Jen pro ten dnešní den...

Zase jedno úterý. Úterky nemám vůbec ráda. Jsou úmorné a únavné jako únor. Vstávám v šest, můžu si přispat, protože dnes nejdu uklízet. Díky počasí a koronaviru je penzion prázdný jak opuštěná hlemýždí ulita. Ne že by ti ta hodina a půl navíc nějak výrazněji prospěla, konstatuje zrcadlo suše. V duchu si rekapituluji, co mě zase všechno čeká a pohybuji se domem s vitalitou a elegancí přeraženého krtka. Chystám svačiny, vlažně komunikuji s rodinou. Omezujeme se na důležitá fakta. ,,Dneska končím dlouho, musíš zajet pro holky," říká manžel. ,,Natáhni nám v pokoji past, určitě je tam myš," loučí se ve dveřích dcery. Kočky zcela lhostejné k myši i vražedným pohledům, kterými rozmetám na kusy nejprve koupelnu a po ní kuchyň, mě doprovází na každém kroku, hlasitě předou a motají se pod nohama. Připadám si jako pitomec v tanečních, jako bych se pokoušela pochytit kroky neznámého tance. Našlapuju obezřetně a vysoko zvedám nohy. Kočičí čtverylka. Pes to pozoruje z křesla a když už se mu zdá toho čtveračení příliš, s vášnivým zařváním skočí mezi nás. Granule létají vzduchem jako kroupy. ,,Co to zase děláš?" zařvu pro změnu já na psa, až okna zadrnčí, když si uvědomím, že stojím v louži vody, která se z převrácené kočičí misky bleskurychle roztéká do všech směrů. Bože, to zas bude den!

Dopíjím první kafe a kdykoliv zvednu oči od stařičké rozvrzané linky poznamenané rozpálenými hrnci a ostrými noži jako válečný veterán, setkám se s Charlieho pohledem, kterým mě hypnotizuje a zvedá ze židle. ,,No jo, tak deme!" zavzdychám teatrálně a neochotně vstávám. Naše kuchyňská linka a moje kolena jsou naladěná na stejné vlně. I ten zvuk se mi zdá totožný.

Venku je nevlídno a pošmourno, nebe je šedivé. Skoro se chce říct vyblité. Pes mě vleče na vodítku obvyklou trasou. Na chůdách, které mám místo nohou, se potácím z kopce. Polohlasem nadávám na svůj osud. Jsem smolař a nešťastník. Charlie prolézá hbitě mezi keříky, v mžiku je z vodítka namotaného ve větvích hotový hlavolam.

V lese Charlie konečně zpomalí. Čte si zprávy podél cesty psané v borůvčí a nevzhledných šedivých hromádkách sněhu, občas na některou odpoví. Les voní hlínou, mechem a kůrou. Občas zacvrliká ptáček. Z dědiny slyším kohouty. No jo, náš Pošuk řve ze všech nejhlasitěji. Potok si mele zase tu svou. Nakloním hlavu a zvědavě naslouchám jako typická drbna snažící se zachytit útržky cizího rozhovoru. Pes netrpělivě přešlapuje a všemožně mi dává najevo, že jsem zcela nemožná. Vlastně s ním souhlasím. Z bublavé řeči ledové potoční vody jsem pochytila něco o chystaném zázraku, prý se to už blíží. To určitě! Jemně mrholí a nebe je skoro bílé. Jaro se mi nikdy nezdálo vzdálenější.

Procházíme kolem sousedova kravínu, pokouším se projít suchou nohou bahnem naaranžovaném koly traktoru do fantaskních vzorů proložených pro zpestření jezírky kalné vody. Je-li to vůbec voda. V duchu ale vidím úplně jinou stavbu. Součást ambiciózního plánu jiného mladého hospodáře.

