Návrat

4. a poslední část zážitků z Košumberku

část 1 - E.T. volat domů

část 2 - Nuda v Košumberku

část 3 - Co tady budu dělat?

Po čtrnácti dnech pobytu mě opustily mé dvě spolubydlící, které mě v Košumberku vlídně a vesele přijaly, a na které jsem si jakž takž zvykla. Vcelku nebyla jiná možnost, než si zvyknout. Sdílíte-li s někým ve dne v noci pokoj velký tak akorát, abychom se v případě potřeby mohly všechny tři vleže na posteli chytit za ruce, stane se osobní prostor, třebas jen vymezený nočním stolkem a pelestí postele, nadstandardním přepychem. Pojmy lidská blízkost či na dosah ruky pro mne nabyly zcela konkrétní význam. Dokonce jsem si nemohla ani v případě nouze schovat obličej ke zdi, protože právě na levém boku jsem nemohla ležet.

Vůbec mě nenadchla představa dalšího seznamování. Mě milovníka příběhů ani maličko nezaujala možnost, vyslechnout si nové osudy neznámých lidí sdělované na oplátku. Tehdy mi došlo, že situace je vážná a je nejvyšší čas zvednout kotvu. Když na pokoj dorazila starší učitelka mateřské školy a postupně se na jejím stolku ocitla Bible a vzápětí Hesla jednoty bratrské, pocit, že už toho bylo dost, ještě zesílil. Chvilku jsem doufala, že ji obsah Bible zajímá třeba ze stejného důvodu jako mě. Nakonec je to nejznámější z knih, součást kulturního dědictví, obsahuje řadu moudrých postřehů. I já jsem její část přečetla, protože se na ni často odvolával ve svých knihách Däniken a chtěla jsem porovnat jím citované pasáže se zdrojem. Že je mé doufání zcestné jsem poznala v momentě, kdy paní projevila touhu povědět nám něco více o tom, jak uvěřila a o svých sourozencích v Kristu.

Nejsem netolerantní. Tolerance je jedna z vlastností, kterých si cením nejvíc a bylo by tedy dost hloupé, kdybych já sama tolerantní nebyla. Ostatně jak jsem řekla i paní, když mi slavnostně svěřila, že je věřící... "Pro mě je to naprosto v pořádku, nijak to neodsuzuju, nakonec každý máme nějakou životní filozofii."

Nejsem si jistá jestli to bylo přesně to, co chtěla slyšet, ale nebyla jsem ve správné formě, abych absolvovala celý, bezesporu zajímavý příběh cesty k víře, který začal Strážní věží od Jehovistů. Přesto jsem si s paní dobře rozuměla a ochotně jí vyšla vstříc, když zatoužila poslechnout si v neděli dopoledne bohoslužbu. Tlumené mumlání rádia, déšť bičující okna a zchladlý pokoj - jakmile se ochladilo, logicky se přestalo topit - ve mně vyvolával neblahé tušení, že se hodina Velkého trestu zásadně přiblížila, umocněné polohou vleže na posteli. Chvilku jsem uvažovala, že si cvičně sepnu ruce a zavřu oči. Nakonec jsem to neudělala, pocit "deset minut před smrtí" byl dostatečně intenzivní i bez toho.

A pak jsem byla konečně po třech týdnech v Košumberku a pěti celkově, (které se mi zdály jako půl roku), na cestě domů. A to i přes telefonáty zděšených známých a přátel, kteří mě z pohodlí svého domova úpěnlivě vyzývali Nespěchej! Přes pochybovačný hlas lékaře, kterému se zdálo, že neberu svou endoprotézu dostatečně vážně. Ujistila jsem ho, že jen tak lehkovážně působím, ale ve skutečnosti jsem k smrti vyděšená. Bez dojetí jsem se rozloučila s pokojem, patrem, pavilonem. Obdarovala spolubydlící i sestry čokoládou a konečně mohla jít vyhlížet manžela, který slíbil, že pro mě přijede.

