10.8.2013 jsme podnikli výlet na hrad Bouzov. Z domu jsme odjížděli poněkud na prudko. Jako obvykle před námi vyvstalo obrovské dilema. Vzít psa s sebou, přestože v autě bude na padnutí a jeden z rodiny se bude muset vzdát prohlídky, aby mohl bavit Charlieho, nebo nechat psa doma, kde má veškeré pohodlí, ale schází mu naše společnost?
Psí otázka rozdělila rodinu na tři tábory. Dcery nekompromisně trvaly na tom, že pes musí zůstat doma, manžel lobboval v jeho prospěch. Já jsem střídavě podporovala obě řešení, střídavě se distancovala od celé domluvy a se slovy ...Řešte si to mezi sebou a mě do toho netahejte... se dojímala nad Charliem, ležícím na schodišti, kde se mu podařilo beze zbytku vyplnit jeden ze schodů a přejmout jeho kvádrovitý tvar. S nohama vytrčenýma do vzduchu předstíral fatální selhání životních funkcí. Přes zdánlivou zcepenělost se neubránil občasnému zabušení ocasem do schodu, kdykoli padlo jeho jméno, nebo se na něj někdo podíval. Taktně jsem to přehlédla a pomlčela o tom, že přehrává. Nakonec zůstal doma a bylo to tak dobře. Jak nás po příjezdu informoval tatínek, jakmile za námi klaply dveře, Charlie se zázračně stabilizoval a strávil příjemný den s tátou a Maxíkem na zahradě.
I nám se dařilo dobře. Cesta příjemně ubíhala. Kochali jsme se krajinou a poslouchali rádio. Seznam kazet, které manžel vozí v autě je poněkud omezený a tak poté, co jsme zhruba 80X při předchozích jízdách vyslechli Těžkej Pokondr, padla volba na Písničky k táboráku. Nikdy mi nevadily, některé mám dokonce ráda. Když však během hodiny počtvrté " v Motgomery odbily zvony ", začala jsem to té, co jí " déšť smáčel vlasy ", přát. Při pátém poslechu zbyl " prázdný kruh " z mých očí. Kupodivu i manžel se zřejmě dostatečně nabažil trampských hitů a vyměnil Písničky k táboráku za Dalibora Jandu. Bohužel pro mne bylo pozdě. Hodinová bujaře veselá hitparáda country a folku mě psychicky poškodila a Dalibor se nestačil ani podruhé prochraptět kazetou, když jsem při zaslechnutí textu...kola se kroutí dál, motor už práci vzdal...zatoužila, aby to vzdalo i naše rádio nebo aspoň kazeta ( jak už se v minulosti stalo ), v domnění, že namotávání hnědých smyček pomocí šroubováku zpět, kam patří, by mohlo poskytnout kýžený oddechový čas mým těžce zkoušeným uším.
Snad jsem byla ve svém přání trestuhodně nepřesná ( se vší upřímností uznávám, že nejsem zrovna technický typ), nebo došlo ke zkomolení během přenosu, buď jak buď, rádio vesele ječelo dál a během chvilky se k němu přidal nezaměnitelný zvuk poškozeného výfuku. ( Nakonec ale mohu být za to zkomolení vděčná, taky to mohl být motor.) S údivem a nostalgií jsem zavzpomínala na náš výlet před pěti roky se stejným cílem a stejně uřvaným výfukem ovšem na jiném autě. Tomu říkám prožít si déja vu naplno. O našem výletě bych mohla říct ještě spoustu věcí, jediné, co říct nemůžu, že jsme některou vsí či městem projeli nepovšimnuti. Doma se ukázalo, že závada nebyla zcela totožná, tenkrát jsme měli výfuk děravý, tentokrát pouze uvolněný - pravil manžel - pro mne, laika, ve výsledném zvuku není patrnější rozdíl.
Přes všechny překážky se nám výlet vydařil. Prohlídka hradu byla pěkná. Sešli jsem i do podhradí, kde je nově zbudovaný Trojský kůň, prý největší v Evropě a zhlédli ukázku střelby z dobových zbraní. Cestou zpět jsme se stavili na pozdním obědě a pak už hurá domů, za Charliem. Charlie nám připravil překvapení, asi čtvrt hodiny před tím než jsme přijeli, tátovi proklouzl a utekl. Návrat se tedy nesl ve stejném výbušném duchu jako odjezd. Holky se rozběhly různými směry, manžel posedával nerozhodně v autě a já se vydala směrem k hospodě. Ne snad, že bych byla takový cynik, ale zahlédla jsem na zahrádce své dvě kamarádky a napadlo mě, že třeba Charlieho viděly. A opravdu, potvrdily mi, že tam před chvilkou proběhl. Spěchala jsem zpátky za rodinou, abych se podělila o dobré zprávy a setrvačností provolávala jeho jméno a Charlie se najednou přiřítil od penzionu, kde nejspíš loudil něco na zub. To bylo radosti. Bohužel se mezi tím vrátila jen Madlenka, druhá dcera se vydala po trase procházek v naději, že si je Charlie třeba zatoužil projít. Manžel tedy naložil psa a vydali se hledat pro změnu Aničku. Po další půl hodině jsme se konečně všichni šťastně shledali.
Jak už jsem psala, prohlídka hradu byla příjemná. Ráda bych připojila i poučná, ale až v momentě kdy jsem chtěla napsat něco z historie hradu Bouzov, jsem zjistila, jak málo informací mi z výkladu v hlavě uvízlo. Předchozí článek o historii hradu Bouzov vznikl z utkvělé, sobecké a zřejmě zcela zcestné představy, že když toho dost přečtu a vyčtené si zapíšu, něco si prostě MUSÍM zapamatovat.
Přeju všem krásný zbytek léta.
pár faktů o hradu Bouzov ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat