Drákula a pásovci

Lístky na muzikál Drákula do karlínského divadla jsme měli my čtyři - manžel, dcery a já - koupené už od jara. Dlouho se o našem plánovaném výletu mluvilo jako o něčem ve vzdálené budoucnosti, co jednou podnikneme, jenomže jsme tak nějak proklopýtali jarem, léto doslova propádilo kolem a přiloudal se podzim a začal rozhazovat jako marnotratný syn plnými hrstmi zlato. Najednou zbýval do našeho výjezdu do hlavního města pouhý měsíc. Přibližně v době, kdy jsem začala zlehka přemýšlet, v čem vlastně do toho divadla půjdeme, si začal manžel stěžovat, že ho bolí vlasy a za očima. Vysvětlila jsem mu, že je to přímý následek postávání s cigárem před dokořán otevřeným koupelnovým oknem a to zvláště v pozdních večerních hodinách, kdy předpokládá, že už do koupelny nikdo nepůjde a doporučila mu nahřívat si dutiny nad hrncem s vařenými bramborami. V duchu jsem zařadila bolest vlasů k smrtelně nebezpečným chorobám jako pálení v nose, ofouknutí a rýmička. Jako bleskový diagnostik jsem se skutečně neosvědčila.

Uběhl další týden. V neděli brzy ráno jsem se obrátila na manžela a zjistila, že ležím vedle nějakého výtržníka, který nedávno prošel ošklivou hospodskou rvačkou, ve které mu štěstěna nebyla zrovna nakloněna. Jedno oko měl nateklé a zavřené a čelo boulovaté a červené. Vypadal příšerně, což jsem mu neprodleně sdělila. Když mě o něco později zavolal do koupelny s žádostí o konzultaci a v plném světle jsem znovu obhlédla jeho obličej, v náhlém prozření jsem vykřikla: ,,Ty vole, ty máš pásovej opar!" A to stejně přesvědčivě, jako jsem tvrdila, že má zachlazenou hlavu. Avšak s jedním drobným rozdílem, napodruhé jsem se trefila.

Nedělní dopoledne se vleklo v duchu opatrného laškování s představou, že pojedeme na pohotovost a opakovaných návratů na internet, kde jsem vyhledávala sugestivní články o příušnicích - mezitím mu totiž natekly a rozbolely se i uzliny na krku - zápalu mozkových blan a logicky i o pásovém oparu. Jenže! ,,Co když mě tam nechají?" strachoval se můj neohrožený hrdina.

Ve tři odpoledne zčásti vlivem mého hlasitého deklamování obzvlášť napínavých kapitol z domácího lékaře, Jiří náhle povolil a rozhodl, že přece jenom pojedeme. Tento náhlý obrat v chování, stejně jako jeho přinejmenším změněný vzhled mnou natolik otřásly, že jsem se pro změnu rozklepala já. Nalodili jsme se celá rodina včetně psa do vozu a vyrazili k Novému Městu. V poslední době jsem moc často neřídila, takže naše cesta byla skutečně napínavá a ty, kteří o jízdě autem tvrdí to samé jako o jízdě na kole, totiž ono chlácholivé: To se nezapomíná, mohu ujistit, že ano, zapomíná a plynulé jízdě nijak neprospívají ani opakované výkřiky ze sedadla spolujezdce: ,,Zastav! budu blejt." Nakonec jsem nás všechny dovezla v pořádku až na parkoviště před nemocnicí, to ano, ale ještě po čtrnácti dnech mi bylo vyčítáno: ,,Tys to auto teda rozesrala!" a když jsme na parkovišti vystoupili, Anna na mě se zájmem pohlédla a povídá: ,,Mami, ty seš úplně bílá, není ti špatně? " Na což Madla chmurně reagovala: ,,Mně je taky blbě, až nás na pohotovosti uvidí, tak nás tady nechaj všechny." Všechny tři jsme se tomu s chutí zasmály. Manžel mlčel a potácel se směrem k nemocnici.

