Moje drahá zvěř

Slovo výstřednost lze popsat jako vybočení z průměru. Vezmu-li v úvahu, že na jednu domácnost zpravidla připadá jedna, dvě a zcela výjimečně tři kočky, pak se svými šesti kusy skutečně lehce vybočuji z průměru a jsem tedy patrně výstřední ne-li přímo extrémní.

Extrémista a často i ex trémista (neboli pozdní strachovač) jsem i při výchově. Při pročítání krásných Valininých článků věnovaných novému spolucestujícímu ve vlaku života - kocourovi Číčovi - a s ním spojeným změnám v nastaveném jízdním řádu, jsem se nostalgicky vrátila proti proudu času a zavzpomínala, jak jsem tyto začátky chovatele koček prožívala já. Nakonec, co kdyby chtěla Valin nějakou radu!? Překvapivě musím konstatovat, že žádnou radu nemám. Vysvětluji si to tím, že Zmudina a spol zavedli pohotově a nekompromisně vlastní pravidla a já od té doby sekám latinu. Vybavuji si pouze, že jsme postupovali cestou pokus - omyl, krok za krokem.

Malá bílá kočička

K povídce Volba

Ženich se svědky

Obrázky k básničce Zamilovaný krtek.

Pro upřesnění a oživení - krtek vyráží na cestu k altánu.

Opět pro upřesnění, neb někdo by mohl tápat 

křeček a plch právě dočetli vzkaz od "nevěsty".

Poslední obrázek je jen tak od cesty. V okamžiku jeho vzniku manžel přepnul

televizi na Šlágr a neuvěřitelně pitomý popěvek, který mne zrovna v tu chvilku

ohlušil, musel být zvěčněn.😄

Mé úsměvné deprese

Můj život, zdá se mi, je jedna velká deprese. Snad to bude i tím, že už můj příchod na svět provázela tajená deprese trojnásobného tatínka toužícího po synkovi, který podědí jméno, dům i pole. Na svět jsem přišla já. A to si prosím rodiče deset let po předchozím dítěti počkali ( s dítětem - aby bylo jasno, jinak byli úplně v pořádku), aby se, jak se traduje , "vyměnila krev" a byla větší pravděpodobnost narození dítěte preferovaného pohlaví. Tatínek přijal třetí dceru bez mrknutí oka a nikdy více o tom nehovořil. Dílo bylo završeno. Pouze někdy si laškovně zanotoval - zvlášť o nedělních odpolednách, kdy jsme se "scházeli na Vlachovce" Kdyby ty muziky nebyly neměl bych doma tři debily. Musím však podotknout, že se přitom vždycky smál, aby naznačil, že žertuje, i když pravda... jak si teď vzpomínám, až poté, co ho maminka přísně okřikla. Naopak maminka na můj přímý dotaz - ,,A opravdu jste mě chtěli?" Otázku, která spolu s pochybností - určitě nejsem jejich - většinou provází období tápajícího dospívání, bez váhání odpověděla. ,,Samozřejmě, že chtěli. Říkali jsme si k novému domu, nové dítě."

(Díky mami a tati, bylo to krásný!)