Osamělost

Znáte ten pocit, že vás někdo pozoruje? Takový to šimrání v zátylku. Jako když vám tam leze ňáká nohatá potvora. To třeba stojíte na ulici, koukáte do výkladní skříně na ty suprový chytrý telefony, co sou pro vás zrovna dosažitelný jako ta nafrněná sousedovic vysokoškolačka Klára. V kapse máte prázdno a v hlavě jakbysmet, v peněžence posledních pár drobáků a ve vašem starým mobilu se sklem pokrytým pavučinou prasklin je sice spousta čísel, ale když ucítíte to šimrání, ani na jedno z nich si netroufnete zavolat. Co taky říct? Bojím se? Někdo mě pozoruje? Cítím, jak po mně klouže něčí pohled a pokaždé, když se rozhlédnu, mám dojem, že se můj stín choulí blíž u mně, protože ho kdosi vyděsil tak, že se bojí vzdálit od mých nohou?

Takové věci se těžko říkají. Jen jedno je v těžkosti předčí. Jejich dokazování. A dvojnásob těžký je, když vám ještě není ani sedmnáct. A tak jen pro jistotu prokapsujete bundu, jestli vám náhodou někde nezbyly nějaký papírový od posledka, naposledy nenápadně kouknete do výlohy, jako že vás ty mobily fakt rajcujou, ale ve skutečnosti hledáte odraz toho něčeho, co vysílá ty signály, ty ledový vlny, jak otevřený extra výkonný mrazák. Pochopitelně nevidíte nic, neslyšíte nic, teda nic neobvyklýho, jinak je jasný, že toho vidíte i slyšíte spoustu. V ulicích je dost živo i kolem desáté. Z baru tlumeně proniká hudba. Tlačí se ven jako neviditelné šátrající prsty, které nejistě ohledávají chodník, výlohu, hlouček lidí pod markýzou. Ty lidi jsou jen o maličko starší než já, podupávají, smějí se a vyfukují obláčky páry i kouře do mrazivého vzduchu. Jejich tváře jsou uvolněné a přiměřeně šťastné. Nenávidím je za ten jejich bezstarostný klid. A závidím jim. Člověk je stádní tvor a v množství je jeho síla. Jeho jistota. Ale když zůstaneme sami, jsme jen vystrašené myšky, co hledají něco k snědku a ani na minutu nepřestávají ostražitě větřit. Nakonec jim to stejně není nic platné. Nakonec je ten nemilosrdný dravec stejně dostane.

Když umřela máma, bylo to hodně zlé. Odcházela dlouho a pomalu a tak by jeden řekl, že jsme měli dost času se na ten nejhorší možný konec připravit. Jenže na to se nedá připravit. Můžete to přečkat a pokusit se tím nějak prokousat, ale stejně se ještě roky budete budit s myšlenkou, že to všechno byl jenom zlý sen. Táta byl v tý době fakt skvělej. Držel mě i bráchu a my zas jeho. Brečeli jsme ale měli jsme jeden druhýho a v tu chvíli to stačilo. Malý hlouček pod velkou lampou neštěstí, která se na nás zaměřila bezohledně jako lampa vyšetřovatele na zločince v těch starodávných filmech, kde nebyl prostor na efekty a všechno se muselo poctivě odehrát. A my hráli jak o život, jeden před druhým, oba před tátou a táta před námi. Že je dobře, že to zvládnem, že jsme chlapi, co něco vydrží, že by to tak máma chtěla. Když jsme byli pohromadě. O samotě jsme byli každý jen vystrašený netalentovaný amatér, který nedokáže přesvědčit ani sám sebe.

