Co nemám, to nepotřebuji, říká moje drahá sestra, která se nikdy nesnížila na úroveň obyčejných shromažďovatelů věcí. Betty MacDonaldová napsala, myslím o své mamince, že s bedničkou od rajčat a jedinou svíčkou by dokázala zútulnit severní pól, to samé platí i o mé sestře.
Jelikož jsme z jednoho hnízda, ani já nejsem fanatikem, co se týče hromadění. Samozřejmě je spousta věcí, které bych chtěla, které "nutně" potřebuji, ale potřebovat neznamená mít a tak jsem vyvinula velmi účinný systém, jak si zdůvodnit, proč rozličné věci nevlastním a v dohledné době ani vlastnit nebudu a co je na tom nejlepší, funguje. Jsem tak ušetřená závisti, za což jsem nesmírně vděčná. Už jsem se setkala s tím co závist dokáže, jak lidi rozežere. Jako slimáka sůl.
Zcela opačným případem (s velkým P) je můj muž. Jeho heslem a životním vyznáním je: Všechno co mám potřebuji a upotřebím a uložím i všechno, co najdu, nebo čím mne kdo obdaruje... (Dárci jsou většinou vychytralí hromaditelé, kteří se potřebují zbavit starých krámů, aby udělali místo novým.) A věřte, že když píšu: Všechno co mám potřebuji, myslím opravdu všechno. Jsme spolu devatenáct let a stále ještě se občas setkám se svrškem, který byl šik v čase našeho dospívání, tedy v minulém století, a se kterým se nedokázal rozloučit. V prvních letech manželství jsem občas probrala skříně a podle svého soudu nemožné hadry vyházela. Jednou v kupce určené k likvidaci objevila neteř svetřík, jehož vzor i střih se právě znovu stal módním, dokonale jí padnul a velice slušel. Rozhodně víc než manželovi, který se do něj sice narval, od jeho patnáctin však přece jen uběhl nějaký ten čas a kilo, a měl v něm tudíž ramínka jako pstruh. Zároveň s očima. Tak jsem neteři svetřík darovala. Kdybych tušila, co rozpoutám, nikdy bych se na něj ani nepodívala, myslím na svetr. Manžel nejen zaznamenal, že mu z hromady asi dvaceti svetrů jeden zmizel, ale také strávil spoustu času v následujících letech jeho hledáním a otravováním, jestli o něm nevím?! Nikdy jsem se nepřiznala a nepřiznám a na dlouhý čas mne opustila touha likvidovat, dokonce jsem ušetřila i ohavný modrožlutý silonový trikot na kolo. Ale nutkání bylo silné.
Pomohla mi představa, že se do něj třeba ještě někdy vyšponuje.
Díky této mé okolnostmi vynucené benevolenci mohla naplno propuknout manželova sběratelská vášeň. Během let se mu podařilo zaplnit všechny své úložné prostory a má jich podstatně víc než já, a ještě mlsně pokukuje po mých. Snad bych i pochopila dvě stě párů ponožek, nakonec se můžou hodit, nebo každou zimu kupovanou bundu, dobře, chce být in, ale bohužel jeho skutečnou vášní jsou věci nalezené nebo darované, protože pak to má teprve to správné kouzlo. Takto se mu podařilo "zútulnit" náš obývák tolika předměty, až se cítím jako v prodejně nábytku. Není se co divit, že jsem nekompromisně odmítla další gauč (vybledlou kraksnu s párajícím se potahem), který se v létě pokusili synkovi darovat rodiče.
,,Tak aspoň do udírny," smlouval manžel, podporován souhlasnými pohledy maminky i tatínka. Nepovolila jsem! Odvezl si alespoň polobotky. ,,Děda je našel na půdě a jsou jako nový!" řekla máti. Netroufla jsem si přiznat, že jsem krátce předtím, pod rouškou noci, odnosila do kontejneru na objemný odpad, přistaveného na náves, čtyři napěchované igelitky plné podobných zánovních střevíců. Můj tatínek taktéž potají prohlédl obsah kontejneru a tři páry bot si zase přinesl domů. Pro změnu z nějakého cizího pytle.
Monumentálním pomníkem a zosobněním manželova vášnivého vetešnictví se stala naše garáž. Podařilo se mu tam nacpat tolik rozličných krámů, až se tam auto nemůže vejít. Kdysi, když jsem byla odvážnější, pokusila jsem se do garáže s autem zajet, samozřejmě neúspěšně. Má snaha vyvolala efekt domina. Jakási prkna se skácela na hrábě, povalila je, hrábě dopadly a rozpáraly pytel cereritu a ten se rozkutálel do všech stran. Manžel to nesl nelibě a obvinil mě z nešikovnosti, ale nekecám! tam není víc místa k manévrování než dvacet centimetrů na každé straně, pak se trefte. Uměním vyžadujícím určitou hadovitost je i následné vylézání z auta. A to není všechno, můj důvtipný manžel přišel na to jak využít prostor nad autem. Stvořil jakousi konstrukci zavěšenou pod stropem a tam ukládá další materiál. Bojím se, že ho jednoho dne jeho sběratelská vášeň doslova rozmačká.
Žebříček hodnot se tím pádem pro mne velmi zjednodušil.
To, co si skutečně přeji a navíc nutně potřebuji, je volné pole působnosti a objemný vlek přistavený pod naše okna s pohotovým řidičem znalým nejkratší cesty ke sběrnému dvoru.
Téma týdne - To, co potřebuji...
Žádné komentáře:
Okomentovat