Návrat

Moreen odhrnula záplavu kvetoucích větví a okouzleně se usmála nad pohledem, který se před ní otevřel. Jedna z větví se prosmykla kolem ochranné bubliny a pár světle růžových květů se ocitlo přímo v jejím zorném poli. Zaznamenal je pochopitelně i MENTOR. Příjemný hlas začal okamžitě odříkávat své poznatky: Jabloň, latinsky Malus, listnatá dřevina, čeleď růžovité, patří mezi jádroviny, květ pětičetný, narůžovělý... Dost! pomyslela si Moreen. MENTOR však byl rozhodnutý sdělit jí o jabloni úplně všechno. Plodem je malvice zvaná jablko, stromy se dožívají až šedesát i více let, dorůstají do výšky... ,,Dost!" zavelela znovu Moreen tentokrát nahlas. MENTOR cosi zamumlal a zmlknul. 

Moreen věděla, že se urazil a dá chvilku pokoj, ostražitě se rozhlédla, jako by ji snad někdo mohl v hustém porostu sledovat a pak sotva znatelným pohybem hlavy zrušila ochrannou bublinu. Šššš! zasyčelo to slabounce a vánek ji pohladil po čele a pocuchal jí kraťoučkou ofinu. Posadila se do trávy a opřela se o kmen jabloně, pak zaklonila hlavu a zadívala se do koruny stromu, rukama pročesávala hustou trávu a slunce, které jako by si s ní hrálo mezi listy na schovávanou, k ní natahovalo své tenoučké zlaté paže.

Moreen se nacházela na malém vršku, ze kterého byl v jasném slunečném odpoledni krásný výhled do krajiny a do půvabného mělkého údolí rozděleného na dvě nestejně velké části říčkou. Lesy se táhly až k obzoru, zdály se nekonečné. Poznávala smrky, borovice, buky, duby, javory, kaštany a mezi nimi růžové a bílé skvrny. Jabloně. Vzduch byl plný jejich vůně a bzukotu toho drobného pilného hmyzu, jak se to sakra jmenuje... Měla to jazyku a ne a ne si vzpomenout. Věděla jen, že ten malý živočich je pro fungování ekosystému nepostradatelný a že se několikrát ocitnul na pokraji vyhubení, ostatně jako mnoho jiných. Včela... zazpíval potěšeně MENTOR. Latinsky Apis, konkrétně včela medonosná, blanokřídlý sociální hmyz, to znamená, že se mezi sebou... ,,Zmlkni už!" zavrčela tentokrát docela naštvaně. A nechtěla bys něco vědět o včelím tanci? Tento takzvaný tanec slouží... ,,Ne, nechtěla," odsekla rázně a pak se musela zasmát, bylo zvláštní hádat se s MENTOREM. Trochu jako mluvit sama se sebou. Z doslechu věděla, že občas MENTOR natolik splyne s myslí hostitele, že už není dotyčný schopen odlišit svoje myšlenky od umělé inteligence a skončí na klinice. Pak se musí mikročip vyměnit. Na škole slyšela jeden vtip. Víš, kdo se jako první pomátl z MENTORA? No přece Johanka z Arku. Spolužáci se při něm řezali smíchy a současně bezradně pátrali v tvářích ostatních, jestli jsou taky úplně mimo a vůbec neví, o co jde, nebo je to jen jejich vlastní nedovtipnost. Moreen se smála s ostatními a stejně jako oni velmi dlouho nedokázala určit v čem vlastně spočívá pointa vtipu. V den dvacátých narozenin, což byl podle odborníků věk, kdy končí poměrně krátká fáze učení a začíná nesrovnatelně delší fáze zapomínání, opustila chráněný svět Alma Mater. Na rozloučenou dostala základní balíček mikročipů. MENTORA, OCHRÁNCE a FELČARA. Po třinácti letech s jedním a tímtéž MENTOREM ten vtip konečně začínala chápat. Slyšet v hlavě hlas někoho jiného bylo občas pěkně uhozené.

