O prázdninách jsme navštívili i Draxmoor, hororový zámek v Dolní Rožínce. Zvenčí působí velice pěkně, doslova lákavě. Jelikož jsme strašidelnou expozici s 3D promítáním navštívili už kdysi, když holky byly malé a protože někdo musel zůstat s Charliem venku, rozhodla jsem se s "těžkým srdcem" stezku odvahy skrz zámek tentokrát oželet a dopřát ji svým nejmilejším. Jako rodinka putujících idiotů jsme se projevili hned z kraje.
Zakoupila jsem tři lístky, popřála rodině pěknou zábavu, odtrhla psa od kandelábru a vydala se s ním na průzkum. Samozřejmě se vstupenkami v peněžence. Zvolila jsem cestu kolem vody, po pravé straně hradu stále dozadu. Rodina velmi rychle zjistila, že bez předložených vstupenek si neprohlédnou ani předsálí. Na radu pokladní vyběhli ven, hledat mě do přilehlého venkovního obludária. Neberu to nijak osobně, ostatně paní taky nebyla zrovna Angelina Jolie. Instinkt vypěstovaný roky manželství a mateřství mě po 200 metrech nudného poflakování kolem vody se psem škrtícím se čtyři metry přede mnou, obrátil a nasměroval zpět. Před hlavním vchodem jsem se střetla s udýchanou dcerou. Následovala šeptaná výměna rozličných nelichotivých postřehů, bleskurychlé vylovení vstupenek a nástup na prohlídku. Já se kajícně uchýlila do již zmíněného obludária, kde bylo krásně stinno a kde jsem se cítila jako mezi svými.
Příjemným, klidným posezením zcela pohrdnul Charlie. Snažila jsem se ho zabavit pohupováním na kolenech a prozpěvováním: takhle jedou malý páni, takhle jedou velký páni... což se mu rychle znelíbilo. Zhnusen seskočil na zem, převrhnul si misku s vodou a ve vzdálenosti dané samonavíjecím vodítkem obcházel kolem mne nervní půlkruhy. V té době už jsme měli společnost. Několik strašidel. Ne, nechci být zlá a povrchně soudit něčí zevnějšek. Jen jsem z řeči a odění vyrozuměla, že slečny v rámci brigády straší. Usadily se nám za zády. Pes došel ke stolu s upomínkovými předměty pokrytý kilometry sametu a než jsem stihla jakkoli zasáhnout, s gustem se na samet vymočil. To mě zvedlo z lavice, velmi nenápadně jsem se přiloudala blíž, posoudit, jak moc je to vidět. Postranním pohledem jsem zkontrolovala "strašidla", která v téže chvíli odvrátila pohled a živě mezi sebou rozmlouvala. Odtrhla jsem psa od sametu a vydala se s ním na obchůzku. Obkroužili jsme obludárium jednou, podruhé. Mně bylo horko a bolely mě nohy, psovi bylo horko, u vytržení z neznámých pachů se plazil téměř při zemi, hlasitě sípal a nebolelo ho evidentně nic. Buď chodit, nebo se chovat, nic jiného neuznává.
Při druhé okružní cestě jsme zavítali s Charliem blíže k hradu, z jehož útrob jsme náhle zaslechli známé hlasy. Ještě jsem žasla nad úžasnou akustikou, která dovoluje posluchači v obludáriu sledovat putování blízkých temnými chodbami, když přímo před námi vylezli z jakéhosi sklepení manžel a dcery. Podivila jsem se, jak rychle hrad prošli. Ani jeden z nich se moc nebavil. Starší dcera se od nich oddělila s nečitelným výrazem ve tváři, mladší se svým otcem znovu sestoupila do podzemí. Pochopitelně jsem se zajímala, co se stalo. Ukázalo se, že Aničce neudělal dobře zvuk startované motorové pily rozléhající se zlověstně zšeřelými pokoji, ani následný vpád zakukleného majitele tohoto nástroje zkázy a po dalších překvapeních už netoužila. Ti dva však jsou poněkud otrlejší a tak se znovu vrátili na trasu, i když pro takové případy nejsou v Draxmooru zařízení. Výtah, který je svezl k východu, jede jenom jedním směrem, tedy dolů. Proto podlezli provaz s cedulí ZÁKAZ VSTUPU a vystoupali zpět po schodech. Vzápětí je začaly stíhat dvě pracovnice Draxmooru - skoro jsem napsala čarodějnice, aby to bylo stylové - které se dožadovaly vysvětlení, jak to, že jsou jen dva, když mají být tři.
