Věcí, které je skoro lepší nevědět, je spousta. Pro sebe si je dělím do dvou kategorií. Za prvé jsou to ty, které máme všichni více méně společné. Říkám jim všeobecné. Sem patří kupříkladu složení potravin. Nevím, jak moc to kdo sleduje, ale já jsem názoru, že je někdy lepší nevědět úplně všechno. Neprohlížím podrobně pestrobarevné sáčky a balíčky a nehloubám nad každým řádkem vytištěným na zboží, jako by šlo o poselství zašifrované do písmen a čísel tajemným spolkem iluminátů.
Jedním z důvodů mého laxního přístupu patrně bude fakt, že ta drobná písmena už prostě nepřečtu. Ale stejně si myslím, že se nic nemá přehánět. I mě pochopitelně zneklidňují všechna ta éčka a umělá sladidla a barviva a čertví co ještě, ale říkám si: Kdo se bojí, nesmí do supermarketu. Ještě víc se totiž bojím, že při hodně podrobném průzkumu bych mohla zjistit, že celá poživatina včetně obalu je vlastně produktem chemického průmyslu něco jako made in Unipetrol a mé chápání světa by tak mohlo utrpět nenapravitelný otřes. Například maggi a bujón mi přijdou jako klasičtí představitelé pochutin na bázi ropy. Ne že by jim to ubíralo na chuti.
Nikdy by mě taky ani nenapadlo, pídit se po tom, jak manžel slavil narození našich dcer, čímž se dostávám ke kategorii osobní. Pravda, doneslo se ke mně podvakráte mnoho rozličných náznaků a to převážně synonyma k výrazu oblíbenému mezi sběrači nepotřebných deklů, okapů a lokomotiv - na šrot. Třeba zvonivé - na plech, preferované zaměstnanci kovovýroby, nebo z oblasti pohostinství libozvučné - na šlupky. Poněkud chudě působí vedle těchto popisných výrazů známé umakartové čelo, oblíbené především mezi klienty stánků s rychlým občerstvením. Ve svém výčtu nemohu vynechat ani krásné dramatické - jako dělo, které po zrušení povinné vojenské služby zvolna upadá v zapomnění a je používáno převážně ve specifickém prostředí zimních sportů a ski areálů. A nesmím vynechat ani cizokrajné - jako puma, oblíbené ve městech se ZOO pyšnícími se chovem velkých kočkovitých šelem a mezi fanoušky R. Kiplinga a Mauglího.
Mně osobně k euforickému vytržení zcela stačila noční cesta do porodnice, kdy manžel vyždímal z našeho trabanta neuvěřitelných sedmdesát kilometrů za hodinu a do klepání a rachtání plechů uvolněných zběsilým tempem každé tři minuty zlověstně opakoval: Cítím benzín, asi nám teče benzín... Tuto frázi krátce před přejezdem železnice v Novém Městě vystřídalo neméně zneklidňující: Pokud budu muset zastavit, už se nerozjedem. Nevím přesně z jakého důvodu manžel dospěl k tomuto závěru, ale určitým vodítkem by mohla být pořizovací cena našeho vozu - považte! celých 1800 Kč. Jen pro zajímavost dodávám, že kočárek jsme koupili za 1200 Kč.
Nemůžu říct, že v porovnání s cestou mi pak samotný porod přišel vyloženě jako psina - domnívám se, že odvážné tvrzení: Porod je nejkrásnější moment v životě ženy, musel zaručeně jako první vyslovit nějaký chlapík, který byl porodu nejblíž, když kočka rodinných přátel poprvé snesla z půdy koťata - ale všechno nakonec proběhlo dobře, standardním způsobem. Detaily si z pochopitelných důvodů nechávám pro sebe. To je další věc, o které je lepší vědět co nejméně.
