Láska čtyřnohá

Než se dostanu k výzvě, na kterou jsem zase spíše náhodou narazila na blogu Slunečnice se zadáním Náhodná, nahodilá nebo nechtěná sbírka, dovolím si krátce zrekapitulovat naši kočičí historii. Proč? Protože to s tím souvisí. Všechno to u nás začalo před více než patnácti roky. Na začátku byl jeden krásný černý kocour neprávem pojmenovaný Šmudla. Jeho kožíšek byl lesklý a hedvábný ale ušmudlaný ani trošku. K nám se dostal díky kamarádce, která ho našla na zahradě, nechat si ho ale nemohla, protože má na kočky alergii a tak putoval k nám. Jenže tenhle kocourek byl taky velký tulák a náramný Don Juan, jak už to tak kocouři obzvlášť na jaře mívají a tak se stalo, že jedno ráno nestál za dveřmi, jako tolik rán předtím a ve smečce po něm zůstalo prázdné místo.

Návrat

Moreen odhrnula záplavu kvetoucích větví a okouzleně se usmála nad pohledem, který se před ní otevřel. Jedna z větví se prosmykla kolem ochranné bubliny a pár světle růžových květů se ocitlo přímo v jejím zorném poli. Zaznamenal je pochopitelně i MENTOR. Příjemný hlas začal okamžitě odříkávat své poznatky: Jabloň, latinsky Malus, listnatá dřevina, čeleď růžovité, patří mezi jádroviny, květ pětičetný, narůžovělý... Dost! pomyslela si Moreen. MENTOR však byl rozhodnutý sdělit jí o jabloni úplně všechno. Plodem je malvice zvaná jablko, stromy se dožívají až šedesát i více let, dorůstají do výšky... ,,Dost!" zavelela znovu Moreen tentokrát nahlas. MENTOR cosi zamumlal a zmlknul. 

Osamělost

Znáte ten pocit, že vás někdo pozoruje? Takový to šimrání v zátylku. Jako když vám tam leze ňáká nohatá potvora. To třeba stojíte na ulici, koukáte do výkladní skříně na ty suprový chytrý telefony, co sou pro vás zrovna dosažitelný jako ta nafrněná sousedovic vysokoškolačka Klára. V kapse máte prázdno a v hlavě jakbysmet, v peněžence posledních pár drobáků a ve vašem starým mobilu se sklem pokrytým pavučinou prasklin je sice spousta čísel, ale když ucítíte to šimrání, ani na jedno z nich si netroufnete zavolat. Co taky říct? Bojím se? Někdo mě pozoruje? Cítím, jak po mně klouže něčí pohled a pokaždé, když se rozhlédnu, mám dojem, že se můj stín choulí blíž u mně, protože ho kdosi vyděsil tak, že se bojí vzdálit od mých nohou?

Lhář

Když jsem se probudil, byla už vzhůru. Seděla před zrcadlem a pročesávala si vlasy. Růžové pyžamo s puntíky ji obepínalo jako neopren. Jako by slyšela mé myšlenky, zatahala se za výstřih, tichounce zaúpěla a pokusila se bavlněnou látku natáhnout a oddálit od svých plných křivek. Zbožňoval jsem každé její kilo a nevadilo mi, že zase trochu přibrala, jenže jí ano. Mé myšlenky byly zřejmě hlasitější, než jsem chtěl. ,,Přibrala jsem, co?" otočila se ke mně s otázkou místo pozdravu.

Jen pro ten dnešní den...

Zase jedno úterý. Úterky nemám vůbec ráda. Jsou úmorné a únavné jako únor. Vstávám v šest, můžu si přispat, protože dnes nejdu uklízet. Díky počasí a koronaviru je penzion prázdný jak opuštěná hlemýždí ulita. Ne že by ti ta hodina a půl navíc nějak výrazněji prospěla, konstatuje zrcadlo suše. V duchu si rekapituluji, co mě zase všechno čeká a pohybuji se domem s vitalitou a elegancí přeraženého krtka. Chystám svačiny, vlažně komunikuji s rodinou. Omezujeme se na důležitá fakta. ,,Dneska končím dlouho, musíš zajet pro holky," říká manžel. ,,Natáhni nám v pokoji past, určitě je tam myš," loučí se ve dveřích dcery. Kočky zcela lhostejné k myši i vražedným pohledům, kterými rozmetám na kusy nejprve koupelnu a po ní kuchyň, mě doprovází na každém kroku, hlasitě předou a motají se pod nohama. Připadám si jako pitomec v tanečních, jako bych se pokoušela pochytit kroky neznámého tance. Našlapuju obezřetně a vysoko zvedám nohy. Kočičí čtverylka. Pes to pozoruje z křesla a když už se mu zdá toho čtveračení příliš, s vášnivým zařváním skočí mezi nás. Granule létají vzduchem jako kroupy. ,,Co to zase děláš?" zařvu pro změnu já na psa, až okna zadrnčí, když si uvědomím, že stojím v louži vody, která se z převrácené kočičí misky bleskurychle roztéká do všech směrů. Bože, to zas bude den!