Při cestě do Žďáru nad Sázavou se zcela prozaickým cílem - hádejte jakým...
samozřejmě nákup, neb všechno je pomíjivé, ale žravost je věčná -
jsme si udělali malou zajížďku a na vlastní oči zkoukli a vyfotili další kouzelné sochy Michala Olšiaka. Zřejmě jsou dost známé a focení s nimi se stalo novým sportem či koníčkem, protože jsme málem stáli ve frontě, když jsme chtěli na fotkách jen vlastní rodinné příslušníky.
Ne snad, že by mi ti druzí nějak vadili, ale při mé paměťové kapacitě, by se klidně mohlo stát, že bych za dva tři roky marně dumala, co to s námi bylo za holčičku se třemi culíky nebo, kdo je ta bodrá dáma v cípaté blůze. Takže šlo o opatření pro usnadnění pozdější identifikace.
Své vlastní ZATÍM poznávám.