První to vzdal brácha. Přespával doma čím dál méně, často byl pryč i několik dnů. Jednou jsem přišel domů ze školy, kam jsem v tý době docházel ještě docela pravidelně. Tak nějak ze setrvačnosti. Kvůli známkám to určitě nebylo. Taky podle toho vypadaly. Dveře do Ludvíkova pokoje byly pootevřený, což mě pochopitelně jako mladšího bráchu, kterej měl vstup do prostoru svýho poněkud kontroverzního idolu až na drobné výjimky zapovězený, zaujalo. Hodil sem bágl do kouta a špičkou ukazováku sem jemně šťouchnul do černě natřeného skla dveří. Zaškrábaly po linu a znovu se zastavily. Ještě jedno šťouchnutí. Bráchovým idolem byl Ozzy Osbourn a můžete hádat, jaká byla jeho nejoblíbenější barva. Jasně že černá. Černý dveře, černý zdi, černý povlečení. Černý myšlenky. Pokoj byl stejný, jak jsem ho pamatoval z těch několika vzácných návštěv, pořád se tu vznášel smrad z cigaret a nepraných ponožek. Jenže ta halda smradu byla všechno, co po bráchovi v našem bytě zbylo. Nakouknul jsem do jeho skříně a i když nikdy nebyla zrovna přeplněná, brácha nebyl typ, co si libuje v módních trendech, proti té absolutní prázdnotě to byl stejně propastný rozdíl. Propastný. Jak výstižné slovo. Propad a taky past. Tím se stal náš byt. Past na myš.

Zavolal jsem tátovi a prej: ,,Hele tati, Ludvík se asi odstěhoval, nevíš o tom něco?" A víte, co řekl táta? ,,Nedělej si s tím hlavu, vím o tom. Ludva je v pohodě, jen se musí dát trochu do kupy." Úplně jsme se vyjevil nad tím jeho klidem. I když bráchovi bylo v tý době už pětadvacet, stejně táta vždycky vyšiloval, když nespal doma. ,,Co tím myslíš?" zaječel jsem. ,,Jak jako? Je v pohodě ale musí se dát do kupy? A kde, v ňákym ústavu nebo co?"

,,Hele mladej, až doma, já mám teď jednání," skoro odseknul táta a položil mmě to. Propast. Slovo dne. Jedna taková bezedná se zrovna otevřela mezi náma dvěma. Úplná Macocha. Nebo macecha? Doma mi pak oznámil, že brácha sehnal skvělý místo někde na druhým konci republiky. Ale proč se se mnou ani nerozloučil? Copak měl tak naspěch? Vytáčel jsem jeho číslo znovu a znovu, ale vždycky to spadlo do hlasový schránky, kterou zřejmě nikdo nekontroloval. Po třicáté esemesce bez odezvy, jsem to vzdal i já.

To tátovo jednání se jmenovalo Zdena, jak jsem měl zjistit během pár týdnů. Zdena, jaké neškodné jméno. A co všechno se za ním skrylo. Zdena Kolomazníková byla realitní makléřka. Tátova kolegyně. Pohledná, inteligentní, sebevědomá, manipulativní mrcha. Tátu si osvojila, jako si člověk osvojí zatoulaného psa, který přiběhne ke komukoliv s nataženou dlaní a nechá se vděčně podrbat v zablešeném kožichu, jen aby ještě jednou ucítil ten blažený dotek. I kdyby to bylo naposledy. A za to pohlazení je ochotnej naučit se čemukoliv. Rčení starého psa novým kouskům nenaučíš, je totální blbost, jak jsem měl možnost sledovat. Azore, vyskoč! Tumáš kostičku! No tak, Azore, hop, hop! Skákej! A teď, Azore, vyskoč ještě výš a ještě a ještě. A Azor skáče jako pominutý. Vypadá, že se směje, ale oči má uštvané a polekané, protože ví, že už možná příště tak vysoko nevyskočí. Stejně skáče dál. Jen když ten dotek, to letmé pohlazení na chvilku vyplní prázdné místo, tu propast, co v sobě cítí.

A Zdena uměla vyplnit. Vyplnila beze zbytku tátův čas i prostor. I ten prostor, který dřív patřil mně a bráchovi. Vařit uměla asi stejně jako sousedovic kočka, ale o to líp uměla objednávat pizzu a v objednávání jídla v restauraci taky neměla konkurenci. Táta, doposud zahalený ve svém tichém stesku jako smuteční vrba do svého listoví, najednou zjistil, že mu chutná suši, přestože mámina vánočního kapra tvrdošíjně odmítal, protože nesnese tu rybí pachuť, že ho baví nakupování, i když se s mámou skoro každý pátek hádali, jestli s ní sjede aspoň do Kaufu na velký nákup nebo má máti počkat, až Ludva kolem šesté večer zavře, přepočítá tržby a vyvěsí na dveře prodejny s těmi zatraceně chytrými mobily cedulku zavřeno a sjede tam s ní sám. Že mu vlastně vůbec nevadí všechny ty komerční slaboduché bijáky, které nás nic neučí a v podstatě nám zkreslují pohled na život. Zdena. Společný jmenovatel všech proměn toho postaršího zablešeného voříška, co tak nutně potřeboval pohladit. I kdyby to bylo naposledy.

Zdena mně vlastně nikdy neřekla jediné špatné slovo. Vždycky jen: ,,Oldo, běž už, prosím, k sobě, tatínek je unavený, měl dnes dlouhé jednání. Oldo, zaběhni s košem, už tu třetí den smrdí. Oldřichu, proč jsi pořád tak nepříjemný, když s tatínkem myslíme jen na tvé dobro? Oldo, nezlob se na tatínka, že ti snížil kapesné, vždyť víš, že teď musíme šetřit." Oldřichu zavři se ve svém pokoji a nebo vypadni jako tvůj brácha, jinými slovy. Jenže ve skutečnosti všechno bylo špatné. Zůstal jsem na dně propasti sám a skoro si vykřičel hlasivky, ale brácha se na mě vykašlal a táta to neslyšel. Co dělal? Seděl v obýváku na pohovce a nechal si masírovat nohy, záda a ego a sledoval se Zdenou Výměnu manželek a ty další hámotiny, vlastně všechno, co dřív odsuzoval. Nebo seděl v kuchyni na lavici. Jedl pizzu a nad hlavou mu tikaly tytéž hodiny, co mu odtikávaly čas s mámou, před sebou nějaký katalog, ve kterém se Zdenou vybírali nový nábytek do ložnice, do obýváku, do předsíně. Do dětského pokoje. Jestli to nevíte, tak černá se pro mimino dvakrát nehodí.

Koncem tý dlouhý mrazivý zimy jsem byl už hodně vyplašenej, přece jenom mně bylo jen šestnáct a dá se říct, že jsem během krátké doby ztratil celou rodinu. Vyplašenej z táty, kterýho už jsem nepoznával. Jako by fakt omládnul, ale tak nějak podivně. Nejvíc mně připadal jako člověk, co se po letech probudil z kómatu a zjistil, že mu zbývá poslední rok života. Nevím, co chtěl dohnat, ale vím, co bylo v patách jemu. Infarkt.

Byl jsem vyděšenej i ze Zdeny, na které už bylo těhotenství hodně znát a která s jakousi živočišnou přičinlivostí budovala hnízdo. Pro své mládě.

Ze sebe. Ze svých představ. Vím, že tomu dřívějšímu tátovi by se vůbec nelíbily, protože to, co mě napadalo v tichu mého pokoje, hraničilo s thrillery a šíleností. Osamělost má tu moc, probudit to nejhorší a nenápadně posunout člověka od snění k činům. A já byl osamělý.

Táta měl Zdenu a to její obří břicho. Brácha zmizel neznámo kam. Táta sice tvrdil, že je s ním v kontaktu, ale já mu moc nevěřil. Nevěřil jsem už nikomu a na nikoho jsem nespoléhal, i když jsem pořád doufal. V jednom starym filmu, co jsme měli s bráchou oba rádi, říká hlavní hrdina v bezvýchodný situaci něco jako: ,,Byl to však upír, kdo mě vyslyšel." Mé temné myšlenky nakonec taky někdo vyslyšel.

