3.část
Předchozí část - Nuda v Košumberku
Den po příjezdu do Košumberku (26. dubna) jsem obdržela rozpis procedur. S vlčím pousmáním jsem zavzpomínala na své drahé všudybylé a všeznalé známé hlásající, že procedura bude stíhat proceduru, takže budu ráda, když si lehnu. Opak byl pravdou, ležela jsem většinu dne a byla šťastná, když jsem mohla půl hodiny rozcvičovat. Další dvě povyražení - laser a vířivka /nebo perlička a laser, nebo elektroléčba a masáž suchou vanou/ - byly záležitosti na čtvrt hodiny (každá), včetně cesty výtahem a hledání správných dveří. A 2x za den pět až deset minut na rotopedu. Suma sumárum program na hodinu a čtvrt denně, ve všední dny. O víkendech nic, o svátcích nic. A právě na květen dva svátky připadají. A co potom a co mezi tím? Pěkně to vyjádřil Robin Williams ve filmu Táta v sukni, kdy v převleku za hospodyni paní Doubtfireovou, doprovodil rodinu na plovárnu, ponechal své děti, svou ženu a ženina nového přítele vodním radovánkám a pak si pro sebe zazoufal: ,,Jéžiši, co tady budu dělat?" Napadla mě stejná myšlenka. Jemu zbýval alespoň dobře zásobený bar. Já měla na povzbuzení maximálně zelený čaj.
Výlety po okolí nepřicházely v úvahu. Mám totiž kloub nejen umělý, ale ještě podsypaný drtí, aby se noha protáhla do původní délky. (Ono to nejen znělo jako práce na stavbě, to byla práce na stavbě!) Měla jsem ji zkrácenou o 3cm. Při chůzi by se mohl kloub zase do drti zabořit (alespoň ze začátku /6týdnů/, než ho proroste tkáň) a výsledný efekt by byl nulový, což bych fakt nerada. Taky musím podotknout, že chůze o berlích s maximálním odlehčením nohy dá dost zabrat. Ruce a ramena mě bolela i z poměrně krátkých cest na procedury, jako bych vlastnoručně vykopala kanalizaci pro celou obec a tudíž jsem po návštěvě místního hradu a kostela, jakož i malebného okolí ( jak se jevilo v těch třech dnech, co se udělalo hezky) ani dvakrát netoužila. A vlastně jsem měla od lékaře přímo doporučeno chodit co nejméně. Ale to mi stejně nikdo neuvěřil. Když za mnou přijela tchyně s tchánem a manželův bratr s manželkou, mimo jiné jsem jim poněkolikáté převyprávěla výše zmíněné, to o té drti a odlehčování a nechození atd. bla bla... Pozorně, s účastným zájmem si vyslechli mé vyprávění a pak švagrová povídá: ,,A už ses byla podívat na hradě, je to jen kousek asi kilometr? A rozhodně si zajdi do kostela, ten stojí za to." Chmurně jsem zavrčela: ,,Tam se zajdu pomodlit, až pojedu odsud, jako poděkování, že jsem to přežila."
Stejná situace se opakovala i s mým tatínkem. Odvyprávěla jsem svou ságu, on ji účastně vyslechl a pak vyčítavě pravil: ,,Mně se zdá, že málo chodíš!" Tehdy jsem pochopila, že některé věci jsou zkrátka nesdělitelné, nebo je nedokážu podat dostatečně věrohodně. V povědomí rodiny jsem zapsaná jako líný lempl, který odmítl prohlídku kulturních památek, přestože je měl přímo pod nosem.
Co se týká táty, nemůžu nevzpomenout na jeho hlášku, kterou oblažil lékaře po operaci kolene, když měl nohu rozhýbat: ,,Bolí mě to a radši budu tahat nohu za sebou, než bych to rozcvičoval ". Přesně tak to taky udělal, polehával, dokud ho koleno nepřestalo bolet a pak postupně nohu zase rozchodil. Toto prohlášení ani postup mu nemám za zlé,( nakonec bude mu osmdesát a na výstřední názory má právo, navíc kdo by se s ním hádal), ale poněkud mu ubírá na přesvědčivosti
Samozřejmě jsem si sebou přibalila knihy s neotřesitelnou vírou v čarovnou moc příběhů, které mi poskytnou azyl v těžkých časech. Dnes už neotřesitelná není. Vzala jsem si milovanou Christinu od Stephena Kinga, která nikdy nezklamala, i když jsem ji četla asi osmkrát a pak něco pro poučení, abych neumřela úplně hloupá - Obrazové dějiny filozofie. Krásnou publikaci, která v krátkých článcích doplněných obrázky, zahrnuje veškeré známé pojmy filozofie a předkládá je tak srozumitelně, že v nich může najít poučení a pobavení i laik, jako jsem třeba já. Christinu jsem odložila už v nemocnici. Zcela šokovaná jsem musela připustit, že mě nebaví. To se mi ještě nikdy nestalo. Dějiny filozofie mě bavily. Pro změnu mi nedávaly žádný smysl, což je taky na prd. Přečíst stránku a moct začít okamžitě zase od začátku, aniž by se jediné slovo zdálo povědomé, je poněkud zneklidňující. A to prý odumírají mozkové buňky jen při celkové narkóze. Houby leda! Mě jich taky hromada opustila. Při jejich už tak nevysokém počtu by to pro mne mohlo mít fatální následky.
Náš pokoj, sic prostý a při zařizování zřejmě inspirovaný stylem - rané období cara Klacka, byl vybaven skutečně moderní, velkou televizí s překvapivým rozsahem programů. Asi osm. Stačil by i jeden. Má neschopnost soustředit se na příběh platila nejen pro psaný text ale i mluvený. Když selhaly osvědčené: Odložené případy, Ztracené duše, Upíří deníky i Dva a půl chlapa, vzdala jsem to a podvolila se zavedenému koloritu. Už v nemocnici jsem byla laskavými kolegyněmi zasvěcena do děje takových trháků, jako jsou Cesty domů a Ordinace v růžové zahradě, nebo příběhů podle Rosamunde Pilcher, škody tedy již byly napáchány. Ke smíření mi značně pomohlo i poznání, že ať sleduji cokoli, oblíbené nebo nesnášené, stejně všechno zní jako by mluvili klingonštinou. Je však pravda, že má smířlivost byla vysoce ceněna u spolubydlících. Dokonce mě označily za nejtolerantnějšího člověka, s jakým se při svém pobytu setkaly. A ještě smířlivější a tolerantnější jsem byla po skončení hlavního večerního programu. V půl desáté jsem polkla prášek na spaní a vděčně se odpojila na šest hodin od reality. Pak mi bylo stoprocentně jedno jestli sledují Anděla na horách nebo Polívku na víně.
Ale přes preferované pořady byly všechny spolubydlící fajn, obzvlášť první a druhá parta v nemocnici a první parta v Košumberku. V tom jsem měla štěstí. Mít na pokoji nějakou můru, tak tam nevydržím ani ty tři týdny.
pokračování ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat