Lhář

Když jsem se probudil, byla už vzhůru. Seděla před zrcadlem a pročesávala si vlasy. Růžové pyžamo s puntíky ji obepínalo jako neopren. Jako by slyšela mé myšlenky, zatahala se za výstřih, tichounce zaúpěla a pokusila se bavlněnou látku natáhnout a oddálit od svých plných křivek. Zbožňoval jsem každé její kilo a nevadilo mi, že zase trochu přibrala, jenže jí ano. Mé myšlenky byly zřejmě hlasitější, než jsem chtěl. ,,Přibrala jsem, co?" otočila se ke mně s otázkou místo pozdravu.

Ano, souhlasil jsem v duchu, ale to vůbec nevadí. Máš krásné oči, skvělé vlasy, obličej smyslného anděla a já tě miluju. ,,Ne," řekl jsem nahlas a rezolutně, protože po těch třech letech už vím, že i kdyby měla vlasy po kotníky, řasy jako vějíře a oči jako postavička z japonského anime, stejně těch pár přiznaných kil všechny ostatní přednosti dehonestuje a navodí mezi námi totální rozkol na několik dalších dnů. Párkrát už jsem do toho jezera plného ledových ker a dravých příšer vstoupil a nevydrápal jsem se z něj jen proto, abych do něj skočil znovu. Lžeme těm, které milujeme a lžeme jim s láskou. ,, V té růžové vypadáš na patnáct." Zachichotání. Rána, jak kartáč dopadl na zem a pak druhá, jak těch několik desítek milovaných kil dopadlo na mě. Skoro mi vyrazila dech, ale ta neškodná lež stála za to.

Když jsem vylezl z koupelny, málem jsem zakopl o Arnolda. Tentokrát jsem slabounce zaúpěl já. To modré beztvaré, co mu viselo z huby, silně připomínalo jednu z nových Zininých lodiček. Koupila si je teprve předevčírem. Když jsem se zeptal: ,,Už zase?" tvrdila, že stály pár babek, protože jsou z výprodeje. Jenže důslednost rozhodně nebyla Zininým druhým jménem. Cenovku nechala jako vždy v krabici od bot, kterou položila na přeplněný koš. Při pohledu na čtyřmístnou cifru jsem se zapotácel. Spořivá rodina by z té sumy vyžila čtrnáct dnů a ještě by jim zbylo na kino. ,,Arnolde," sykl jsem, ,,tos přehnal! Myslím, že půjdeš z domu." Lžeme němým tvářím a vlastně i sami sobě. Arnold potěšeně zavrtěl ocasem a nabídl mi tlapu. Po druhém zamávání jsem ji přijal. ,,No jo, chlapáku, kdo by odolal, co?" Arnold znovu pozvedl tlapu k pozdravu. Jemně jsem mu vypáčil rozžvýkanou botu z huby a zastrčil ji co nejhlouběji do botníku.

Výtah jako vždycky páchnul zatuchlinou a něčím potem. Vmáčknul jsem se mezi podsaditého Zdendu ze třetího, který při každém cuknutí výtahu evidentně prožíval kocovinu jako trám a babku Laštovičkovou ze čtyřky smrdící pro změnu naftalínem. Než jsme dojeli do přízemí, změnil Zdenda několikrát barvu. V duchu jsem přezdívku Malý pívo, kterou jsme mu dali se Zinou, změnil na Chameleona. Když jsme konečně všichni tři vypadli z výtahu a protlačili se úzkou chodbou k východu, Zdenda na mě zničeně kouknul.

,, Včera jsme v práci trochu slavili, Dolínek vypadnul z rozjetý ještěrky a vůbec nic se mu nestalo." Uznale jsem kývnul.

,,A co ta ještěrka?"

,,No, ta je na odpis. Vlítla rovnou do vrat."

,,Tak to je na tu bídu ještě docela dobrý, ne? "

,,Vrata jsou taky na odpis. Byly zavřený."