Začalo to zaklepáním na dveře. Dvakrát pak jednou a pak další dvě ťuknutí. Prudce jsem vstal od stolu.To byl bráchův signál. Všemu dokázal vdechnout aspoň náznak zábavy a dobrodružství. Tyhle signály jsme si domluvili, když jsem byl snad v pátý třídě, protože Ludva byl notorickej zmatkář a klíče každou chvilku ztratil. Já to měl obráceně. Jedno dvě jedno. Vím, že to zaklepání se ozvalo někdy v týdnu kolem osmé večer. Seděl jsem v obýváku, čučel na bednu, aniž bych věděl na co a pojídal jediné jídlo, které umím uvařit. Špagety s kupovanou omáčkou. Táta se Zdenou byli někde v lázních nebo kde. Zdena si prý potřebovala odpočinout. Nevím teda od čeho. Zřejmě od listování v katalogu a nakupování. Ne že bych večeřel jinak i kdyby doma byli. Pizzu už jsem nemohl ani vidět. Žaluzie jsem nechal vytažené, nezdálo se mi pravděpodobné, že by nám v osmém patře někdo nakukoval do oken. Po skle stékal březnový déšť. Zevnitř to vypadalo jako záplava tenkých, kroutících se červíků, kteří se honí a požírají navzájem. Se zatajeným dechem jsem doběhl ke dveřím a prudce je otevřel. Stála tam postava v černém. Upír, je to upír! objevila se mi v hlavě neodbytná myšlenka. Následek špatných filmů a nočních můr. Zahnal jsem ji a spolknul pachuť výčitek, které se mi draly hrdlem vzhůru ostré a pálivé jako kyselina, a bez dalších okolků jsem tu černou postavu pořádně objal. ,,Brácho, sakra brácho, já věděl, že si to ty. Že se vrátíš..." drmolil jsem do límečku košile, který voněl maličko nějakou kolínskou a deštěm. ,,Já to věděl. Ani nevíš, jaks mně chyběl. Myslel jsem, že ses na mě vykašlal, brácho..."

Neuběhla ale ani hodina a už jsem si tím nebyl tak jistý. Jistý jestli mi brácha tolik scházel. Přesněji řečeno tahle verze bráchy. To, co z něj zbylo.

Ze začátku to šlo ještě docela dobře. Ty divný funebrácký hadry jsem zaznamenal a vzápětí je pustil z hlavy, nakonec brácha si v černý vždycky liboval. Jinak vypadal upraveně, čistě a já byl bez sebe nadšením, že je doma a chtěl o něm vědět úplně všechno. Posadil jsem ho do obýváku a šel zajistit pohoštění. ,,Ludvo, dáš si se mnou špagety?" halekal jsem z kuchyně podivně rozpačitý a nervózní, jak nějaká hospodyňka, co poprvé vaří pro rodiče svýho kluka. Vlastně to byl vždycky Ludva, kdo připravoval jídlo pro nás oba.

,,Táta je pryč. Oba jsou pryč. Vrátí se až v neděli. Zdena už je jak vzducholoď a to je teprve v pátym měsíci. Já myslim, že budou mít dvojčata. Znáš Zdenu, ne? Říkal ti táta, že je teď s ní, ne? Ludvíku, já jsem tak strašně rád, že jsi tady," řekl jsem nakonec a ten rozpačitý pocit mě neopouštěl, spíš to bylo ještě horší. S miskou jakýchsi sušenek v jedné ruce a s talířem špaget v druhé jsem vpadnul do obýváku. Brácha stál u okna, ruce měl založené za zády a upřeně zíral do deště. Cosi v tom postoji způsobilo, že mi po zádech přeběhl mráz. Vypadal takhle ze zadu s tím kratoučkým sestřihem jako cizinec. Pak se otočil a byl to jenom Ludvík. Sakra, co to se mnou je? Posadil se do tátova křesla a strčil si do pusy sušenku, ale zdálo se, že ani neví, že to udělal.

,,Ludvo, seš v pohodě?" zeptal jsem se nejistě, protože ten pocit, že jsem v jedné místnosti s někým úplně cizím a navíc hodně podivným, tu byl zas. Konečně se maličko usmál.

,, Oldo, já tě taky rád vidím. Moc rád. A jo, jsem v pohodě, v naprostý pohodě. To jen že jsme se tak dlouho... Jsem trochu naměkko. Odpusť, že jsem se tak dlouho neozval. Víš, nebudeš věřit, co se mi stalo. Všechno ti to musím povědět, všechno, je to jako... jako zázrak," drmolil teď pro změnu Ludva.

,,Jasně brácho, můžem kecat celou noc, jako kdysi," zasmál jsem se maličko nuceně. ,,Taky bych ti nakopal prdel, kdybys mně to všechno neřekl." A v duchu jsem se podivil, jak falešně náš rozhovor zní, to, co nám dřív vycházelo z úst tak přirozeně, toho podivného večera působilo strojeně a vychytrale, jako bychom oba věděli něco, co nechceme, aby věděl ten druhý. Ludva se rýpal ve špagetách a vypadalo to, že přemýšlí, čím začít.

,,Chceš pivo? Táta má zásobu a nebo víno jestli chceš?" vrátil jsem se k roli hostitel.

,,Ne dík, ale můžeš mně natočit sklenku vody."

Zkoprněl jsem. Ne že by někdy vyloženě pil, ale rád si dal pivo i víno. Ani táta s mámou se tomu nebránili.

,,Brácho, seš nemocnej?"

,,Ne, neboj se, naopak. OLdřichu... jsem uzdravený... Víš, pořád na tebe dávám pozor, zpovzdálí. Hlídám tě, jako když jsi byl ještě prcek. A vidím, jak se trápíš. Proto jsem se pro tebe vrátil. Já ti brácho pomůžu." V tu chvilku se mi oči zalily slzami. Nechtěl jsem vypadat jako slaboch, ale už strašně dlouho si o mě nikdo nedělal doopravdy starost a mně to prostě dojalo. Natáhl jsem k němu přes stůl ruku a on po ní hmátnul a pevně ji stiskunl ve svých horkých dlaních.

,,Musíš odejít se mnou, Oldo. Tátovi to nebude vadit, spíš naopak, řeknu mu, že budeš bydlet u mně. Postarám se o tebe. My se o tebe postaráme. Už nikdy nebudeš sám. Musíš ty lidi poznat, musíš být jedním z nás..."

,,Z nás? Koho myslíš?"

,,Oldo, povím ti teď příběh, který tě nadchne a bude tě isnpirovat, tak jako okouzlil a zachránil mně. Víš, armagedon se už blíží, je neodvratný, ale po něm, po něm, Oldo..."

Prudce jsem se mu vytrhnul. Koukal jsem mu přímo do očí, ale bylo to jako dívat se do lesklých korálkových očí nějakého plyšáka. Dávají obličeji výraz, ale ve skutečnosti jsou prázdné. Uvědomil jsem si, že všechny mé předešlé pocity byly přece jenom správné. Tenhle cizinec byl upír, velice zvláštní druh upíra, sice připomínal bráchu, ale bráchu který prodělal lobotomii.

Chtěl jsem brečet a řvát. Zatřást s ním a zjisit, co se to s ním stalo. Místo toho jsem seděl strnulý šokem, lítostí a hrůzou, poslouchal důvěrně známý hlas a cítil, jak mi chlad zvolna stoupá od palců u nohou po těle vzhůru, jako bych neseděl v našem obýváku ale někde venku, uprostřed vánice. Vánice ze slov. Mluvil a mluvil, ale já ho vlastně nevnímal. Slova mu odletovala od rtů, vznášela se pokojem, v rytmu jeho hlasu nejdřív stoupala vzhůru k lustru a pak zvolna klesala a pokrývala koberec, nábytek i mně tenkou chladivou vrstvou. Slyšel jsem, co říká, viděl jsem ta slova kolem sebe, ale nedokázal jsem v tom všem najít žádný skutečný smysl.

