Slovo výstřednost lze popsat jako vybočení z průměru. Vezmu-li v úvahu, že na jednu domácnost zpravidla připadá jedna, dvě a zcela výjimečně tři kočky, pak se svými šesti kusy skutečně lehce vybočuji z průměru a jsem tedy patrně výstřední ne-li přímo extrémní.
Extrémista a často i ex trémista (neboli pozdní strachovač) jsem i při výchově. Při pročítání krásných Valininých článků věnovaných novému spolucestujícímu ve vlaku života - kocourovi Číčovi - a s ním spojeným změnám v nastaveném jízdním řádu, jsem se nostalgicky vrátila proti proudu času a zavzpomínala, jak jsem tyto začátky chovatele koček prožívala já. Nakonec, co kdyby chtěla Valin nějakou radu!? Překvapivě musím konstatovat, že žádnou radu nemám. Vysvětluji si to tím, že Zmudina a spol zavedli pohotově a nekompromisně vlastní pravidla a já od té doby sekám latinu. Vybavuji si pouze, že jsme postupovali cestou pokus - omyl, krok za krokem.
V prvé řadě jsem se naučila to nejdůležitější, nepodceňovat kočičí náznaky. Zkraje jsem byla poněkud nedovtipná a ledabylá, ale rychle jsem se poučila, že výmluvný postoj u dveří a třebas jediné mňouknutí znamená: Urychleně mě vypusť, nebo máš co dělat! Obzvlášť starý kocour Dominik ( původně bytem u rodičů, ale naučil se chodit i k nám nahoru ) byl velmi zrádný a hlavně rychlý. Varoval jen jednou a pokud se mu nepodařilo okamžitě upoutat pozornost, hned kadil a nejraději v nedostupných místech a ještě raději na něco. Pokud se mu už podařilo vydělat na něco, pak toto něco bylo navždy znehodnoceno a jako nejjednodušší řešení se osvědčilo hodit to do popelnice, nebo ještě lépe rovnou spálit.
Za cenu několika mrtvičnatých záchvatů a dlouhých sprostých monologů se mi podařilo vnutit kočkám respekt alespoň natolik, že neochotně opustí stůl, linku, zkrátka místa, která mají přísně zapovězená kdykoli vstoupí do místnosti někdo z nás lidí. Ale jak říkám, jen velmi neochotně a bezpečně jim čtu ve tvářích - Abyste se z toho nepodělali ! Velmi rády také odpočívají nahoře na kredenci. Když rozbily druhou třílitrovou zavařovačku plnou sušených hub, které si tam ukládám, (a že to byla rána!) vyklidila jsem jim prostor. Od té doby šokují náhodné neznalé návštěvy, když se zčistajasna ta "chlupatá čepice", co ležela na kredenci, najednou protáhne a začne zívat. Stejně tak jsem jim musela odstranit z cesty gramofon. Tak dlouho jsem po něm toužila a nakonec mi ho téměř zničily kočky. Přišel jim jako dobrá, lehce odpružená, přistávací plocha, při seskoku z kredence. Každá z koček má asi pět kil, připočtěte k tomu rychlost seskoku ze zhruba metrové výšky a pak se není co divit, že má můj krásný gramofon prasklý kryt.
Nepoučena a zřejmě nepoučitelná jsem podobnou ne/výchovnou metodu zvolila i při cepování našeho pejska. Psík samozřejmě velmi rychle vypozoroval, co si ke komu může dovolit. Jelikož ostatní členové rodiny jsou značně zvukoví, zmocní -li se nějaké jejich věci, bere už jen ty moje. Celkem odůvodněně věří, že u mě mu všechno projde. Od podzimu jsem přišla o troje boty. Přesněji řečeno o tři boty, z každého páru jednu. Charlie miluje cokoliv, co může cestou ven popadnout a vynést na zahradu. Takto mi probral botník a zanechal v něm spoušť v podobě osiřelé růžové gumáky, hnědého mokasínu a černé lodičky. Zatím se nezdá, že by letos byly aktuální jakékoliv jiné střevíce krom sněhulí, kozaček případně rybářských holínek. Ale kdyby přece (naděje je tu vždycky) tak musím buď doufat, že objevím zatoulané boty, až roztaje sníh, nebo spárovat ty, co mi zbyly. Letos budu myslím trendy! Aneb - nová módní vlna přichází z Vysočiny.
(Ještě speciální poznámka pro Mengano: svůj problém s obutím už jsem lehce nastínila v komentáři na tvém blogu pod krásným článkem o Kačce a klíčích, ale mezitím došlo k zajímavému vývoji situace. Oplakaný růžový gumák byl nalezen, nově pohřešuji jednu z černých pantoflí, co nosím po doma. Neberu to nijak tragicky. Mám nyní dva kusy černé obuvi (pantofel a lodička), což je posun kupředu. Co na tom, že jsou obě levé. O dalším vývoji budu průběžně informovat podle změn počasí. Toužebně čekám na oblevu.)
Přes značné roztrpčení, které ve mně vyvolává každodenní boj o uchování alespoň jediného sourodého páru bot, se nedokážu na Charlieho zlobit. Krom smyslu pro humor má i obrovské herecké nadání a při každém zvýšení hlasu, či nedejbože blýsknutí zlobného pohledu, se efektně kácí na bok, protáčí oči tak, aby mu bylo vidět bělmo, zimničně se chvěje a celkově působí dojmem nejustrašenějšího psa, jaký kdy po Zemi chodil. Dlouho mi připadalo, že tento scénář odněkud znám. Pak jsem si uvědomila, že podobnou taktiku vyznávaly dcery. Za celý svůj život nikdy nebyly bité. Jednou jedinkrát jsem vytáhla vařečku, abych s ní následně zmlátila gauč a to tak prudce, až jsem vařečku přerazila. - Musím však říct, že velmi šikovně. Rozštíplý konec se výborně osvědčil při výrobě párků v rohlíku. Touto vařečkou rohlík propíchnu, jinou větší dolík prohloubím a je to. Ať žije improvizace! - Přesto velmi rády předváděly stejnou scénku jako Charlie. Bez diváků by to pochopitelně nebylo ono. Nezapomenu, jak jsem je několik dlouhých minut pronásledovala mezi regály s obuví (zas ty škráby) s utkvělou a poněkud naivní představou mladé matky, že si děti mají nové boty nejdřív vyzkoušet. I kdyby matku mělo ranit. Horečnaté ruměnce rozkvetlé na mých tvářích nakonec k mrtvici přímo odkazovaly. Když jsem je konečně zahnala do kouta, odkud nemohly vyběhnout, vystrašeně se skrčily a s rukama dramaticky pozvednutýma nad hlavou procítěně vykřikovaly: ,,Maminko, už nás nebij!" Právě tento kout byl samozřejmě - patrně pro své zvláštní bezvýchodné kouzlo - snímaný kamerou, takže citlivě sehranou etudu - Macecha a týrané děti si užili nejenom zákazníci nakupující kolem nás, ale i ti méně šťastní, kteří ji sledovali pouze ze záznamu v televizi nad pokladnou.
Závěrem však musím uznat, že přes mnohé rozporuplné dojmy a nemalá úskalí nelze chov domácích mazlíčků a dokonce ani mateřství označit jednoznačně za výstřednost. Ale s naprostým přehledem mohou být řazené mezi extrémní sporty. Poměřováno množstvím vyloučeného adrenalinu mám za sebou bungee jumping, sjezd na horském kole i seskok bez padáku.
téma týdne - Výstřednost.
Žádné komentáře:
Okomentovat