,,Hmm," řekl jsem chytře. ,,Takže nic moc."

,,Ještěrka na odpis, vrata na odpis a Dolda na hodinu letěl," shrnul pro jistotu ještě jednou Zdenda a na čele mu vystoupilo pád kapek potu, přestože na teploměru bylo sotva deset stupňů.

,,Jo, tak to je hustý, tak čau, já už musím...", řekl jsem a odvrátil se od Zdendy.

,, Dolínek jezdil místo mě. Měl jsem v sobě pár piv a tak...,"soukal ze sebe Zdenda se sklopenýma očima. Pak mě překvapivě silně chytil za ruku.

,,Tondo, myslíš, že jsem alkáč, že je to na léčení?" Velkoryse jsem přešel jeho omračující dech a obličej plynule přecházející ze světle zelené k rudofialové a zpět.

,, Ale to víš že ne. Občas to přežene každej," řekl jsem. Jenom ne šestkrát do týdne, pomyslel jsem si. Lžeme i těm, na kterých nám moc nezáleží. Jeho dobrácká upocená tvář zazářila jako měsíc. Procítěně mi stisknul loket a vydal se na druhou stranu.

Autobus jsem díky zdržení se Zdendou doběhl na poslední chvíli. Procpal jsem se až úplně dozadu, sedl si k oknu a tupě zíral do ubíhající ulice a hlavou mi pořád ještě zněl Zdendův hlas. ,,Je na odpis... na odpis..." Z myšlenek mě vytrhl jakýsi nezvyklý šum, který se šířil autobusem jako kruhy po hladině a pak jsem zachytil pár slov. ,,Kontrola jízdenek..." V tu ránu jsem se probral. Zběsile jsem se začal šacovat a nevšímal si party teenagerů, kteří se klátili u dveří a vydávali zvláštní hýkavé zvuky. Buď se pokoušeli nějak mezi sebou dorozumět a nebo to byly projevy pobavení. Brzy jsem zjistil, že průkazka zůstala v kapse mé druhé bundy. Autobus byl nacpaný jako krabička sardinek. Do další zastávky zbývalo pár metrů. Sice to budu mít do práce dál a nejspíš přijdu pozdě, ale vyhnu se potupnému odhalení černého pasažéra a pokutě.

Z autobusu jsem vypadnul za pět minut dvanáct, revizor byl ode mě už jen pár kroků. Do práce jsem dorazil s půlhodinovým zpožděním. Velmi tiše a nenápadně jsem kličkoval montážní halou. V duchu jsem si gratuloval ke svému lehkému šelmímu kroku a cítil se jako Jackie Chan v roli tajného agenta. Zacouval jsem mezi obráběcí mašiny, abych dotančil na své místo. Při poslední elegantní půlotočce se přímo přede mnou vynořil mistr.

,,Vágnere, to už je tenhle měsíc potřetí. Vyvodím z toho důsledky. Co to bylo tentokrát? Přítelkyně vás zamkla v bytě a nebo vám zase pes vyhrožoval sebevraždou, pokud s ním nezůstanete doma?"

Napadlo mě, jestli by nebylo vhodné předvést pár kung-fu chvatů a na závěr chytit mistra za rukávy pláště a škubnutím mu jimi po vzoru Jackieho efektně spoutat ruce. Jediný pohled do očí výrazem připomínajících krajtu tygrovitou těsně před krmením mi napověděl, že by to mistr zřejmě neocenil.

,,Nejel autobus. Nějaká havárka nebo co. Moc jsem se tam nerozhlížel, to dá rozum, spěchal jsem do práce. Celou cestu utíkám, šéfe," pokrčil jsem odevzdaně rameny a zapnul mašinu. Mistr měl zřejmě ještě co říct. Chvilku jsem zaujatě sledoval, jak otvírá pusu, jako kapr na suchu. Přes ten rachot ke mně neproniklo ani slovo, ale bylo zábavné sledovat, jak rudne a nabíhají mu žíly na krku. Když jsem myslel, že to budu muset přece jenom vypnout, aby ho neskolil infarkt z přílišné námahy, vzdal to. Ještě jednou mi zahrozil a pak odpochodoval.

Cestou z práce jsem se stavil s chlapama na jedno v zahrádce pár kroků od fabriky. Vlídný podzimní slunce nás šimralo na tvářích, Hanča v černý sukýnce s bílou zástěrkou se ladně vlnila mezi stolky, přítulná jako kotě a hbitá jako ještěrka. Dvě vlastnosti, kterých si na servírkách cením nejvíc. Při druhým jsem si vzpomněl na Zdendu, Doldu a jinou ještěrku. Už tak hořká dvanáctka zhořkla ještě víc. ,,Copak? Nechutná?" objevil se v mém zorném poli Hanin rozesmátý ksichtík. ,,Ale ne, teda jo, chutná...," blekotal jsem a pak jsem pronesl něco, čím jsem sám sebe překvapil. ,,Zaplatím."

Lhal jsem Zině, Zdendovi, šéfovi a lhal bych nejspíš i revizorovi, kdybych myslel, že tím něco usmlouvám. Sakra! Těch lží už bylo nějak moc. Domů jsem došel v náladě pod psa. Zina ještě nebyla doma. Prodávala v butiku v centru a většinou přicházela domů až kolem páté šesté ověšená taškami naplněnými z pětadvaceti procent věcmi nezbytnými pro přežití dvou lidí a jednoho psa a z pětasedmdesáti procent kravinami. Sedl jsem si k televizi, projel pár programů a když jsem narazil na jakýsi dokument ze života rypouše sloního, ztlumil jsem zvuk na vzdálené mumlání a pohodlně se opřel v křesle. Arnold se rozložil v druhém křesle. ,,Jo, půjdem chlapáku ven, ale chvilku počkej, řekl jsem. Potřeboval jsem si v duchu probrat pár věcí. Usilovně jsem přemýšlel. Myšlenky se stáčely do spirály a spirála vyústila v černou díru.

Probudilo mě klapnutí dveří a Arnieho štěknutí. Z kuchyně zaznělo rádio, pak cvakla lednice a zasyčela otvíraná cola. Neochotně jsem otevřel jedno oko. Spal jsem zřejmě dost dlouho, protože rypouší romantiku vystřídaly dramatické záběry ze života mravenců. Zina stanula mezi dveřmi. Na sobě měla hedvábnou halenu pod kterou vykukovala kratinká sukně. Zálibně jsem na ní spočinul očima. V televizi právě lesklý černý mravenec popadl tlustou larvu, zvedl ji nad hlavu, vítězoslavně s ní zamával a vydal se s ní k mraveništi. Larva se kroutila. Zina se taky zakroutila. ,, Co teda myslíš, Toní, přibrala jsem?" Už to tu bylo zase. Měl jsem toho právě tak akorát dost.

,,Ano, Zino, myslím, že jsi přibrala a dokonce si myslím, že s tím přímo souvisí ten tvůj pitomej zvyk prolejvat se každej den colou. Zlato, přečetla sis někdy, co je napsaný na tý plechovce? Víš, že kalorická hodnota..."

Zina na střední hrála košíkovou. Závodně. Trefu měla pořád dobrou. Plechovka coly zasvištěla vzduchem a pak mi pravá tvář vybuchla bolestí. ,,Ty seš kráva!" zařval jsem nevěřícně a přitiskl si ruku na tvář. Arnold se rozštěkal. Zina se ostře zasmála, znělo to taky jako vyštěknutí. ,,Víš kam si můžeš ty svý kalorický hodnoty nacpat?" Znechuceně jsem se zvedl, popadl budnu a třísknul za sebou dveřmi. Tak jsem do toho ledovýho jezera přece jenom znovu spadnul. Cestou k výtahu mě dostihlo zavytí. Zinino. ,, Cos mi to provedl Arnolde? Ty půjdeš z domu, ty jeden..."

