Láska čtyřnohá

Než se dostanu k výzvě, na kterou jsem zase spíše náhodou narazila na blogu Slunečnice se zadáním Náhodná, nahodilá nebo nechtěná sbírka, dovolím si krátce zrekapitulovat naši kočičí historii. Proč? Protože to s tím souvisí. Všechno to u nás začalo před více než patnácti roky. Na začátku byl jeden krásný černý kocour neprávem pojmenovaný Šmudla. Jeho kožíšek byl lesklý a hedvábný ale ušmudlaný ani trošku. K nám se dostal díky kamarádce, která ho našla na zahradě, nechat si ho ale nemohla, protože má na kočky alergii a tak putoval k nám. Jenže tenhle kocourek byl taky velký tulák a náramný Don Juan, jak už to tak kocouři obzvlášť na jaře mívají a tak se stalo, že jedno ráno nestál za dveřmi, jako tolik rán předtím a ve smečce po něm zůstalo prázdné místo.

Dcery smutnily a sousedova kočka měla právě krásná koťátka. Jedno z nich pochopitelně skončilo u nás. Soused se zapřísahal, že je to kocourek. Prázdné místo bylo zaplněno Šmudlou číslo 2. Vcelku rychle se provalilo, že Šmudla kluk není a nebude. Žádný problém, žádný stres. Ten nastal, až když se po pár měsících vrátil z cest Šmudla číslo 1. Na malou Šmudlinku pohlížel coby protřelý světák s krajní nevraživostí a prskal odporem, když se mu připletla pod nohy. Jenže koťata a obzvlášť kočičky rostou rychle. Během dospívání také Šmudlinka změnila jméno. Popudem ke změně byl její kulantně řečeno benevolentní přístup k vyměšování. Přiznávám, že poprvé jsem ji Zmudou v jedné takové ožehavé chvilce nazvala já, ale budiž mi k dobru, že jsem opravdu netušila, jak se to ujme.

Však mně to taky oplatila. Pomsta byla sladká. A půvabná! Zmudina porodila v kuchyni ve skříni čtyři koťátka, jedno hezčí než druhé. Kdyby koťata měla nějaký rodný list, v kolonce věnované otci by zřejmě stálo NEZNÁMÝ. Já ale tušení mám. Předpokládám, že někde během těch krásných dnů kočičího dospívání, kdy jsme my zabedněnci sice o kastraci několikrát mluvili, ale nikdy nepřešli od slov k činům, přestal náš pohledný kocourek prskat a obcházet Zmudinu velkým obloukem. A tak nám do smečky přibyli Shannon, Niky, Hana a Zrzek. Tři želvovinové kočičky a jeden kocourek. Kdyby to bylo naopak, kocoury bychom asi udali ale o kočičky zájem nebyl a tak Zrzek putoval do světa a tři kočičí holčičky zůstaly doma.

Někde jsem slyšela tvrzení, že peníze přitahují peníze. Bohužel s touto zákonitostí zkušenost nemám a tak ji nemohu ani potvrdit ani vyvrátit. Možná je taky pro její fungování zapotřebí vytvořit určité podmínky, tedy jakousi sumu, která bude vládnout dostatečnou přitažlivostí. Těžko říct. Co ale mám z první ruky a za co se můžu zaručit, je fakt, že kočky přitahují další kočky. Ne, stejnou chybu jsem podruhé neudělala. Kočky se nám nemnoží geometrickou řadou a najdou-li zalíbení v nějakém švarném mňoukalovi, co nám občas vyzpěvuje pod okny, zůstává to bez následků. Jednou se ale zase v zahradě objevilo i kotě. Mína už je taky pár let členem smečky.

A tak se konečně dostávám k jádru pudla, pardon, jádru kočky nebo spíš zmíněné výzvy. Výzva mě hodně zaujala, zčásti jsme ji brala i jako příjemný relax, chvilkový únik z reality, ale nějak jsem nemohla připadnout na to, čím ji vlastně vyplnit. Mou sbírku ubrousků už jsme dávno spotřebovali. Mám neodbytný dojem, že to bylo v situacích, kdy v naší domácnosti nečekaně došel toaletní papír. Je pravda, že co si nenapíšu, to kupuju i několik dnů, v horším případě týdnů, takže podobně postupně skončila i sbírka krabiček od sirek, pochopitelně když zase pro změnu došly sirky. Krom toho ve výzvě mělo jít o sbírku vytvořenou spíše neplánovaně, nahodile. A pak jsem na to přišla. Kočky si získaly mé srdce a ovládly i naši domácnost. Jsou krásné, jsou elegantní, roztomilé, přítulné i odtažité, inspirativní a vysoce dekorativní. A právem se staly i předlohou pro řadu tvůrců dekoračních a dárkových předmětů. Díky dcerám a nejenom jim, už mám docela pěknou kočičí sbírku a navíc vzniklou nahodile a bezděčně.

Domov ale nedělá jenom ta kočka, nebo pes, morče nebo, co já vím, třeba leguán. Domov jsou ty okoukané milované zdi, mezi nimiž sami nebo se svými blízkými nejčastěji trávíme svůj čas, je to rodná ves s kapličkou a zvědavými sousedy, město, ve kterém známe každý dům, každou uličku a taky spoustu tváří. Domov je celá tahle krásná Země, kterou nám někdo zapůjčil. Chraňme si, co máme a můžeme začít tím, že pro jednou budeme víc myslet na ostatní než na sebe.

Hodně štěstí, optimismu a pevné nervy přeje Bevíčková.