Em, jak mu důvěrně říkala, znal její mysl tak důkladně, že k jeho spuštění už stačil pouhý náznak otázky nebo nepochopení čehokoli, občas nepotřeboval dokonce ani ten pomyslný otazník. Vědomosti, kterými vládl, by zaplnily tisíce knih ve stovkách knihoven. Kdyby ještě knihy a knihovny existovaly někde jinde než ve zminiaturizovaném provedení v Centrálním muzeu. Nebyly potřeba. Em a jeho vědomosti se vešly do jediného broušeného kamínku, který byl součástí ornamentu nad levým obočím. Vlastně se jí ještě nestalo, že by Em na něco neznal odpověď a když si v několika málo případech nebyl jistý, spojil se s OCHRÁNCEM nebo FELČAREM, jejichž základní vybavení obsahovalo odlišné soubory dat. Společně pak dokázali odpovědět na každou otázku. Aniž si to uvědomovala, MENTOR společně s ní rostl a časem jako by získal i svou vlastní identitu. Měla pocit, že něco takového není technicky možné, jenže pravdou bylo, že Em často zněl naštvaně nebo naopak laskavě, překvapeně, pobaveně, vyděšeně nebo kousavě jako její starý profesor matematiky. Asi už ho budu muset vyměnit, pomyslela si a téměř současně spíš ucítila než zaslechla MENTOROVO polekané zamumlání.

Před dovolenou si přikoupila pro jistotu NAVIGÁTORA a DIPLOMATA. Každý z nich ji sice stál víc jednotek než si mohla dovolit a když se přátelům svěřila, že uvažuje o jejich pořízení, nechápavě na ni koukali, že chce vyhodit úplné jmění za něco tak zbytečného. Když jim sdělila doplňující informaci o tom, kam s Gailem a Axelem jedou na dovolenou, byli vykulení ještě o něco víc a navrhovali, at si přikoupí i GLADIÁTORA. Nakonec to udělala i když jen kvůli Axelovi a tajně doufala, že ho nikdy nebude muset použít. Zděšení jejich společných přátel se zdálo celkem oprávněné. Terra, třetí planeta sluneční soustavy byla vedena v seznamech cestovních kanceláří a nejenom v nich od roku 2725 pod písmenem V. V jako vybydlená. V době, kdy vznikaly kolonie v souhvězdí Malého medvěda, na Měsíci, na Marsu a v souhvězdí Plejád se Terra zachvívala v agónii jako smrtelně zraněný tvor, který hledá klidný kout, kde by vypustil duši. Epidemie, sucha, záplavy, hladomor, války. Počet obyvatel se snížil téměř na polovinu. Přesto mnoho lidí obzvlášť těch starších odmítlo cestu do neznáma. Mladí odcestovali a staří postupně vymírali. Časem bylo spojení Terry s koloniemi přerušeno a během dalších pár set let upadla v zapomnění. O Terru jako by lidé ztratili zájem a krom občasných sond dokumentujících smrtelné křeče umírající planety se k ní po staletí nepřiblížilo žádné vesmírné plavidlo. Sondy létaly ve stále delších intervalech, až nakonec ustaly úplně. Terra byla odepsaná. Aspoň to tak vypadalo.

Moreen měla štěstí v neštěstí. Jako volitelný předmět si vybrala Aldebaranskou poezii, jenže volba byla podmíněna studijním průměrem a právě toho roku poezie dost frčela. Především díky veleúspěšnému trháku, jehož hlavní představitel krom poskakování časem a prostorem - přičemž sem tam sklátillnějakou tu krvelačnou bestii nebo naivní holku - psal také milostné básně. Zájemců o studium poezie bylo tudíž mnoho a se svým slabým průměrem se mezi elitu třídy A+ nedostala. Musela se spokojit s Dějinami Terry. Nakonec za to byla vděčná. Nedobrovolně zvolený předmět ji postupně pohltil, takže se stal hlavním předmětem jejího studia. V následujících letech se stala odbornicí na Terru. Tedy odbornicí v malém okruhu lidí, kteří se o Terru zajímali. Hodně malém. Moreen to nevadilo. Znala něco, co ostatní ne a to jí stačilo. Terra jí učarovala. A když jí chyběli posluchači, byl tu pořád ještě MENTOR, který věděl o třetí planetě sluneční soustavy někdy zvané také Země nebo Gaia, úplně všechno. Na rozdíl od většiny lidí. Jako by za sebou zanechali rozbitou hračku, která nestojí za opravu, protože mezitím dostali něco mnohem lepšího. Nakonec kdo by se chtěl podívat do pustiny nebo pouště, když měl k dispozici nejrozličnější atrakce, zábavní centra důmyslně propojená s restauracemi, bazény, nákupními středisky, vyhlídkové lety kolem Měsíce nebo Marsu. Moreen právě ta pustina lákala. Procházela archivy, studovala materiály přivezené sondami, porovnávala údaje. Nejvíc času strávila nad posledními záběry. Převládala na nich modrá a zelená, tak jak znala Terru z pradávných snímků. Zdálo se, jako by se Terra znovu nadechla a to už od posledního průzkumu uběhlo hezkých pár století. Moreen překvapilo, že se o tom zatím tam málo mluví v odborných kruzích a dokonce začala sestavovat podrobnou vědeckou studii na téma možného návratu na Terru. Nikdy ji nezveřejnila. Zabránila jí v tom zpočátku velmi nejasná myšlenka. Moreen chtěla vidět Terru na vlastní oči. Ale sama. Ne s partou pokřikujících znuděných výletníků.

S Gailem se seznámila krátce po ukončení studia. Nic moc romantického. Vrazil do ní v jídelně. Opařil ji mocaccinem a zničil jí nový overal. Přestože se výrobce textilie v reklamách kasal, že jeho materiál je samočisticí, tu omáčku z něj už nedostala a tak skončil overal v kompostu. Gail, rozpaky rudý jako ta omáčka, tvrdil, že zakopnul o něčí nohu a ztratil rovnováhu. Leda tak o vlastní, myslela si Moreen, kterou ruka těch pár vteřin, než FELČAR zablokoval patřičná nervová spojení a začal s opravou, bolela jako čert. Měla sto chutí vychýlit ho z rovnováhy ještě jednou a to pořádnou fackou. Gail ztrácel rovnováhu poměrně často, byl prostě nemehlo. Možná za to ani nemohl, byl vysoký a jeho řídící centrum zřejmě někdy dost dobře neovládalo ty dlouhé nohy. Při práci programátora mu to nijak nevadilo, jinak působil trošku ztraceně. Občas za to mohla ale i Moreen. Když se zadíval do jejích tmavých očí, pravidelně v nich zabloudil. Moreen sice napadlo, že toho nešiku potkává v labyrintu chodeb Centrálního muzea poměrně často, ale ignorovala ho. Pořádně si ho prohlédla, vlastně až když ji asi čtrnáct dnů po incidentu v jídelně nečekaně zastavil.

,,Promiň," řekl, ,,vím, že naše seznámení neproběhlo úplně nejlépe a rád bych se ještě jednou omluvil. Ani jsem se minule nepředstavil. Jsem Gail."

Moreen ho sledovala téměř bez zájmu, dokud nevyslovil své jméno. Gail, opakovala si, Gail to je skoro jako Gaia, další jméno Terry, to je určitě znamení, proběhlo jí hlavou ve zlomku vteřiny.