Po vstupu do čekárny pohotovosti jsem usoudila, že v kraji propukla epidemie a nebo je to nejnovější kratochvíle novoměstských občanů, jít si v neděli sednout na pohotovost. Téměř všechna místa byla obsazena. Někteří působili dojmem, že už jsou tam hodně dlouho, měli před sebou rozložené knihy, svačiny, kelímky od kávy a poloprázdné plastovky s vodou. Náš vstup nezůstal bez povšimnutí - a to jsme prosím psa nechali v autě. Manžel v černé bundě, černé kšiltovce naražené do očí, se zavřeným okem vzbudil v čekajících nemocných zájem, který ještě umocnilo, když přistoupil k prosklené kukani a sestře zvědavě si ho prohlížející oznámil: ,, Ležet tady v žádném případě nebudu!" Zřejmě takový přístup není až tak neobvyklý, sestra se vesele zasmála, tak nějak soucitně pohlédla na mě a pak ho ujistila. ,,To se uvidí, až co řekne pan doktor. Posaďte se do čekárny." Pokud nás do této doby ještě někteří v čekárně nezaregistrovali, od této chvíle o nás věděli všichni. Náš výstup se ukázal jako vítané vytržení z nudy. Manžel se rozhodně postavil do prosklených vchodových dveří reagujících na pohyb, tyto úplně svým manévrem vyvedl z míry, takže opakovaně naznačovaly, že by se rády dovřely, ale netroufly si a hlasitým šepotem mě ujistil, že dovnitř nepůjde a chce jet domů. Jeho vzhled i chování celkově působilo dojmem, že jsme ho odchytly někde v divočině a na pohotovost dovlekly násilím.

Tou dobou už mrtvičnatě rudá namísto chorobně bílé, jsem ho přemlouvala, aby si přece jenom na chvilku sednul, že počkáme a uvidíme, jak rychle to půjde a různými sliby a polopravdami jsem se ho snažila uchlácholit, což se nakonec povedlo. Dosedli jsme do sedaček, manžel si položil hlavu do dlaní a nebýt toho, že v pravidelných intervalech poměrně hlasitě šeptal, že už to nevydrží a ať jedeme domů, už by na nás ostatní ani moc nekoukali. Přestože se to zdálo nemožné, během asi půl hodiny se čekárna vyprázdnila. Madlenka šla po chvilce zkontrolovat do auta psa, Anička zůstala se svými vyšinutými rodiči. Když už před námi byli jen tři lidé, manžel ztratil nervy. ,,Chci, aby tam se mnou šla máma," oznámil do ticha čekárny. Jeho slova byla poslední kapkou v hysterickém poháru a s dcerou jsme se nekontrolovaně rozesmály. Zbývající hlavy se znovu otočily naším směrem. Nakonec šel ale přece jenom k lékaři sám a celkem ochotně. Bohužel když znovu vyšel, opustil nás - aspoň na chvilku - humor. Pásový opar v obličeji a na oku je pěkné svinstvo a jelikož na infekčním v Novém Městě nebylo žádné volné místo, poslal ho doktor na oční oddělení do Jihlavy, okamžitě a s potěšující vyhlídkou, že tam možná i zůstane.

Do Jihlavy jsem už neřídila. Poprosili jsme o odvoz švagra, který ochotně souhlasil a tak jsme kolem páté vyrazili v naší obvyklé víkendové sestavě - my dva, manželova sestra a švagr - jenže tentokrát jsme místo na pivo nebo na výlet zamířili do špitálu. Petr se osvědčil jako pohotový řidič, manželovy výhružky, kterými mě častoval cestou do Města, došly naplnění. Cestou do Jihlavy zvracel celkem třikrát. Po druhém zastavení pod okny jakéhosi baráčku a chvilce napětí, jestli na nás někdo vyběhne, ať si to taky uklidíme, jsem se zahleděla na manžela, který seděl zhrouceně v sedadle. Zoufale jsem přemýšlela, čím bych ho potěšila a pak jsem si toho všimla. ,,No vidíš, jak ses vyblil, tak se ti i oko otevřelo," řekla jsem mu laskavě a pohladila ho po ledové ruce. Jiří nereagoval, my tři zdraví jsme ještě chvilku pietně mlčeli a pak jsme se rozchechtali, někdy prostě nic jiného než smích nezbývá. V jihlavské nemocnici jsme pak po nepatrném bloudění našli oční oddělení a nakonec se ukázalo, že má oko v pořádku a může jet domů s tím, že si v pondělí znovu dojde na infekční ve Městě.