Anna, pes a já jsme znovu usedli na lavičku. Mezi nás se položilo zlověstné ticho, samozřejmě s výjimkou psa, který hlasitě dýchal a kničel. Po chvilce vznesla dcera dotaz, kdo měl ten pitomý nápad, jet na výlet zrovna sem. Tušila jsem, jak zrádným by se toto téma mohlo rychle stát a usilovně se snažila vylepšit jí náladu líčením Charlieho extempore. Ve chvíli, kdy se zdálo, že blázna s motorovkou zamluvíme a vše vyzní do ztracena, mě bohužel zničehonic přemohla jakási bujará hysterie a nekontrolovaně jsem se rozesmála. Částečně za to mohlo ukrutné vedro, zčásti obraz těch třech, jak vypadali, když se tak překvapivě vynořili z podzemí, který se mi doslova vypálil do sítnice a neustále mi pocukával koutky. Načasování nemohlo být horší. Z podzemí se vynořilo další "strašidlo" a jak mu černý hábit dovoloval, spěchalo ke skupince za námi. Když nás míjelo, zaujatě a podezřívavě si nás prohlíželo. V zaměstnancích Draxmooru jsme zřejmě svým podivným chováním vzbudili dojem, že chystáme něco nekalého. Třeba si odnést v kapse nějaký exponát, nebo se vetřít k Drákulovi do rakve, případně obšlehnout know-how a postavit si doma vlastní atrakci. Hovor doléhající k nám z hloučku strašidel nabyl na hlasitosti. Dcera usoudila, že se přece jenom směju jejímu leknutí, vytrhla mi vodítko a utekla se psem z obludária. Mě v tu chvilku úplně opustily síly, jen jsem seděla zhrouceně na lavičce, hlasitě se smála a otírala si uslzené oči do kapesníku. Litovala jsem jediného, že u sebe nenosím placatku s rumem. Dopila jsem aspoň zteplalou psí vodu a rozmýšlela co dál, když z hradu vylezla i druhá dcera a manžel a mohli jsme konečně obludárium jakož i celý objekt opustit.
Cestou domů znovu přišlo na přetřes - mimo jiné - čí že to byl nápad, jet právě do Draxmooru. Nevím, jak je to u vás, ale u nás se, je-li vznesen podobný dotaz, zpravidla různými oklikami a odbočkami dojde k závěru, že za všechno může matka. Na chvilku mě to vytrhlo ze vzpomínek na čerstvé zážitky a přestala jsem se debilně pochechtávat - hysterie mě totiž ještě úplně neopustila - a to jsem prosím ani nebyla v zámku. Než jsem se stihla rozhodnout, jestli chci ze svého širokospektrého rejstříku předvést spíše uraženou lítost, nebo přímo zlostnou zhrzenost, promluvil manžel.
,,Zařval jsem na něj: JEDEŠ!!!", řekl zasněně a po chvilce přiznal: ,,Taky jsme se ukrutně lek." Cosi na té představě, jak srdnatě zahání smrtku s motorovkou, mě znovu rozchechtalo a holky se přidaly. Výlet byl částečně zachráněn, i když to nebylo tentokrát stopro vydařené. Madla a Jirka byli spokojení, Anna zhnusená, pes nestranný - nudí se všude - a já tak nějak napůl. Myslím, že v Draxmooru jsme byli podruhé a naposledy.
S pozdravem
Bevíčková
Žádné komentáře:
Okomentovat