Nezdálo se to možné, ale výtah pořád ještě smrděl naftalínem. Protáhl jsem se kolem tlusté paní Hájkové a ještě tlustší paní Mahelové, které jako bdělá sousedská hlídka zablokovaly chodbu a sledovaly mě pozornýma očima. V šeru se zdálo, že jejich oči nemají bělmo, byly černé a lesklé jako bývají oči emzáků. Nebo mravenců. Vydechl jsem úlevou, když jsem vypadl na ulici. V tom starém domě bylo cosi klaustrofobického. Ušel jsem pár kroků, když jsem zahlédl známou připosraženou postavu. Divoce jsem se rozhlížel, kam honem vlítnout, když vtom mě Zdenda uviděl.

,, Nazdááár, kámo," zařval potěšeně. Kolem něj se vznášel pivní odér a halil ho jako Harryho Pottera neviditelný plášť. Bylo tu však pár rozdílů. Předně Harry měl na čele jizvu ve tvaru blesku. Zdenda měl na čele cosi modrého ve tvaru boule. Za druhé neviditelný plášť už ze své podstaty svého majitele spíše zneviditelňoval, zatímco Zdendův pivní zvávoj jako by ještě zdůrazňoval jeho plovoucí oči, rozcuchané vlasy a zválené oblečení.

,,Nazdar," zamumlal jsem nezávazně a pokusil se ho obejít. Silná pihovatá ruka mi sevřela zápěstí. Dneska už podruhé.

,,Toní, viď, že nejsem alkáč? Že to se mnou není tak zlý?" lkal Zdena a pokoušel se zaostřit obě oči jedním směrem. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou mi byl skoro odporný. Jako velké, nehezké, ubrečené děcko. Děcko se dvěma promile v krvi.

,, Zdeňku," řekl jsem, ,, když se teda ptáš, tak jo, myslím, že jsi alkoholik. A myslím, že jsi nebezpečný sobě i ostatním. Jsi jako... jako hloupé nerozumné děcko. A za všechno může ten tvůj blbej chlast. "

Zdena košíkovou nehrál. Ránu měl ale taky dobrou. Tvář pohmožděná střetem s plechovkou znovu vzplála bolestí. Bezděčně jsem vyrazil oběma rukama a Zdena přistál na popelnici, pak po ní sklouzl a zůstal sedět se svěšenou hlavou. ,,Od tebe jsem to teda nečekal...," vyřvával do ztichlé ulice. Zavrzaly dveře a ve škvíře se objevily hmyzí tváře domovní hlídky, beze slova jsem se otočil a rozběhl se k autobusu, který právě dojížděl na zastávku.

Když se začal autobusem šířit povědomý neklid, v panice jsem zalovil rukou v kapse, přestože jsem věděl, že nahmátnu jen podšívku a pár jakýchsi nechutných žmolků. Zajímalo by mě, jaká je pravděpodobnost, že narazíte na kontrolora dvakrát za den? Průkazka samozřejmě zůstala v té druhé kapse. V bundě, která visela doma ve skříni, kde mi byla platná asi jako mrtvýmu zimník. Do další zastávky bylo tentokrát dost daleko a autobus byl poloprázdný. Dokonce jsem už viděl toho šiřitele neklidu. Právě kontroloval jízdenky dvou rozšafných dam, které jako by z oka vypadly Hájkové a Mahelové. Ve tváři mi začalo cukat, po zádech mi stékal pot. Revizor zvedl hlavu a podíval se přímo na mě. On to ví! tvrdil někdo v mé hlavě. Zoufale jsem se rozhlédl, kudy bych uniknul a pak jsem elegantně proplachtil vzduchem a přistál na revizorovi, který ale mezitím o mě ztratil zájem. Částečně díky mému loktu vraženému do jeho žeber. Obě dámy vylétly ze svých sedaček, ale vzhledem k tomu, že byly majitelkami slušných osobních airbacků, nezdálo se, že by se jim něco stalo. Seděly na zemi kousek od nás a živě rozhazovaly rukama.

,,Já ho přejel! " ozvalo se zepředu dramaticky. Omámeně jsem se rozhlížel, pak jsem slezl z revizora. Když se mu do břicha zabořilo pro změnu mé koleno, jen zahekal.

,,Jste všichni v pořádku?" zakvílel zepředu znovu ten hlas. Už jsem viděl jeho majitele. Řidičova chorobně bílá tvář se vznášela nad sedadly jako úplněk. Pak zasyčely dveře a dovnitř vtrhnul čerstvý vzduch a výkřiky čumilů. Do autobusu jsem nastoupil jako mladý muž plný sil, ven se vypotácel roztřesený vetchý stařík. Řidič už byl taky venku a stál uprostřed hloučku překřikujících se lidí. Když se předklonil a začal zvracet, celý kruh, který se kolem něj stahoval stále těsněji, synchronizovaně poskočil. Bylo v tom až cosi tanečního. Skoro jsem čekal, že začnou hromadně stepovat.

Opíraje se o bok autobusu, jsem se pomalu šinul směrem od lidí. Pryč od všeho. Pak jsem zahlédl cosi světlého. Seskupením lidských nohou se protáhlo tělo zlatého retrívra. Cosi v jeho způsobu chůze mě zaujalo. ,,Arnolde!" zařval jsem. Když pes otočil hlavu a podíval se přímo na mě, věděl jsem, že se nepletu. Ona ho fakt vyhodila. ,,Arnolde!" zavolal jsem ještě jednou a pes sklonil hlavu a provinile se plížil ke mně. Sevřel jsem do náruče tu jeho velkou krásnou hlavu a pak mu opatrně prohmatával chvějící se tělo. Naštěstí vyváznul bez škrábnutí.

O hodinu později jsme seděli v lokálu u Hany. Já zasněně pozoroval Haniny nohy v černých punčochách, Arnie zasněně hleděl do misky, kterou už dvakrát bez problémů vyprázdnil, jako by čekal, že se sílou jeho pohledu zhmotní v misce další guláš. Panáka jsem dneska vyloženě potřeboval, byl to dlouhej a divnej den. Usrkával jsem jägermeistera a čekal, až se mi uklidní srdce. Natáhl jsem ruku po půllitru a v tom mi do ucha zasyčel povědomý hlas: ,,Vágnere, dneska je to už potřetí! Vyvodím z toho důsledky." Vyděšeně jsem se otočil a vedle mě stál mistr, modrý plášť kolem něj povlával, jako by žil vlastním životem, pleš se mu leskla a oči za silnými brýlemi se protáčely jako oči nebezpečného šílence.

,, Dědku, dej už pokoj," řekl jsem skoro vlídně a snad to bylo tím alkoholem nebo únavou, zdálo se to jako ta nejlepší možná odpověď. Mistr se vzdálil, jako by měl v zádech nějaké ovládací drátky a někdo ho na nich odtáhnul. Všimnul jsem si, že v rohu za ním sedí domovní hlídka Hájková a Mahelová. Cosi si špitaly a ukazovaly přímo na mě. Znovu jsem natáhl ruku po půllitru. V půli cesty k ústům se ale ruka zarazila. V pivu cosi plavalo. Když jsem přiblížil sklenici k očím, rozpoznal jsem u dna tlustou larvu. Zdálo se, že se svíjí.

,, Copak? Nechutná?" V mém zorném poli se objevil Hanin rozesmátý ksichtík.