A zase jsem zpátky v tom podobně šedivém dni na začátku listopadu. Vzduchem se ještě nese vyzvánění zvonu. Ne, tentokrát to není poledne. Tentokrát zvon oznamuje tu nejsmutnější zprávu. Tím smutnější, když jde o člověka mladého, na vrcholu sil. Zemřel náhle, psalo se na parte. Po prodělané borelióze, říkalo se v prodejně a hospodě. Pepovi bylo padesát sedm. Přijel na návštěvu za rodiči, vrátil se do rodného domu umřít. Ještě ve mně doznívá to smutné vyzvánění, když se do něj přimísí jiný znepokojivý zvuk. Kouknu z okna a na protější stráni zrovna přistává vrtulník. Dodělávám oběd, žertuju s holkama, které právě mají volno, občas kouknu z okna na kopec, kde přibylo policejní auto. Netuším, že se tam právě odehrává děsivá tragédie. Večer už to vím, večer už to víme všichni a další den zvon vyzvání úplně stejně a přináší znovu smutnou zprávu o jednom předčasně ukončeném životě. Mírovi bylo padesát šest. Zemřel na následky strašlivého neštěstí. Ze zemědělského stroje, který zřejmě opravoval, se stala smrtelná drtící past. Když ho syn našel, srdce mu už netlouklo. Ještě se ho podařilo oživit, vědomí však už nenabyl a pracně nahozené srdce fungovalo z pouhých třiceti procent. Do večera zmlklo úplně. Kéž by tak umlknul i ten náš zvon.

Dva pohřby v rozmezí deseti dnů stačí. Jenže se říká, že když do vsi zavítá smrt, vrátí se třikrát. Koncem listopadu vzdal svůj statečný boj i pan Dvořák, tatínek mé kamarádky Alenky. Třináct let vzdoroval následkům zlatého stafylokoka, díky kterému zůstal odkázaný na pomoc rodiny. Zpočátku se pohyboval o berlích, v posledních letech už ani to nezvládal. ,,Něco ti ukážu," řekla Alča, když jsem se za ní stavila. ,,Takhle tady děda žil," a otevřela dveře do malé místnosti s polohovací postelí, televizí, oknem do zahrady a židlí, na které sedával. V linu u židle zůstaly dva vyšlapané otisky. Jak dlouho musí nohy v měkkých dědovských papučích stát na jednom místě, aby po nich ve dvojitém linu zůstala tak hluboká stopa? Třináct let, den za dnem, hodinu za hodinou. Skoro lituji, že jsem to viděla, už nikdy to nedostanu z hlavy.

Ztracená v myšlenkách procházím lesem, kolem školy a penzionu. Ještě že mám toho psa, bezpečně mě vede známou cestou. Už jsme skoro zpátky doma. Prší. Nebe je stále stejně vyblité. Na tvářích mě chladí drobné kapky. Vejdeme do chodby a proti nám jde táta, v jedné ruce nese kočičí konzervu, ve druhé něco zabaleného, nejspíš kousek vysočiny. I jeho rána se odvíjí v rytmu kočičí čtverylky. Nese to statečně. ,,Ty bestie mě jednou sežerou," říká místo pozdravu a vzápětí se rozesměje. Je to nakažlivé, taky se musím smát. Ještě je v pyžamu. Z kuchyně útočně ječí konvice, kterou táta nechává vařit na kamnech a pištět tak dlouho, dokud nevypustí slípky a nenachystá snídani kočkám a sobě. Kočky mají pochopitelně přednost. Tátovy snídaňové rituály. V červnu mu bude osmdesát šest.

Pes vyběhne schody jako vítr a trpělivě čeká nahoře, až ho dohoním. Z koupelny rachotí pračka, přežvykuje další vydatnou porci prádla. Táta znovu vyjde na chodbu asi jde ještě pro něco do ledničky a otevřenými dveřmi ke mně zalétne pár tónů známé písničky z rádia s knoflíkem hlasitosti vytočeným téměř na maximum. V kamnech praská, Zmuda přede ve svém košíku. Mína spí na židli úplně tiše, jen se občas překulí z jedné strany na druhou. Cvaknu vypínačem na konvici a než se prohučí do finále, koukám z kuchyňského okna na protější stráň i na to bílé nebe nad ní. Pořád prší. Jabloň před okny je ověšená kapičkami deště.

Myslím na tu nedodělanou budovu, která stojí v kopci nad dědinou jako pomník jednoho neuskutečněného snu. Myslím i na ty dva hluboké otisky v linu. Nikdy už je nedostanu z hlavy. Jsem vděčná, že jsem je mohla vidět.

Díky nim mám srovnání. Díky nim se mám od čeho odrazit ve dnech, kdy prší, nebe je šedé a bílé a jaro se zdá nekonečně vzdálené.

Ve dnech, kdy v té krajině, co si nosím uvnitř, hrozí, že přece jenom zvítězí malicherná, sebestředná, lítostivá a ustrašená část.

Konvice dohučela. I pračka jde do finále. Přes zavřené dveře slyším zvuky ždímání. Pípne mobil. Nakonec budou dva pokoje na úklid, píše Karel. Přijdeš?

Další všední den.

Díky za něj!

Téma týdne - Nejsilnější zážitek.