Co tady budu dělat?

3.část

Předchozí část - Nuda v Košumberku

Den po příjezdu do Košumberku (26. dubna) jsem obdržela rozpis procedur. S vlčím pousmáním jsem zavzpomínala na své drahé všudybylé a všeznalé známé hlásající, že procedura bude stíhat proceduru, takže budu ráda, když si lehnu. Opak byl pravdou, ležela jsem většinu dne a byla šťastná, když jsem mohla půl hodiny rozcvičovat. Další dvě povyražení - laser a vířivka /nebo perlička a laser, nebo elektroléčba a masáž suchou vanou/ - byly záležitosti na čtvrt hodiny (každá), včetně cesty výtahem a hledání správných dveří. A 2x za den pět až deset minut na rotopedu. Suma sumárum program na hodinu a čtvrt denně, ve všední dny. O víkendech nic, o svátcích nic. A právě na květen dva svátky připadají. A co potom a co mezi tím? Pěkně to vyjádřil Robin Williams ve filmu Táta v sukni, kdy v převleku za hospodyni paní Doubtfireovou, doprovodil rodinu na plovárnu, ponechal své děti, svou ženu a ženina nového přítele vodním radovánkám a pak si pro sebe zazoufal: ,,Jéžiši, co tady budu dělat?" Napadla mě stejná myšlenka. Jemu zbýval alespoň dobře zásobený bar. Já měla na povzbuzení maximálně zelený čaj.

Nuda v Košumberku

2. část

Předchozí část - E.T. Volá domů

25. dubna 2013, tedy devátý den po operaci, jsem odcestovala do Košumberku na rozcvičení. Přeprava sanitou proběhla bez zádrhelů. Větší část cesty jsem prospala a po své zkušenosti pokládám cestování vleže jednoznačně za nejpohodlnější. Po vyslechnutí zkušeností dalších takto přepravovaných jsem si uvědomila, že mé nadšení je spíš výjimka než pravidlo. Většině bylo z pohledu do ubíhajících korun stromů šoufl a ještě měli obavu, aby se kodrcáním po zimou zničených cestách nezmrzačili víc, než už byli. Buď jsem fakt flegmatik, nebo u mne sehrála roli blažená a bohužel bláhová představa, že to konečně někam spěje, že obtížnější část mám za sebou. Ve šťastném chvilkovém rozpoložení plynoucím ze změny prostředí jsem se nechala zapsat a ubytovat.

E.T. volá domů!

1. část

Film E.T. mimozemšťan má sice už nějaký ten rok po premiéře (asi pětadvacet, jak si tak matně vybavuji), ale výše citované zvolání nešťastného mimozemšťana, zapomenutého u nás na Zemi, je myslím notoricky známé kdekomu, ať už film viděl či ne. I já jsem kdysi v přítmí kina slzela nad umírajícím stvořením, nenáviděla bezpáteřní, cynické vědce a radovala se z jeho úniku a šťastného návratu.. kam vlastně? Někam tam nahoru, mezi hvězdy, jinam. Film mě tenkrát okouzlil a dojal, muselo ale uběhnout mnoho let, abych dokázala naplno procítit mimozemšťanovu touhu po domově. V uplynulém měsíci se mi tato věta vynořila v hlavě několikrát. Ne snad že bych náhle odhalila svůj mimozemský původ, i když, pravda, našli by se tací, kteří by se hádali. Nejsem ani natolik zajímavá natož roztomilá a v košíčku na kole by mě stěží uvezl zdatný kulturista. Dokonce nedokážu ani okouzlujícně a jímavě vyvalovat kukadla. Při nácviku před zrcadlem jsem usoudila, že vypadám, jako bych měla vážné zažívací potíže, nebo byla po úrazu hlavy a od dojímání zrakem jsem upustila. Jedno však máme přece společné. Velmi intenzivní pocit, že jsme se dostali někam, kde strašně nechceme být.