmžiku vlezl až za krk. Pokusila jsem se ho postavit na zem, ale proměnil se v takovou tu pichlavou kuličku, která když se vám dostane na oblečení nebo do vlasů, nejde odtrhnout. Uvolnila jsem jednu packu a zbývající tři se chytily pevněji. Odzbrojil mě během pěti vteřin. Nedokázala jsem ho ze sebe strhnout násilím, odložit znovu před prodejnu, nakoupit si, poklábosit o ptákovinách a jít domů. Hlavou mi sice blesklo cosi o dobrých úmyslech, kterými si dláždíme cestu do pekla. Netušila jsem ale jak moc a jak rychle si ověřím pravdivost tohoto tvrzení. Není to ani čtyřicet osm hodin, co jsem ho viděla naposledy. Zabalený do kusu osušky čekal tiše a trpělivě, až dokončím, co musím. Už vůbec nepřipomínal pichlavé kuličky, které se vás drží a nepustí. Vypadal jenom jako mrtvé kotě, které čeká, až ho pohřbím.

Holky mu daly jméno Oliver. Bylo mu jen pár týdnů. Nevím odkud přišel a proč. Nevím, jestli se zatoulal, nebo se ho někdo zbavil. Obešla jsem s ním ves, zatímco mi seděl na baťohu, podobně jako se vozí turisti na zádech slonů. Samozřejmě nikomu nescházel. Nikdo netoužil nechat si ho. Vzdorně jsem si řekla, že dlážděná cesta znamená přece cesta dobře schůdná. Aspoň se mi po ní jednou dobře půjde. A přes všechny pochybnosti jsem kotě donesla domů. Myslela jsem si něco o tom, že když jsem, jak se zdálo, jediná, kdo může, kdo chce pomoct, tak prostě musím. Tak jsem si to myslela. Přes svých pětačtyřicet let patřím totiž stále k onomu zatracenému druhu nepraktických bláznů, kteří si vyloženě koledují o pořádný kopanec, aby koukali zpraktičtět a přestali domů nosit místo nákupu koťata.

Bylo mu jen pár týdnů a nevím, jak žil před příchodem k nám. Vím ale jistě, že v bytě nebyl poprvé, u nás se totiž zabydlel velmi snadno. Dokonce se ani nebál psa. Jako nejmenší a nejmladší člen domácnosti se stal okamžitě středem pozornosti. Nebál se, to ne. Taky si nehrál, nepředl. Ale to jsme si uvědomila až později. Jen se rozhlížel vykulenýma očima a ke každému, kdo byl ochotný ho vzít, se přimknul ještě těsněji, než by svedl břečťan. Když byly holky o víkendu doma a vzaly si ho k sobě, byl šťastný. Nechal se nosit, hladit, obdivovat. Jsem strašně ráda za těch pár pěkných hodin, které snad u nás prožil. Když jsem ho našla ležícího na chodbě, nenapadlo mě ještě nic. Ale byl to už první příznak. FIP. Tak se jmenuje nemoc, kterou měl ten malý mourovatý kocourek v sobě. Není na ni lék a příznaky jsou podobné řadě jiných chorob, ale to jsme se také dočetla až mnohem později.

V pondělí na tom byl Oliver špatně. Nejedl, nepil. Ležel v krabici u kamen. Oči už neměl vykulené. Přivíral víčka, pomrkával. Kdykoli jsem se podívala jeho směrem, díval se na mě. Neustále jemně pokyvoval hlavičkou. Každá cesta k misce s vodou, u které jen seděl a koukal do ní, vyvolala záchvat, pomalu se složil na zem a několik vteřin pak ležel bez pohybu. Jen podle pohybujícího se čenichu se dalo poznat, že ještě žije. Sliznice v očích a tlamce měl smrtelně bledé. Po vyšetření u veterinářky dostal antibiotika, kanylu, kterou jsme mu dávkovali glukózu s analgetiky a nějakou speciální konzervu, kterou jsme mu rozpuštěnou v teplé vodě podávali stříkačkou. Zdálo se, že se zlepšuje. Zdálo. V úterý večer přišel další záchvat silnější než všechny předchozí. Co bylo dál, je smutná historie. Zoufalé shánění veterináře, který by kocourka zbavil bolesti, cesta autem s kocourkem ležícím v kočičí přepravce. Další velký záchvat mezi Fryšavou a Třemi studněmi. Injekce. Poslech srdce. Konstatování že ztichlo. Konstatování že se víc nedalo udělat. Malá hromádka čerstvě překopané hlíny v zahradě. Lítost a výčitky. Prázdná kapačka na kredenci a půlka speciální konzervy v lednici.

Bohužel ne každé kotě je možné zachránit. A taky ne každé kotě najde někoho, kdo by ho zachránit chtěl. A i když je to hodně smutné, takové věci se prostě stávají. Ale nemusely by! Je tady jedna věc, která by tomu mohla zabránit. Každý kdo chová aspoň malý kousek citu ke své kočce a ví, že se nechce nebo nedokáže postarat o případná nechtěná koťata, by snad mohl vyšetřit tři čtyři stovky a hodinku času, aby ji nechal vykastrovat. Není to přece nic tak hrozně složitého, ani finančně náročného a přitom je to jediná skutečně účinná prevence.

Olivera už nic nezachrání. Nebylo v lidských silách ho zachránit. FIP se objeví rychle a průběh je doslova fatální.

Ale mohlo by to ušetřit spoustu trápení dalším nevinným tvorům, o které nikdo nestojí a přesto přichází na svět.

A nakonec i nepraktickým bláznům, kteří si myslí, že ten svět můžou změnit.