Doma opět přišel ke slovu internet. Nikdy by mě nenapadlo, že přístup k informacím může být tak zkázonosný. Pro změnu k notebooku usedly dcery a záhy přišly se sérií zajímavých informací, z nichž zcela zásadní pro ně bylo, že neštovice a pásový opar jsou stejného původu a ti, kdo neměli neštovice, mohou se jimi od držitele pásového oparu nakazit. Neměla je ani jedna a tak to braly poněkud osobně. ,,Já zas od něj můžu chytit ten opar," uklidnila jsem dcery, načež jedna z nich zavrčela. ,,Paráda, my budem mít neštovice a vy pásový opary, to jsme úplná rodinka pásovců." V odpověď jsem zařvala: ,,Už o tom nemluvte! " protože jsem začala cítit pnutí v hlavě, které by mohlo v konečném důsledku vést k opětovnému návratu do Jihlavy, pro změnu na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny.

Od té doby uběhly tři týdny. Přes přísné embargo, které jsem na pásový opar a neštovice uvalila, jsou tyto choroby každodenním tématem našich hovorů. Na kredenci se nám hromadí krabičky léků a mastí a manžel tráví dny slastným pročítáním příbalových letáků. V uplynulých pěti letech toho nepřečetl tolik, co v posledních třech týdnech. Zná přesné složení tablet i mastí, indikaci, kontraindikaci, nežádoucí účinky, u kterých prodlévá obzvlášť rád a výrazy nevolnost, mokvání, svědění, krusta, puchýře, snížená imunita a jaterní testy vyslovuje se stejnou něhou jako kdysi dávno mé jméno. Pásový opar ho mezitím oslabil natolik, že sedě u kuchyňského stolu, není v jeho silách podat si ovladač od televize ležící na druhé straně stolu, podat si brýle ležící na skříni půl metru za ním, nebo zavřít okno, kterým na něj táhne, taktéž v půlmetrové vzdálenosti a ke všem těmto náročným úkonům, které mu mohou zachránit život, přivolává mě a očekává, že v ten okamžik kdy vysloví své přání, všechno ostatní pro mě ztratí důležitost a přitažlivost a všechno pustím z ruky, i kdybych visela za poslední tři prsty na okapu a pode mnou se procházel šavlozubý tygr. A pokud nevyžaduje přímou asistenci, oblažuje alespoň mou mysl závažnými úvahami na téma: Je lepší brát léky po snídani nebo před snídaní? Zapíjet je čajem, vodou a nebo snad mlékem? Jsou ty červené flíčky na krku následek tupé žiletky nebo další pásový opar? A jak to, že je mi pořád tak slabo a vůbec se to nelepší? - zatímco dojídá třetí párek a čtvrt bochníku chleba. Dá se říct, že Jiří vyčerpal ze své choroby maximum. Ze mě taky.

Na Drákulu jsem tedy nakonec jely jen my tři holky a pak asi dalších pětatřicet lidí od nás a několik známých odjinud. Přes tříhodinovou cestu do Prahy, dvouapůlhodinovou cestu zpět a poněkud zamračenou oblohu to byl den plný krásných zážitků. Do Prahy jsme dojeli s menším zpožděním a na prohlídku nebylo moc času. Proletěli jsme Kampou, přes Karlův most na Staroměstské náměstí a na Václavák, odkud jsme dojeli metrem skoro až k divadlu. Jelikož jsem chtěla taky něco vyfotit, ocitly jsme se s holkama po chvilce na samém konci naší skupinky a pak daleko za ní a několikrát jsem zjistila, že naději rodu Dostálů vedu za úplně jinou červenou bundou, než měl ten pán, co s námi taky jel a to přímo do japonského obklíčení. Naštěstí jsem se rychle přeorientovala na jiný záchytný bod. Na švagrovou, má metr osmdesát a zářivě blond hlavu, což se v tlačenici ukázalo jako spásné řešení.