Ve stejném duchu, tedy vědět dopředu co nejméně, jsme vstoupili s manželem do fáze rodičovství. Já vybavená, podle svého soudu dostatečně, Velkou knihou o matce a dítěti, rozhodnutím vést výchovu zcela jinak než moji rodiče a v neposlední řadě maminkou v přízemí, přičemž pouze poslední bod se skutečně osvědčil. Velká kniha o matce a dítěti nicméně ještě jednou figurovala v našem rodinném životě a to když jsem o mnoho let později usoudila, že je vhodný čas prolomit bariéru nevědomosti a promluvit k dcerkám o některých aspektech života ženy. Jako se tonoucí stébla chytá, chopila jsem se já zmíněné knihy, významně ji položila vedle sebe na gauč a s intenzivním pocitem, že Jan Amos Komenský mi kouká přes rameno a propůjčuje mi své pedagogické vlohy, jsem hlasem zjihlým vědomím vlastní důležitosti oslovila dcerky. "Holky, pojďte si ke mně na chvilku sednout, chtěla bych si s vámi o něčem promluvit."
Neochotně se došouraly ke gauči, koukly na mě, na knihu a otráveně zavyly: " Mamíí, nééé, ty budeš mít další děcko..."
Asi nemusím říkat, že Komenský vzal zbaběle roha. Mě složil záchvat smíchu a když konečně došla řeč na ony aspekty, usadily mě dcerky, řka, že přece čtou Bravíčko a ví i to, co já nevím do dnes, čemuž jsem snadno uvěřila.
Taky jsem nijak zvlášť netoužila vědět, jak si vedli moji drazí doma v pěti týdnech mé nepřítomnosti, kdy jsme rehabilitovala v lázních. Ovšem po příjezdu jsem nalezla tolik výmluvných indicií, že mé blažené nevědění rychle vzalo za své. Kdybych chtěla, mohla bych je sledovat po baráku, jako by za sebou zanechali světelnou stopu. O svém slavném návratu jsem již jednou psala a tak jen pro oživení krátký výčet hrůzných nálezů: koberec změnivší díky zašlapaným psím chlupům barvu z hnědé na béžovou, prorezavělá konvice na kamnech, ve kterých se po celou dobu mé nepřítomnosti z úsporných důvodů netopilo, ovšem vodu od posledního vaření kafe z ní nikdo nevylil, zdivočelé kočky, brambory nasázené v místě pro jiřiny, umořený japonský javor a háček od uzeného nonšalantně zavěšený na voskovce. Zrezavělá konvice je pro mne nejvýmluvnější potvrzení faktu, že teplo rodinného krbu/ kamen není schopen udržovat každý.
A na závěr tu mám jednu takovou ošemetnou záležitost z nedávné doby. Strašně ráda bych předstírala, že o tom nic nevím, že se to vlastně vůbec nestalo a když, tak někomu jinému. Jenže stalo a jak už víte, nedokážu lhát. Dokonce ani sama sobě.
Víte, to posezení s našimi přáteli bylo tenkrát víc než vydařené. Vlastně bylo všechno úplně perfektní a to přesně do té doby, než jsme se poněkud těžce vyhrabali z křesel a vydali se na cestu domů. Už dva metry za domovními dveřmi se ukázalo, že smršť jägermeisterů - příhodně zvaná rychlá smrt - která nás postihla v poslední půlhodině takříkajíc na rozloučenou, nebyla nejlepším nápadem a neudělala dobře nikomu z nás. Vybavuji si, že nás známí doprovodili až ke dveřím a pak neobyčejně efektně doslova zapadli do domu. Vypadalo to, jako by je stahovala zpět nějaká mocná síla. My se s manželem po dlouhé době chytili vroucně za ruce - nikoli z právě probuzeného citu ale čistě z nutnosti - a vydali se na cestu domů. Zpočátku to šlo dobře. Každého z nás to táhlo k jedné straně a tak jsme jaksi vyvažovali jeden druhého. V momentě kdy jsme překonali táhlé stoupání a došli na náves nasvícenou veřejným osvětlením, jsme byli již natolik sladění, že jsme lítali svorně z jedné strany na druhou. I nás dohnala ona mocná temná síla, která vtáhla přátele zpět do domu. Přesto jsme vytrvale postupovali k našemu domovu, který byl konečně na dohled. Bohužel ani jeden z nás nevzpomněl na nedávné dokončení obecní kanalizace. Odbočku k našemu domu přetínal pás asi metr široký, kde byla doposud snížená úroveň terénu. Jen tak o tři pět centimetrů, ale v našem delikátním stavu to úplně stačilo. Následné dění si vysvětluji tak, že jeden z nás zřejmě došlápnul o něco níž, než čekal, ztratil rovnováhu a kolegiálně s sebou strhnul k zemi toho druhého. Nakonec, vždyť jsem si to kdysi slíbili: V dobrém i zlém...