,,Jo, ale něco v tom...," a pak jsem zařval a současně si uvědomil, že budu zřejmě křičet ještě hodně dlouho.

Že se ty poslední minuty budou zdát jako věčnost.

Její oči se nesmály. Byly černé, cizí a prázdné.

Byly to oči žravého, věčně hladového hmyzu.

V jednom jsem se nepletl, řval jsem opravdu dost dlouho. Vlastně jsem už věděl, že to byl jen sen, ale stejně jsem nemohl přestat. Seděl jsem na zemi vedle křesla a vyrážel skřeky jako jeskynní muž při průletu komety. Arnold přiběhl, olízal mi tvář a pak se procítěně přidal. Jeho vytí mě konečně definitivně vyvedlo z bláznivé říše snů. V televizi pořád ještě pobíhali mravenci. Při pohledu na jejich kusadla jsem se chtě nechtě otřásl.

Když jsem se trochu vzpamatoval, prohrabal jsem znovu koš a když jsem konečně narazil, na to, co jsem tak umanutě hledal, vyslal jsem tiché poděkování k onomu nedoceněnému božstvu, které bdí nad partnerskými vztahy. Na účtence s čtyřmístnou cifrou byla i adresa prodejny. Po dvojitém zážitku s autobusem jsem šel raději pěšky. Arnold neprotestoval.

Domů jsme dorazili pozdě, ale naše výprava byla úspěšná. Vyměnit novou lodičku za tu beztvarou hmotu v botníku byla otázka pár minut. Zina seděla u stolu. Její tvář byla ztělesněním smutku. Tušil jsem, co ten bezbřehý smutek vyvolalo, ale role musela být dohrána. ,, Co se stalo, zlato?" pokusil jsem se znít polekaně.

,,Ani se neptej," zakvílela a po tváři jí stekla velká slza. ,, Ten zatracenej pes něco vyvedl s tou mou novou modrou lodičkou. Mám jen jednu, druhou nemůžu najít. Určitě ji rozkousal. Já z nich měla takovou radost..."

,,A dívala ses opravdu všude? Nemáš ji třeba pod postelí, nebo já nevím... v botníku?"

,,Ne, to teda nemám. "

,,Mám se podívat?"

,,Nevím, k čemu by to bylo."

Pár kroků zpět do chodbičky, sebejistý hmat do nejzazšího koutu botníku a ,,Tadááá, prosím potlesk, vaše lodička je opět mezi námi, madam."

Ten vykulenej pohled stál za ty prachy i ty lži. Z nejhlubšího smutku plynule přešla k téměř hysterickému veselí. Její smích se rozléhal bytem.

Byl to fakt dlouhej a divnej den. Zapadl jsem do křesla a natáhl se po ovladači. Arnold si přišel pro svou dávku hlazení a položil mi hlavu do klína. V kuchyni se konečně něco dělo, soudě podle zvuků provázejících většinou přípravu večeře. ,,Lhát se nemá, Arnie," řekl jsem tiše a pes souhlasně zabušil ocasem.

,,Jenže někdy je malá lež tisíckrát lepší než velká pravda a to je prostě fakt." Arnie souhlasil i s tím.

,,A mnohem radši budu šťastnej třicetiprocentní lhář než stoprocentní pravdomluvnej zoufalec."

Ve dveřích se objevila Zina. ,,Za chvilku bude večeře," zavrkala. ,,Miláčku?"

,,No, copak?" zvednul jsem oči od programu.

,,Myslíš, že jsem náladová?"

Podíval jsem se na uspokojivou siluetu rýsující se v obdélníku dveří. Za sebou měla světlo, ale obličej jí tonul ve stínu. Díky tomu stínu se zdálo se, že její oči nemají žádné bělmo, že jsou to jen černé díry vedoucí bůh ví kam.

Hleděly na mě s jakousi nevyzpytatelnou hmyzí zvědavostí.

A teď babo raď!