,,Moreen," usmála se na něj a přijala nabízenou ruku. Poprvé si všimla, že ten nešika s rukama jako lopaty má oči zelené jako lávové sklo a v hlase jako by mu zazníval smích, i když mluví úplně vážně. Od té doby byli spolu a každé výročí seznámení slavili spořádáním hory špaget s červenou omáčkou, na kterou byl i sám ANILON, výrobce těch nejúžasnějších látek v celé galaxii, krátký. Pár měsíců po čtvrtém špagetovém obžerství přišel Axel. Čtyři kila a padesát tři centimetrů radosti. Od té doby uběhlo pár let, kil i centimetrů. Přemluvit Gaila k cestě na Terru bylo nakonec obtížnější než získat potřebná povolení a naplánovat let. Jenže mezitím už Moreen samozřejmě věděla jak na něj a pak... byl tu Axel. Ani poněkud pohodlný Gail nemohl snést pomyšlení, že by se ho měli vzdát a s tím Moreen tak trochu počítala. Nakonec bylo po jejím. Už pátý den bivakovali kdesi uprostřed divočiny. Gail s Axelem dávali před průzkumem Terry přednost hraní her v pohodlí modulu. Když na to Moreen pomyslela, bezděčně zakroutila hlavou a obličejem jí přeběhl výraz láskyplného opovržení. Na tom bude muset ještě zapracovat. Jejich poslední objev se jmenoval Vypěstuj si své rajče případně dýni, mrkev a tak dále. Zatím je tahle poněkud jednotvárná hra držela nejdéle ze všech. Překonala i Hvězdné války a Mezigalaktického pobíječe upírů.

V hustém houští asi deset metrů od Moreen to nejdřív zašramotilo a pak odtud vylétl s křikem středně velký hnědý pták. Moreen ztracenou v myšlenkách, zamrazilo a na holých pažích jí naskočila husí kůže. To stačilo k aktivaci OCHRÁNCE. Bublina se s dalším tichým ššš obnovila a současně přešla do režimu mimikry. Pro Moreen byla stále průhledná, jako by ji ani nic nedělilo od okolí, pro pozorovatele zvenčí však byla bublina i se svým vzácným nájemníkem neviditelná. Moreen se posadila zpříma, aby lépe viděla a zvědavě se zadívala k houští, které se chvělo, jako by se jím někdo prodíral. Evidentně ji tam odtud někdo pozoroval. Za chvilku to uviděla. Podle nepatrného pohybu v mysli poznala, že se MENTOR už oklepal a chystá se promluvit. ,,Vím, co to je, nenamáhej se, studovala jsem to, víš," zašeptala dřív, než stihl cokoli říct. ,,Jen ta barva je hodně zvláštní," dodala zadumaně a zvědavě si prohlížela tvora, který se energicky rozhlížel a ve snaze dohlédnout co nejdál, občas vystrčil hlavu z úkrytu. Jednou na ni pohlédl tak zpříma, doslova vyzývavě, až se zdálo, že ji i přes mimikry vidí. Český strakáč, zadeklamoval jí v hlavě MENTOR. Ušlechtilé, líbivé plemeno, hlava krátká klenutá se širokým nosem, tělo zavalité, kompaktní... MENTOR spokojený sám se sebou získal jistotu a nabíral rychlost. Už jsi se vypovídal?" zavrčela Moreen a ani si neuvědomila, že promluvila nahlas. V houští to zašramotilo, pak se zavlnily keře za ním a ještě o kousek dál a pak byl ten tvor, kterého MENTOR identifikoval jako českého strakáče, pryč. ,,Do pr... vidíš, co děláš?" zavyčítala Moreen. MENTOR přešel do režimu uražené mlčení.