Jsem neskonale vděčná, za milosrdné zatmění mysli, která mi to, co následovalo, předkládá jen v náznacích a nejasných obrazech. Vím, že tam bylo hodně padání a vstávání a zase padání... Laurel a Hardy by na nás byli pyšní. Tiše doufám, že nás nikdo v tu pozdní noční hodinu neviděl a pokud ano, nechci vědět, co si o tom myslel. Vím však naprosto jistě, že byl-li nějaký náhodný pozorovatel skryt ve stínech, musel být s prominutím pochcaný smíchy.
Říct, že mi ráno, vlastně jen o tři hodiny později - jakýsi instinkt mě vzbudil už v pět - nebylo právě dobře, je jako konstatovat, že tornádo je jenom temperamentnější bratr vánku. Devastace byla totální. Přestože se mi naše schodiště jevilo jako kilometry dlouhý sešup do království pekelného, slezla jsem dolů, abych uklidila před zvědavým tátovým pohledem naše zablácené boty. (Taky nemusí vědět všechno.) Vybavila jsem si totiž, že prohlubeň, se kterou jsem se oba až nepříjemně důvěrně seznámili, byla po předchozím dešti plná jemného bláta, které tlumilo naše pády. Nové zimní boty, které jsem měla v ten památný večer poprvé na nohou, na tom byly překvapivě snad ještě o něco hůř než já. Komplet obalené blátem, bahno bylo i na modrém kožíšku uvnitř a tkaničky vyhlížely jako podvyživené pijavice. Záhy se však ukázalo, že zničené boty představují nejmenší problém. Když jsem zvedla pohled od bot, bylo to, jako bych se ocitla v Cueva de las Manos - argentinské Jeskyni rukou. Fádnost bílých zdí chodby oživily perfektně vyvedené blativé otisky. Stejné dva páry rukou ozdobily i zdi kolem schodiště, na záchodě a také v koupelně, kde jsem navíc nalezla vanu plnou zablácených hader, které kdysi, v jiném životě, bývaly našimi svršky.
Nikdy nepřestanu blahořečit výrobce omyvatelných nátěrů. V sedm hodin, kdy tatík většinou vstává, jsem měla z větší části umytou chodbu a schodiště a třikrát propláchnuté hadry, které už zase vzdáleně připomínaly oblečení. Šokem jsem dokonale vystřízlivěla. Dokonce mi už ani nebylo špatně, jen jsem po zbytek dne připomínala ty zvláštní psíky, kteří se, ať je teplo nebo zima, neustále třesou. A nakonec se mi díky intenzivní vodoléčbě podařilo zachránit i boty.
Jägermeistera jsem od té doby už neochutnala a vidím-li typickou hranatou láhev, v panice couvám a uchyluji se do ochranného kruhu ze sypané kuchyňské soli. Neznám jeho přesné složení, jak už jsem řekla, není nutné vědět všechno, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se provalilo, že je dochucovaný výluhem z rulíku zlomocného a ďáblovou slinou. Základní složku jsem ale odhalila ihned (po první otravě) a v mém soukromém archivu byl neodvolatelně zařazen na černou listinu hned vedle maggi.
Téma týdne - Co je lepší nevědět?
Žádné komentáře:
Okomentovat