Když se objevil, doufal jsem že zůstane, že to bude stejné dřív. Kolem půl desáté jsem začal nenápadně pokukovat po hodinách a naopak doufal, že nebude chtít přespat. Poslouchat to celou noc bych opravdu nechtěl. Pořád to byl brácha, ale už jsem ani maličko netoužil, aby mi dělal společnost. Odešel kolem desáté. Objal mě. Vzal mě za ruce, díval se mi do očí. Mluvil a současně plánoval naši společnou budoucnost. To všechno jsem vnímal jen vzdáleně. Nakonec si přece jenom všimnul mého odtažitého chování.

,,Chápu, že je toho na tebe moc. Nechám ti čas, tolik času kolik budeš potřebovat, ale přemýšlej o tom, co jsem ti říkal. Mám tě moc rád brácho a chci tě mít u sebe. Něco ti tu nechám, usmál se a položil cosi na botník." Při jeho posledních slovech jsem zas cítil, že se mi chce brečet a tak jsem se mu docela hrubě vytrhnul, cosi neurčitého zamumlal a s úlevou zabouchnul dveře. Ještě chvilku jsem poslouchal s hlavou nevědomky nakloněnou ke dveřím a zdálo se mi, že slyším jeho dech. Skoro jsem viděl tu černě oděnou postavu nalepenou na druhou stranu dveří s uchem přitisknutým na dřevo jen pár centimetrů od mého obličeje. Pak cvakly dveře výtahu a byl pryč. Náš Ludvík, brácha. Svědek Jehovův.

Ne že bych se úplně složil, ale sklouzl jsem zády po dveřích, přitáhl si nohy k tělu a objal je rukama. Chlad, který jsem cítil v obýváku byl teď intenzivnějíš, myslel jsem, že se už nikdy v životě nezahřeju. Skoro mi cvakaly zuby.

Kolem jednácté jsem se trochu neohrabaně zvedl a odpotácel se do svého pokoje. Ale ještě předtím jsem si prohlédl ten kus papíru, co brácha položil na botník. Byl to vlastně útlý časopis. Strážná věž hlásal nápis na něm. Vzal jsem ho do dvou prstů, že ho hodím v kuchyni do smetí. Jenže ať byl brácha jak chtěl divnej, byl tu pro mě celej můj život a přes všechno, co se právě stalo, jsem nedokázal něco, o čem si Ludva myslí, že bych to měl vidět, jen tak hodit do koše. Tušil jsem, že tohle neví ani táta a nejpíš by to vědět měl, jenže jsem měl v sobě tak hluboce zakořeněnou bratrskou loajalitu, že jsem nakonec časopis sroloval a zastrčil u sebe do knihovny. Táta u mě v pokoji nebyl, co poznal Zdenu, ale i kdyby přišel a snad se s nově probuzeným zájmem rozhlédl po pokoji svého syna, stejně by ho neviděl. Zahlédl by možná kousek obálky a to bylo všechno. Zato já ji měl na očích pořád. Každou chvilku jsem se přistihl, že stáčím pohled k tomu kousku papíru vykukujícímu mezi Pánem prstenů a Temnou věží. Fantasy jsem miloval. Strážná věž opakoval jsem si často před usnutím, to zní taky tak trochu pohádkově.

V neděli dopoledne, před návratem táty se Zdenou jsem se v našem obrovském bytě cítil jako ten nejosamocenější člověk na světě. Osamělý jako družice kroužící kolem planety, jako poslední poupě, který místo rozkvětu popálil mráz. Bloumal jsem bytem s jakousi podivnou touhou. Nakoukl jsem i k bráchovi. Černou vystřídaly barvy duhy. Brácha už se nevrátí, říkal jsem si, ale neuměl jsem si představit, že by mi zmizel ze života úplně. Vrátil jsem se do svého pokoje. Oči automaticky zamířily ke knihovně. Co to ten brácha vlastně říkal? Možná bych přece jenom měl přijít na kloub tomu, co ho tak změnilo. Muselo to být něco opravdu zásadního. Ruce se mi chvěly, když jsem Strážnou věž vytahoval.

Strážná věž, opakoval jsem si a vychutnával ta slova na jazyku.

Znělo mi to jako fantasy.

Pocítil jsem naději.

A zvědavost.