Máme rádi zvířata...

Máme rádi zvířata, přestože jsou chlupatá a všude trousí srst. A kdyby jenom srst! Ale láska je láska, jak se zpívá v jiné písni a tak žijeme více (holky a já) méně (manžel) smíření s vědomím, že není možné vyjít do společnosti a vlastně kamkoliv, aniž bychom na sobě nenalezli pár kočičích nebo psích chlupů, že se občas chloupek z myšího kočičího kožíšku zatoulá až do polévky, že si někdy připadám jako dveřník jejich veličenstev a sto jarních schodů dělám běžně každý druhý den, bez ohledu na roční dobu. Že se o lavici v kuchyni dělím se Zmudou, stejně jako holky o postel s Charliem a často si pro sebe stěží urveme pár centimtrů. Charlie, Zmuda, Hana, Šena, Niky a Mína jsou zkrátka členové rodiny a také je tak s nimi zacházeno. Někdy se mi dokonce zdá, že mají větší privilegia, než o jakých jsem si kdy já sama dovolila třebas jen snít.

Charlie krátce po příchodu k nám. Kamarádka holek se po týdnu, co byl pejsek u nás, ptala, jestli ještě pořád Charlie v noci kňučí. Vůbec nevěděly, o čem mluví. Nestihnul ani kníknout, což si do dnes vynahrazuje. Hned první noc se nastěhoval do postele a už ji neopustil, pouze postele podle momentálního rozpoložení střídá. Někdy si taky lehne naštorc a holky, běžte se třeba klouzat!

Je to inteligentní tvor a přirozeně se zajímá, na čem vlastně spí.

Tenhle polštář je v pořádku. Roztoči tam žádní nebyli.

Kámoši.

Anna a Hana, duo Oči kočičí.

Šena jako dáreček v krabici.

Šena jako objemný a neskladný fascikl v šupleti.

Naše nejmladší kočička Mína. Objevila se v zahradě a už u nás zůstala. Jak krásně kdysi napsal Koník, inspirován její dvoubarevnou tvářičkou: Půl kočky na denní, půl kočky na noční lov...

A Madlenka řekla:

Míno moje mourovatá,

miluju tě,

mámotáta.

Malá Madlenka a malá Niky neboli koťata.

Větší Madlenka s větší Šenou. Zvláštní je, že všechna naše zvířata se nesmírně ráda fotí na posteli a nejenom fotí. Peřiny a deky mají pro ně zvláštní neodolatelnou přitažlivost.

V zahradě je nějakej Blivajz, řekly holky jednoho letního večera, při pohledu z okna. Zřejmě se v názvosloví inspirovaly známým Mňauvajsem z reklamy, který nápadně připomíná naši Zmudu. Vydaly se zvláštní světélkující úkaz prozkoumat. Blivajz rychle nabyl konkrétní podobu a stal se kočkou. A když vypnul dálková světla, byla z Blivajze zase jenom Hana.

Košík na houby. Pardon. Na Hanu.

Mňauvajs, néé, vlastně Zmuda.

Tato fotka je trošku matoucí i pro mě a ptám se: JAK JE TO MOŽNÉ?? při tolika kočkách v domě. Ze zdi lezou nejen káblíky k televizi, počítači, satelitu a nevím čemu ještě, možná tam nějaký čeká i na mě, až mi dojde šťáva. Však nám taky pán, co zapojoval internet, povídal: U vás je to jak v elektrárně. Krom káblíků se objevila i myška. Přišla, pobyla a když jsme začali uvažovat o zakoupení humánní pastičky na myši, vyplašily ji holky při zkoumání krabice s figurkami z kinder vajíček a myška se sebejistě vrátila stejnou cestou, kterou přišla, zpátky do zdi. Do zdi? No, tam někam. Mám pocit, že její příchod má přímou souvislost se zálibou naší zvěře v peřinách. Pro případ, že by se myš chtěla vrátit, jsem olepila díru izolepou, ale asi nemusím říkat, že vzhledově jsem to moc nevylepšila. Sádru už mám koupenou a pak myško na neshledanou. 

A jako bonus dvě vzpomínkové.

V kuchyni ve skříni...

A náš milášek.

Všem ostatním s výjimkou myšky říkám: Těším se zase brzy na shledanou!

Bevíčková.