Opravdu dorazil. S půlhodinovým zpožděním a psem. Po otevření dveří auta pes okamžitě utekl a vydal se na průzkum. V první chvíli jsem Charlieho pro jeho nevysoký vzrůst za keři neviděla. Znepokojeně jsem sledovala manžela bezcílně bloumajícího parkem. Sem tam se sehnul, narovnal, popošel a znovu. Zdálky to působilo dojmem, že mu je buď špatně, nebo se mu chce na záchod a hledá si vhodné místo. Když jsem v jeho ruce rozpoznala vodítko, došlo mi, že se skutečně vracím do svého občas chaotického přesto bolestně postrádaného života.

Jak moc chaotického jsem si ověřila po hodině a půl. Mysl povzbuzovaná steskem si oblíbila kýčovitý styl naivních malířů a v tomto duchu si vymalovala v týdnech odloučení překrásnou kadovskou epopej zpodobňující naši milou vísku, útulný dům, rozkošnou zahrádku i milující rodinku v něžných, pastelových barvách. Po příjezdu oči vyznávající spíše kritický realismus zaznamenaly dvanáctero jiřin nacpaných na záhonku půl metru x metr. Tři řádky raných brambor vysázených na místě určeném pro jiřiny. Pět skleslých jahodníků stydlivě se skrývajících v rozbujelé husí noze, stůl plný drobků nepocházejících pouze z jedné snídaně a nový koberec. Po bližším ohledání se ukázalo, že koberec je to stále ten samý. Díky zašlapaným psím chlupům změnil barvu ze srnčí hnědi na velbloudí béžovou.

Jisté idealizaci se však neubránila ani rodina. Nejspíš taky čekali něco jiného. V Košumberku jsem po jednom ustýskaném odpoledni pobavila své kolegyně žertovně míněným prohlášením: ,,Doma budou určitě nadšení, že se vracím nejenom jako mrzák, ale taky jako hysterka." Nasmály jsem se tomu.

Ejhle, ona to byla pravda. Když jsme dojeli domů, byla mi zima, bylo mi teplo, chtěla jsem klid, chtěla jsem si povídat, chtělo se mi brečet, nebo mě naopak všechno popouzelo a to vše ve zhruba čtvrthodinových intervalech. Vzácné okamžiky bezvětří mezi poryvy emocionální smrště, jsme si zpestřili zajímavým hovorem osvětlujícím mně neznámé kapitoly z rodinného života z období mé nepřítomnosti. Například tento:

Já: "Proč je v konvici na kamnech úplně rezavá voda?"

Muž: "Nevím."

Já: "To sis ani nevařil kafe?"

Muž: "Ne, my jsem ani netopili, když jsi byla pryč. A víš kolik se ušetřilo dřeva..."

Já: "Zdá se mně, že jste ani moc nevětrali."

Muž: "Ne, nevětrali. Když se netopilo nebylo proč a stejně většinou nikdo nebyl doma."

Na tuto logiku nemám patřičný argument.

Emoční rozkolísanost mě naštěstí rychle přešla. Dům stál, všichni jsme to přežili a zahrada se krásně zelenala. Sice díky plevelu, ale jen nevděčník a hnidopich by se zabýval takovými detaily. Při manželově zálibě v asfaltu a randapu nakonec můžu být ráda, že se vůbec něco zelenalo. Manžel, táta i dcery předčili mé očekávání. Ještě v nemocnici jsem trnula strachem o jejich osudy, jakož i naší zvěře a celkově domova. Když jsem manžela požádala, aby mi přivezl žínku, kterou jsem zapomněla, poprvé přijel s houbovou utěrkou na nádobí. S chutí jsme se zasmáli, já poněkud křečovitě. Při druhém pokusu přivezl houbičku na nádobí. To už jsme se smáli méně. Při třetí návštěvě neriskoval a půjčil žínku od táty. ( A jsem moc ráda, přivézt ještě drátěnku, tak už by si ženské, co se mnou byly na pokoji - obě vzorně rodinou opečovávané - klepaly na hlavu.) Ve světle těchto přehmatů musím uznat, že to vlastně zvládli bravurně. Jisté základy tedy mají a zbytek pod mým bdělým dohledem doladí. Však Řím taky nepostavili za den a žádný učený z nebe nespadl.