Chvilku koukala směrem, kudy nejspíš strakáč běžel. Pak pohledem přejela ještě jednou celé údolí. Něco ji tam zaujalo, něco na druhé straně, v té trávě... Jenže myšlenky jsou jako králíci, pobíhají si, jak se jim zlíbí a teď právě se znovu zatoulaly k těm dvěma, co se odmítli v tom děsném horku - pouhých pětadvacet stupňů - někam plahočit. Co když se Axel vydal na průzkum sám? napadlo jí náhle. Jako odpověď na nevyřčenou obavu aktivoval MENTOR vizuální spojení a na vnitřní straně kupole se v úrovni obličeje objevil dokonale ostrý obraz. Na okamžik zcela propadla kouzlu toho výjevu. V pozadí viděla pás kopců porostlých hustými lesy, jako hřbet obrovitého spícího ještěra, nad nimi bleděmodré nebe plné bělostných mraků. Věděla kolik muselo uběhnout času, ale i tak byla ta regenerace doslova zázračná. Stříbřitá barva modulu na sytě zeleném podkladu působila téměř rušivě. ,,Už sem nepatříme," napadlo ji a pocítila bodnutí strachu a závrať z té cizoty. Gaila nebylo nikde vidět, ale Axel seděl na bobku před modulem a klackem šťoural do jakési díry. Při pohledu na syna ji vylekal náhlý příval něhy. Jako by ji vycítil, zvedl hlavu a zvědavě se rozhlédl. Byla to jejich poslední společná dovolená. Axelovi bude zanedlouho osm let. Děti byly příliš vzácné na to, aby byly ponechány v neodborné a podle Alma Mater často liknavé péči rodičů. Jako všechny prvorozené si i Axela přivlastní Matka živitelka - nejefektivnější vzdělávací a výchovný systém, propracovaný prý k naprosté dokonalosti. Krom krátkých prázdnin, narozenin a svátků ho dostanou zpět, až mu bude dvacet. Pak už to nikdy mezi námi nebude stejné, napadlo Moreen a současně si vzpomněla na vlastní rodiče, milé, laskavé a v podstatě cizí lidi. Při těch několika povinných návštěvách k nim cítila jen jakousi vzdálenou náklonnost vycházející z blednoucích vzpomínek a vědomí, že díky jejich genovému materiálu má krom jiného temně hnědé oči a tu svou Gailem často proklínanou tvrdohlavost a umanutost. Jakmile se pro něco rozhodla, nebyla s ní řeč, dokud nedosáhla svého. Pro vědce vlastnost ideální, pro partnerku už zas tolik ne.

Otec a matka, dárci genů. Tím se staneme Gail a já, napadlo Moreen. Druhorozené dítě smělo zůstat s rodiči, jenže Moreen jako mnoho jiných neotěhotněla v doporučeném termínu a tak zůstal Axel jedináčkem přislíbeným Alma Mater a oni nešťastnými rodiči žijícícmi s vidinou, že čím jim je syn dražší, tím těžší bude vzdát se ho. Samozřejmě i doporučený termín se dal obejít, jako všechno, jenže tolik jednotek, kolik stála výjimka, s Gailem dohromady nedali.

Byla tu ale ještě jedna možnost, napadlo Moreen poněkolikáté od chvíle, kdy ji ráno MENTOR informoval o čtyřčlenné rodině tábořící se svým modulem jen pár set kilometrů na jih. Přes MENTORA požádala jejich OCHRÁNCE o dočasné narušení soukromí a pak se s nimi spojila. Obraz, který se jí naskytl, měla stále před očima. Jejich modul byl o něco větší, přesto byl v husté spleti popínavých rostlin téměř neviditelný. Muž se jmenoval Vincent, žena byla Amélie. Nejvíc ale zaujaly Moreen jejich dvě děti. Jonas byl přibližně ve stejném věku jako Axel. Maličká Zaira neměla ještě ani tři roky. Když ji Moreen uviděla, vrátily se k ní všechny ty nenaplněné touhy a naděje na druhé dítě. Tolik si přála dceru. Zaira cosi držela v náručí. Moreen si nejdřív myslela, že je to ještě jedno maličké dítě a nebo nějaká interaktivní hračka, až když se na její nevyslovenou žádost obraz přiblížil, poznala, co to je. Kotě! zařval jí v hlavě MENTOR. Zaira zvedla mládě nad hlavu a pak ho velmi něžně a jemně políbila mezi oči. Amélie, očividně potěšená ale i rozpačitá ze společnosti, jí v základních obrysech načrtla jejich příběh a cestu na Terru. Ještě než se Moreen zeptala na to, co ji nejvíc zajímalo, tušila odpověď i její důvod. ,, Na jak dlouho tu jste?" Amélie zalétla očima k Vincentovi a jako by mezi nimi proběhla nějaká velmi rychlá a nenápadná porada a pak odpověděla přesně, co Moreen očekávala. ,, Nemáme v úmyslu se vrátit." Moreen znovu pohlédla na děti, chlapec právě popadl dívenku i s kotětem a jen tak ji kousek poponesl, jako by usoudil, že tam je pro ni bezpečněji. Moreen se nemusela ptát, proč se tak rozhodli. Loučit se se synem bylo těžké. Rozdělit sourozence možná ještě těžší. Plán, který se ve své podstatě zrodil už kdysi dávno díky šílenství kolem jednoho béčkového herce s přispěním genu tvrdohlavosti, získal konečnou podobu. To byl zčásti i důvod proč bloudila Moreen lesem sama. Gail si vyžádal čas na rozmyšlenou. Taky se trochu pohádali, ne moc, měli za sebou i horší hádky, tahle byla tak tředně zlá. V tom viděla Moreen pro sebe naději. Gail vlastně ani nebyl jejím návrhem překvapený, určitě to napadlo i jeho, jen mu trvalo déle, než se rozhodnul.

Moreen se rozhlédla, jako by se probudila z krátkého osvěžujícího spánku. Něco v trávě tam naproti, vzpomněla si najednou, jenže pak se její myšlenky znovu rozběhly za Gailem a Axelem. Moreen vstala, slastně se protáhla a obrátila se směrem odkud přišla. Šla si vyslechnout ortel, jen netušila, co udělá, pokud bude Gail zásadně proti. Ale teď si s tím hlavu lámat nebude, nakonec z dovolené uběhlo jen pár dnů, pořád zbývalo skoro šest týdnů. Času bylo zatím dost.

.....

To co viděl, mu nedávalo pokoj. Všechny jeho původní instinkty mu velely ochutnat kousek blatouchu, nebo šťovíku, zakousnout se do pružného a křehkého lískového proutku a pak zalézt někam do mlází a chvilku si schrupnout, nebo pořádně zadupat silnýma zadníma nohama a běžet s větrem o závod, jenže ten malý kousek Daru, který dostal do vínku, mu nedával pokoj. Stačil sotva k připojení, ale jeho volání bylo i tak dost silné. Pírek, jak si sám pro sebe říkal, se zastavil, postavil se na zadní, promnul si roztržitě dlouhé sametové uši a pak se vrátil zpátky na všechny čtyři. Znovu zapanáčkoval, začenichal ve větru a konečně došlo na to, co mu bylo tak přirozené. Mocně zadupal a rozběhl se. Znal tu každou pěšinu, každé roští, každý strom, vždyť tohle byl jeho domov. Pírkův a jeho početné rodiny.

Neviděn a neslyšen proběhl kolem toho divně zavánějícího balvanu, co se znenadání objevil v lese, pak odbočil na ještě užší a nenápadnější pěšinku a po chvilce spustil závěrečný sprint. Na druhé straně údolí, téměř naproti místu, kde pozoroval to divné zvíře, které vylezlo z blýskavého balvanu, pobývala nejčastěji. Potřeboval se někomu svěřit.

Jí podobní jí říkali Bibiana Pospisil a těšila se mezi nimi nebývalé úctě. Byla v tomto koutě lesa nejvyšší autoritou, to bez námitek uznával i Pírek. Konečně z husté trávy vykoukl první kámen, pak druhý, další dva, tři a pak se spojily do tvaru, který Pírek nedokázal popsat ani pochopit. Cítil ale ten obrys všude kolem sebe a když už sem zavítal, vždy to pro něj bylo jako... jako vejít do květu jabloně. Lépe to popsat nedokázal. Ani se o to vlastně nepokoušel. Pak už necítil jenom ten obrys, ten květ, ale i ji. Byla cítit podobně jako on sám nebo někdo z rodiny, ale v jejím pachu bylo i něco víc, něco, z čeho se mu zachvívaly dlouhé uši a ježila srst na hřbetě, něco, co nechtěl cítit déle, než bylo nezbytně nutné. Postavil se na zadní a začenichal směrem, kde kameny vystupovaly výš než jinde. Seděla tam jako obvykle. Nebyla tak velká jako neznámé zvíře, ale Pírkovi se i tak zdála obrovská jako ten blýskavý balvan. Zčásti za to mohl proud jakési nepochopitelné energie, který z ní i z těch kamenů kolem Pírek cítil. Nezvykle pomalu a rozvážně došel před ni, pak si dřepl do trávy, promnul si uši a pokusil se o co nejjasnější sdělení.

Bibiana Pospisil shlížela vlídně na strakatého králíka, který evidentně chtěl být kdekoliv jinde než v jejím dosahu, ale i přesto přišel. Cítila jeho zmatek, strach i neschopnost porovnat si v malém mozečku všechny dojmy tak, aby vyslal jasný a srozumitelný obraz. Bibiana si naposledy olízla medově zbarvenou packu, přejela si s ní čenich, pak se posadila vzpřímeně a dlouhý ocas si obtočila kolem tříbarevného těla. Věděla, že mu bude muset pomoct. Pohlédla k nebi, jako by zkoumala, jestli sprchne nebo ne a pak oči sklopila. Dvě velké lesklé oči teď hleděly někam za Pírka, třetí oko, oslnivě modré, které se otevřelo mezi nimi, hledělo přímo do něj. Pírek se znovu ošil a naježil. Pak ucítil jeho sílu a najednou bylo snadné poskládat jasný obraz toho, co viděl.

Když Bibiana pochopila, co ho přivedlo, vyslala k Pírkovi uklidňující myšlenku. Vím o nich, Pírku. Zachytila ještě jednu nejasnou myšlenku. Vyslovená by zněla snad: Co dělat? Ale Bibiana i tak pochopila. Neboj se, poslala mu několik jasných obrazů. Uděláme s nimi to samé, co s těmi předchozími. A teď už běž ke svým, zívla Bibiana a jasně modré oko se zavřelo. Pírek se nenechal pobízet, zadupal a byl pryč. Bibiana ještě jednou zívla se vší kočičí důkladností, až se ostré bílé zuby zaleskly v záři slunce zvolna putujícího po obloze a na okamžik se objevilo růžové patro, pak se uložila do pohodlnější pozice. Myslí jí poletovaly útržky obrazů. Věděla o nich od okamžiku, kdy se objevili, i o těch ostatních. Z celé Země k ní přicházely zprávy o návratu Hlupců, jak jim od dávných časů Probuzení mezi sebou říkali. Zatím jich bylo jen pár, ale věděla, že jich bude přibývat, čas Ráje se pomalu chýlil ke konci. S malými si hlavu nedělala, ti se potřebovali jen učit, ale s těmi velkými by mohla být potíž. Věděla, že velcí vládnou něčím podobným jako je Dar. Zatím to přesně nechápala, ale cítila, že je ten jejich dar jakýmsi zvláštním způsobem jejich součástí a přitom není. Možná by se to dalo využít, objevila se mlhavá myšlenka a hned se zase ztratila ve víru obrazů. Bibiana znovu zívla. Měla vyzkoušené, že ve spánku často narazí na řešení, které jí v bdělosti unikalo, jako by se mysl uvolnila a zvolila si sama správný směr. Ten jejich Dar, pomyslela si, možná bych se mohla... Zelené oči se zavřely. Ještě chvilku se ozývalo monotóní rrr rrr, pak už bylo slyšet jen nedalekou říčku a šelest větru v trávě.

....

Moreen ušla pár kroků ale pak se bez zjevné příčiny ještě jednou ohlédla k jabloni, o kterou se opírala. Snad za to mohl jiný úhel pohledu, snad prodlužující se stíny, na protější straně údolí teď jasně rozeznala ve vysoké trávě jakýsi pravidelný obrys. Nevěděla k čemu to přirovnat dokud se neozval MENTOR. Květ jabloně, zašeptal jí v hlavě váhavě. Ještě nikdy nezněl tak... tak nejistě. Bylo to u něj tak nezvyklé, že ten tón zpočátku nedokázala ani pojmenovat. Chtěla se ho na to zeptat, ale to už se mu vrátila jeho obvyklá výřečnost a Moreen to pustila z hlavy.

Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého byl nejvýznamější stavba barokní gotiky architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Zněl teď jako přednášející profesor. Základní kámen stavby položen 16. května v roce 1720. V době vzniku stavby stál kostel na travnatém vršku pojmenovaném zadavatelem stavby opatem Václavem Vejmluvou Zelená hora, dříve nazývaném Černý les nebo Strmá hora... Počkej, zaprosila Moreen. Neumím si to nějak představit. MENTOR se odmlčel a pak se jí před očima jako by z ničeho zhmotnila půvabná stavba. Věděla, že je to jen iluze, obraz promítnutý do nejmenších detailů, přes který prosvítal okolní les a nejasný obrys rozvalin, ale stejně se jí nad tím nahlédnutím do světa, který nikdy nepoznala, zatajil dech. Konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět... pokračoval MENTOR. Jeho hlas opustila velkolepá nabubřelost. Proto má pocit, že vchází do květu... zašeptal ještě, jako někdo, kdo si dlouho lámal hlavu se zapeklitou otázkou a najednou objevil řešení. ,,Co to meleš?" zasmála se Moreen. ,,Kdo vchází do květu?"

Jabloň, latinsky Malus, listnatá dřevina, čeleď růžovité, patří mezi dřeviny, květ pětičetný, narůžovělý...

,,Jo aha, tohle," ušklíbla se Moreen, ,, to už jsem slyšela, tak už zmlkni!""

MENTOR nezvykle ochotně poslechnul.

Moreen se zdržela déle než chtěla, snad i na chvilku usnula. Najednou měla na spěch, jako by chtěla dohnat ztracený čas. Prodírala se mezi stromy a ochranná bublina se přizpůsobovala jejímu tělu a pohybu. O pár minut později se zastavila na okraji malé skoro dokonale oválné loučky rozložené mezi stromy. Na jejím vzdálenějším konci stál modul. Moreen uviděla Gaila. Stál k ní obrácený zády a koukal na poslední paprsky, které se objevovaly nad obzorem jako ruce tonoucího. ,,Jsem tady!" zakřičela a rozběhla se k němu. Zdálo se jí, jako by ho neviděla celé dny.

,,Už se mi stýskalo," řekl a sevřel ji v náručí až ochranná bublina tiše vydechla své obvyklé ššš, jak se rychle stahovala. Oplatila mu úsměv a zkoumavě se mu zadívala do očí. Věděla to dřív, než promluvil.

,,Je to bláznivé a nejspíš i nebezpečné, ale asi je to jediné řešení, jak může zůstat s námi."

Moreen se neskutečně ulevilo.

,,Ale kde vlastně je Axel!" podívala se tázavě na Gaila.

,,Axele!" zakřičel Gail. ,,To není možné, že by se ztratil, teď tady byl,"

,,Axele!" zakřičela znovu Moreen. ,, Aktivuj OCHRǍNCE, poručila podivně netečnému MENTOROVI, ,, ať ho..."

,,Tady jsem. Co se děje, že tak křičíte?" Pohlédli na sebe jak to umí jen rodiče, kterým zas pro jednou přálo štěstí a poplach byl zbytečný.

Axel se přiloudal blíž. Moreen na něj s novým neklidem pohlédla. ,,Stalo se něco miláčku?"

Kluk nakopnul neviditelnou hrudku hlíny, očistil si podrážku o trávu a pak vytáhl ruku, kterou doposud skrýval za zády.

,,Mo? Koukej, co jsem našel, smím si ho nechat?"zaprosil očima.

Moreen i Gail pohlédli jeden na druhého a pak na flekaté kotě, které mu důvěřivě sedělo v dlani a prohlíželo si je obrovskýma očima.

,,No, snad by mohl, co myslíš, maminko?" začal Gail diplomaticky. Moreen si ještě chvilku zkoumavě prohlížela syna i jeho objev a pak se rozesmála.

,,Tak dobře."

Axel přivinul kotě k sobě a pak je něžně políbil mezi oči.

Snad jsme se rozhodli dobře, pomyslela si Moreen při pohledu na tu šťastnou milovanou tvář.

Dobrá volba? pípnul MENTOR.

Nevěnovala mu už pozornost.