Muzikál byl plný skvělých melodií a vystoupení, Marian Vojtko má jeden z nejkrásnějších hlasů, co jsem kdy slyšela a on i Leona Machálková zpívali a hráli jako o život a stejně tak i všichni ostatní. První část mě obzvlášť nadchla a když se vždycky znovu jako špatné svědomí odněkud vynořil kněz, aby zopakoval své chmurné: Buď navždy proklet, Drákulo, přebíhal mi po zádech nadšením mráz. V druhé části jsem s překvapením zjistila, že je ten krvelačný upír napojený na počítač a jeho životní funkce se zdají na někoho, kdo je kolik století po smrti, poměrně uspokojivé. Ještě víc mě pak překvapila postava lékaře, který jako by z oka vypadnul bláznivému vynálezci z Návratu do budoucnosti a namísto aby osnoval plány jak toho starého nemravu propíchnout, hlídá mu tep a oční pozadí. Ale to jsou jen takové maličkosti, volná inspirace se tomu, myslím, říká a Bram Stoker by byl jistými úpravami děje určitě spíše poctěn než zděšen. A nakonec kdo já jsem, abych do toho mohla kecat. Nejsem úzkoprsá a ze závěrečného minimálně čtvrthodinového potlesku ve stoje, kterého jsem se nadšeně a aktivně zúčastnila, mě rozbolelo rameno a pálily dlaně. Ale tak jsem to cítila. Bylo to překrásné. Po pravdě, s povděkem bych sledovala i jak Drákula jako první kotví u břehů neznámého světadílu, sestrojuje ruchadlo nebo stoupá společně s Lajkou ke hvězdám. V posledních třech týdnech se mé představy o zábavě podivuhodně přerovnaly a uskromnily a zabývat se čímkoliv jiným než opary, krustami, mokváním, puchýři a jaterními testy bylo nesmírně osvěžující.

Včera - 31. října - byl manžel znovu na kontrole. Do utěšeně se rozrůstající sbírky na kredenci přibyla nová mast a dvě krabičky tablet. Nese to statečně můj hrdina. Je smířený s možností, že bude doma ještě další týden, možná dva. Další kontrolu na infekčním má za měsíc, takže se to klidně může i protáhnout. Já už tak smířená ani statečná nejsem. Mám ho ráda a myslím, že jsem dobrá manželka a taky vím, že pásový opar je pořádně bolestivá záležitost, ale svatozář, kterou jsem před třemi týdny byla nucena vytáhnout ze šuplete, oprášit a nablýskat, povážlivě koroduje. A do hlavy se mi jako ten vytrvalý kněz prorokující Drákulovi věčné zatracení, vkrádají rozličné myšlenky. Třeba vzpomínka, jak za mnou rodina přijela do nemocnice po výměně kloubu a zatímco kolegyně dostala navrch k endoprotéze ještě kytici růží, mě se přijeli manžel s tátou zeptat, jestli jsem jim k té svíčkové, kterou - k mému překvapení - našli v mrazáku, stihla uvařit i knedle. Pravda, Sněžana byla vdaná pět let, zatímco nám už moc nechybí do čtvrt století. Nebo, jak za mnou přijeli do Košumberku, nadšeně jsem k nim o berlích doskákala, objala tátu a položila spíše řečnickou otázku, jak se jim doma daří. Nepředpokládala jsem nějaký zádrhel. ,,To víš, živoříme," odvětil okamžitě tatík, zřejmě umořený ohříváním jídel z mrazáku. A s každou takovou vzpomínkou přibývá další matný flíček.

Dokud na pásový opar neexistovaly léky, mnoho nešťastníků prý ty kruté bolesti nedokázalo snést a spáchali raději sebevraždu, podělil se se mnou manžel o nejnovější informace získané od paní doktorky z infekčního, zatímco si zálibně plácal na čelo novou zklidňující mast. Věřím tomu bezvýhradně, v minulých dnech jsem viděla, co pásový opar dokáže. Dokonce si - velmi tiše a soukromě - myslím, že takový pěkný pásový opar v rodině může být klidně spouštěčem hromadných sebevražd, případně prvním zacinkáním zvonečku hovořícího ve prospěch vraždy.

Ze soucitu pochopitelně. 😉

Praha 29. října 2016