Max

Maxe si rodiče přivezli z Hroznějovic, z návštěvy u sestry. Cesta domů byla dlouhá a ne právě idylická. Štěně cestou zvracelo a celkově nebylo ze změny bydliště příliš nadšené. Stejné pocity převládly i na straně rodičů. Této návštěvy jsem se neúčastnila, ale velmi dobře si umím představit všechny tři účastníky, neb je dobře znám, stejně jako napjatou atmosféru panující uvnitř auta. Maxík si své strastiplné putování zapamatoval a nikdy později, ani jako dospělý, už dobrovolně do auta nevstoupil a když situace přece jenom vyžadovala jeho nalodění, musel být do auta, či spíše do kufru vhozen. S pinčem by to byla hračka, je však téměř nemožné tímto způsobem manipulovat se psem zvíci odrostlého telete.

Přes počáteční rozpaky se Maxík rychle zabydlel a řekla bych, že i poměrně rychle vyrostl. Zpočátku jsem trpěla utkvělou představou, že by si měl zvyknout i u nás nahoře, ale nejdřív si nerozuměl se schody a později jsem se své představy snadno vzdala, protože náš byt je na psa jeho proporcí zkrátka malý. Stůl je schopný odnést na zádech a vířící ocas je pohromou pro všechno, co není přibité, nebo pověšené dva metry nad zemí. Milovaný tatínek se jal nového člena domácnosti vychovávat svým osobitým způsobem, tedy pokyny typu: Sedneš si! nebo ne, na což pes vstřícně reagoval tím, že si někdy i sednul, někdy lehnul a někdy prostě jen znechuceně koukal na svého velitele. Stejně tak tatínek podlehl dojmu, že pro psa Maxovy velikosti je dvůr a zahrada stísněný prostor a tak vehementně intervenoval ve psův prospěch a po nemalém nátlaku na maminku, prosadil pro Maxe volnost pohybu, tedy neustále otevřenou branku na louku a přilehlá pole. Maxík se mu odvděčil tím, že často a rád bloumal po vsi, děsil lidi a občas se, puzen touhou po dobrodružství jakož i svojí společenskou povahou, připojil ke skupince turistů a společně s nimi odkráčel po turistických trasách, k nemalému nadšení nových přátel. Vždycky to totiž byl přátelský a krásný pes. My jsme však toto nadšení nesdíleli; přes svou nepopiratelnou inteligenci nikdy zpátky domů netrefil a několik let jeho dospívání a mladosti bylo vyšperkováno řadou výjezdů do rozličných obcí a měst v okolí, za účelem nalézt a dopravit psa domů.

Jelikož maminka od počátku nepodporovala tátovo volnomyšlenkářství a Maxovy výlety pro ni byly logickým vyústěním nezvládnuté kázně, doprovázela jsem občas tátu na těchto trestných výpravách já, anebo mé holky. Odchyt psa a cesta zpět probíhaly rozličným způsobem, podle toho jak daleko došel a kým byl zadržen. Nezapomenutelná je cesta ze Sněžného, obce ležící od nás asi šest kilometrů. Po upozornění starostky obce Sněžné, která volala starostovi naší obce, že tam mají takového a takového psa, upozornil náš starosta nás, nemaje pochyb o koho by mohlo jít. Tatínek si vyslechl obvyklou mamčinu litanii a vyrazil. Mé dcery jely s ním jako morální podpora. Než dojeli, pes z obecního úřadu utekl, naštěstí se pohyboval po obci, kde byl rodinou zachycen. Když se projevila Maxova nechuť k cestování vozem, nezbylo tatínkovi nic jiného než prohrabat kufr, kde šťastnou náhodou nalezl starou kravatu, (těžko říct, kde se tam vzala), na ni uvázal Maxe a holkám poručil aby ho takto potupně, na kravatě, vedly přes Sněžné. Za obcí ho odvázal a Max následoval auto jedoucí krokem až domů.

Osudný se Maxovi stal výšlap do Nového Města, kde byl zadržen příslušníky městské policie, když se pokoušel se skupinou svých nových přátel nastoupit do vlaku. Pochopitelně bez jízdenky. Když jsme pro psa s tatínkem přijeli, stali jsme se pro přihlížející policisty zdrojem vítaného obveselení, neb pes odmítal k autu se jen přiblížit, vzpouzel se a vracel do bezpečí policejní ochrany, takže jsme vzbudili podezření, že vůbec nemáme na psa právo. Policisté znudění rozdělováním blokových pokut za špatné parkování a legitimováním opilců, popustili uzdu své kreativitě a navrhovali odlov pomocí odchytové tyče. Po třetím neúspěšném pokusu a návrhu, že nám bude zapůjčeno vodítko, abych mohla jít se psem pěšky, vypěnil i doposud klidný tatínek, jehož nejostřejší pokárání psa zatím znělo: Tos mě teda zklamal. Maxe popadl, hodil do auta a rychle zavřel. Max už si zřejmě užil legrace dost a proto se okamžitě uklidnil, zalehl a jal se znuděně olizovat tlapy. Jako chronický útěkář má od té doby na policii vlastní složku včetně fotografie.

Uběhlo mnoho let a zmoudření nakonec dostihlo i Maxe. Branku má stále otevřenou, ale své svobody využívá už jen ke kratším cestám. Velmi rád tátu nebo mne překvapí tím, že nás vypátrá v místní prodejně. Sedí pak před krámem a laškovně nahlíží dovnitř a občas si k tomu jen tak pro radost štěkne. Vedena snahou o bezproblémové soužití a vědomím, že velký pes zkrátka vzbuzuje respekt, ač nikdy nikoho nepokousal, doprovázím potom každého vyděšeného nakupujícího domů a vracívám se z nákupu místo po patnácti minutách až po hodině či dvou, unavená, jako bych absolvovala maratón.

Ve srovnání s tím co pro tátu Max znamená, to jsou však nepodstatné maličkosti. Každý den sleduji a vnímám jejich hluboké souznění. Často se musím smát když slyším, jak volá na svého miláčka: ,,Ty můj bobečku!"

Přestože Max chová náklonost ke všem členům domácnosti, druhým jeho nejdůležitějším člověkem je neteř Inuška, která musela snad být v minulém životě psem a proto nejlépe z nás všech rozumí jeho psí duši.