Můj život, zdá se mi, je jedna velká deprese. Snad to bude i tím, že už můj příchod na svět provázela tajená deprese trojnásobného tatínka toužícího po synkovi, který podědí jméno, dům i pole. Na svět jsem přišla já. A to si prosím rodiče deset let po předchozím dítěti počkali ( s dítětem - aby bylo jasno, jinak byli úplně v pořádku), aby se, jak se traduje , "vyměnila krev" a byla větší pravděpodobnost narození dítěte preferovaného pohlaví. Tatínek přijal třetí dceru bez mrknutí oka a nikdy více o tom nehovořil. Dílo bylo završeno. Pouze někdy si laškovně zanotoval - zvlášť o nedělních odpolednách, kdy jsme se "scházeli na Vlachovce" Kdyby ty muziky nebyly neměl bych doma tři debily. Musím však podotknout, že se přitom vždycky smál, aby naznačil, že žertuje, i když pravda... jak si teď vzpomínám, až poté, co ho maminka přísně okřikla. Naopak maminka na můj přímý dotaz - ,,A opravdu jste mě chtěli?" Otázku, která spolu s pochybností - určitě nejsem jejich - většinou provází období tápajícího dospívání, bez váhání odpověděla. ,,Samozřejmě, že chtěli. Říkali jsme si k novému domu, nové dítě."
(Díky mami a tati, bylo to krásný!)
"Depresivní chvilky" mne tedy provázely od samého prvopočátku. Jeden obzvlášť silný zážitek, ze kterého jsem se dodnes nevzpamatovala, chápejte, stalo se to před pouhými sedmatřiceti lety, jsem prožila v první třídě. V první jednotřídce, dalo by se říct, kam nás chodilo přesně deset, my tři prvňáci a ostatní. S mojí drahou kamarádkou Alenkou mě pojí přátelství od mateřské školy, společně jsme nastoupily cestu ke vzdělání a společně jsme chodívaly do školy a ze školy. Většinou. Stalo se však, že Alenka z neznámého důvodu rozhodla, že myší díry, které jsme cestou míjely, musí být zašlapány do země, zničeny a myším znemožněno vyjít z podzemí a okamžitě svůj záměr uskutečnila. To neměla dělat! Ve chvíli spravedlivého rozhořčení nad tak zásadním porušením etiky, jsem jí dala na hubu.(A nikdy mě to ne nepřestalo mrzet.) Načež Alenka žalovala doma a její maminka mi vzkázala, že tohle dělat nesmím, načež jsem já řekla něco nepěkného o Alenčině mamince, načež mi Alenka s Hanou P. ukradly nádobíčko. Takhle se to táhlo velmi dlouho, vlastně do té doby, než Alenka přišla s nápadem, že budeme předvádět cirkus, ve kterém budou hlavními protagonisty luční kobylky a morčata, a potřebovala pitomce, který jí pomůže její velkolepé (a s odstupem času musím konstatovat neuskutečnitelné) vize zrealizovat.
Zvířecí divadlo skončilo fiaskem a hádejte co z toho vzešlo? Deprese!
Několik pochytaných kobylek jsme v den D nechtěně zašláply, zbytek utekl. Moje morčata, která měla být hlavním trhákem, se projevila jako mimořádně tupá a nenadaná, a odmítala překonávat překážkovou dráhu, stejně jako jezdit na kočce. Namísto aby využila šanci vymanit se z morčecí anonymity, amatérsky se krčila v koši a znepokojeně pokvikávala.
Na gymnáziu jsem se seznámila se svojí druhou milou kamarádkou a spřízněnou duší Jitkou. Po ukončení školy nás ještě více sblížila společná deprese neb, představte si, v devatenácti letech jsme byly stále nezadané. Podnikavá a akční Jitka se rozhodla seznámit pomocí inzerátu. Přišlo jí několik odpovědí a kamarádsky se se mnou podělila. (Uvědomuji si, že dále už o jejím seznamování nepadlo ani slovo, moudře se zřejmě rozhodla, seznámit jinou cestou. Já však ne.) Napsala jsem několika chlapcům. Tři odepsali, z toho se jeden jevil jako vhodný. Chvilku jsem si dopisovali. Po druhém dopise jsem zjistila, že chlapec pracuje na nádraží jako železničář a jeho vášní jsou výhybky - doslovně, žádný skrytý význam. Výhybky přehazoval v každém psaní několikrát, což dodávalo jeho dopisům zdání jakési naléhavosti a tento dramatický efekt ve mně vyvolával nutkání po přečtení provolávat:
Na zvláštní kolej přijel rychlík ze směru Svitavy - Hlinsko ...., případně u dopisů méně nabitých akcí: Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!
Velmi rychle projevil přání setkat se. Stalo se a přiznávám, trošku mě zamrzelo, jak hloupě si popletl v dopise svou výšku. Místo krásných 174cm jsem odhadovala zhruba 160cm v podpatcích. Poučena Betty MacDonaldovou, že není nic tak hrozného, jako dívat se při tanci muži na pěšinku plnou lupů, poznala jsem, že to asi nebude ten pravý. Chápejte, tenkrát pro mne měla výška úplně jinou váhu! Ach, to hloupé mládí. Rozloučili jsme se a já jsem nějak pozapomněla na svého malého, pardon, milého nápadníka. Co se nestalo...
Přijedu takhle kolem třetí z práce coby mladá úřednice plná ideálů a představ, jak od svého kancelářského stolu pomocí svorek, děrovačky a zaklínací formule má dáti - dal měním svět a jaký šok! Pod lipkou na návsi sedí můj nápadník a co hůř - přijel na kole, několik desítek kilometrů a co úplně nejhůř - vystrojil se do dnes ještě populárnějšího cyklistického úboru, který mu nesmlouvavě obepínal tenká lýtka i stehna i ... zkrátka končetiny i trup. Nebylo zbytí než ho vzít domů. Už tak vzbudil v naší milé vísce příliš mnoho pozornosti. V následující hodině mi předal černý lak na nehty, podělil se se mnou o své prozření, řka, že podstatu kapitalismu pochopil po přečtení Neználka a důvěrně mi sdělil, že miluje syrový folk. Poslední sdělení bylo patrně rozhodující pro utváření dalšího vztahu. Jata neblahou tuchou, že by mi třeba jednou mohl navrhnout vzájemné lakování nehtů při poslechu něčeho opravdu syrového, jsem usoudila, že být nezadaná není až taková tragédie.
Když se v dalším dopise mezi přehazováním výhybek zmínil, že by rád zase přijel, odepsala jsem:
Nejezdi ani nepiš, budu se vdávat! Což jsem pak také po několika dalších letech uskutečnila.
(Díky Alenko a Jituško, pořád je to s vámi bezva!)
Musím si však pravdivě přiznat, že ne vždy je spouštěčem deprese podnět zvenčí. Mnohá traumata pocházejí takříkajíc z mé vlastní dílny. Za zmínku stojí třeba některé vlastnoruční úpravy účesu plynoucí z okamžité touhy po změně. Takto jsem si například upravila vlasy tím způsobem, že jsem si opakovaným zkracováním a zarovnáváním vystříhala kolem uší bílé půlměsíce, které zářily do dálky a nechaly vyniknout má sluchová čidla. Naučit se jimi stříhat, mohla jsem sklízet ještě větší pozornost. Alenka mne po mé proměně nalezla v slzách, vzlykající, že pro mě život ztratil cenu. Nikdy mi nechyběl smysl pro dramatično. Touha po změnách mne neopustila, jsem však poněkud rozvážnější a když pocítím nutkání vzít nůžky do ruky, radši se na to nejdřív vyspím. Moderní doba s sebou přinesla i jiné svody, například možnost obarvit si vlasy na v podstatě jakoukoliv barvu a to v pohodlí domova. Často toho využívám, ale už neexperimentuju a to přesně od té doby, kdy jsem si lehkovážně zakoupila odstín Třešeň a aplikací na odrostlé - a proč to neříct - šedivějící vlasy si vytvořila na hlavě v místě pěšiny a přilehlého okolí efektní, jasně oranžový pruh.
Stejně tak nikdy nezapomenu na strašlivý zážitek, když jsem se vedena vrozenou zvídavostí a touhou hledět na věci z rozličných úhlů, přesvědčila, že obratnou manipulací s menším zrcadlem před tím velkým koupelnovým, je možné při správném odstupu a náklonu, obhlédnout sebe sama zezadu. To byl skutečně zásadní moment. Určitě to nezkoušejte, pokud máte víc než padesát kilo.
A takto bych mohla pokračovat ve výčtu příčin a depresí a traumat ještě hodně dlouho. Neudělám to, nechci nikoho unudit ke kómatu a navíc po pročtení vlastních řádků na mne padá...
hlad.
Zvláštní, po celé trvání mého mimořádně "depresivního" života, mne nikdy neopustila zdravá chuť k jídlu.
Možná to nebude s tou mou depresí až tak žhavé.... 😉
Téma týdne - Deprese
Poznámka: Skutečná deprese je na rozdíl od těch trudnomyslných chvilek, které zjednodušeně a nesprávně nazývám také depresí, vážné onemocnění. Vím o tom a rozhodně nechci, aby můj článek vyzněl jako její zlehčování a znevažování. Pouze jsem chtěla depresivní téma maličko odlehčit.
Žádné komentáře:
Okomentovat