Přišel podzim, skutečný podzimovatý podzim, už žádné vlídné laškování babího léta. Dny jsou vlezle studené, promrholené, jako by tam nahoře někoho přepadl bezbřehý smutek, který ho nutí neustále slzet a poplakávat. Každý druhý den se zdá, jako by zrovna jemu připadla ta čest, že bude dušičkový a každý třetí je ve vzduchu krom mlhy cítit i sníh. Komposty se plní poloodkvetlými jiřinami, které toho ještě tolik chtěly předvést, do plánů jim však zasáhl první mrazík, který oslnivé krásky proměnil ve zčernalá strašidla, vonící pořád ještě maličko po živých květech s nepříjemně nasládlým hřbitovním podtónem.
Pod trnkou se modrají poslední plody, které to konečně vzdaly a opadaly, stejně jako jejich sestry před nimi, zasažené vůlí člověka a hrubě omlácené z větví společně se spoustou listí a úlomků větviček. Ale už není nikdo, kdo by tu trochu sbíral, většina jich je už dávno naložená v sudech v podobě nevábné břečky, aby se zakrátko v procesu připomínajícím alchymistické postupy mocných černokněžníků a čarodějů proměnily v tekutý oheň. A tak se ty zbylé a nechtěné sladké kuličky povalují v zežloutlé trávě a lákají zástupy mlsných mravenců na trnkové hody.
Záhony se neochotně vzdaly své rozmařilé pestrobarevné krásy, zbylo jen pár chryzantém a listopadek, jejichž střapaté hlavy koukají ze žlutého listového koberce, kterým zahradu zvolna se propadající do snů něžně přikrývá jabloň. Pár jablek zůstalo nahoře v koruně a kosi je tam zálibně obhlíží. Zatím se činí na černých jeřabinách ale i na jablíčka dojde.
Ruce zebou a horký dech se ve studeném vzduchu sráží v obláčky páry, jako by se lidé rozhodli konkurovat přírodě a každý se na vlastní pěst a ústa pokoušel vyrobit svou malou osobní mlhu. A ta velká mlha, ta opravdová, zatím stéká z kopců, vystoupá k vršku i toho nejvyššího smrku, jilmu i lípy, skrývá silnice, domy, stromy, louky, pole, auta i lidi a jen neochotně a na okamžik je vydá našemu pohledu, přijdeme-li dostatečně blízko, aby je později znovu skryla ve svém rozevlátém plášti, jako lakomé dítě nabízí kamarádům k půjčení své hračky, které vzápětí s výsměchem ukrývá za zády.
Mlha tlumí zvuky jako šedivá utěrka přehozená přes misku s těstem, kterou je ten kousek světa, co nás zrovna obklopuje. I kroky jsou tišší než obvykle, ztlumily je závěje popadaného listí. Břízy a buky, javory a kaštany, ti všichni posílají dolů na zem záplavu pestrobarevných dopisů, jejichž obsah je ale vždycky stejný. Přišel podzim, píše se v každém z nich. U cest i ve stráních, kde to ještě nedávno horce vonělo po ostružinách se jako žárovičky na vánočním stromku rozsvěcí plamínky šípků. A co teprve kaštany. Vzít do dlaně čerstvě vyloupnutý kaštan, cítit jeho oblou hladkost, jeho váhu a chlad, který se v teplé dlani rychle stane vzpomínkou, je jako pohladit kotě, které poprvé otevřelo oči, jako sledovat padající hvězdu, jako ponořit se do prohřáté vody v rybníku. Maličký kousek štěstí, který nás nutí naplnit si kapsy těmi kouzelnými hnědými šibaly a pak je v té kapse každou chvilku pohladit a přeskládat.
A když člověk přijde domů, někdy se špičkou nosu studenou jako miniaturní ledovec, s vlasy medůzovitě zplihlými, v promočených botaskách i ponožkách, vděčně vdechne teplo sálající z kamen, z radiátorů, z krbu a ať už někdo poslouchá nebo ne, špitne: ,,Tam je ale zima." Dá boty co nejblíž k topení a už se shání po knížce, protože čtení není nikdy tak příjemné a zasloužené jako po pořádné podzimní procházce, kdy jedinými společníky jsou člověku pes, mlha a ten kousek cesty, který z mlhy právě vystupuje. Ale ještě předtím než se usadí na svém oblíbeném místě s knížkou na klíně a hrnkem čaje po ruce, sklouzne pohledem k oknu. Ten výhled je stále stejný, ale Podzim je mocný čaroděj a v tom mlhou omezeném výseku reality je cosi hypnotického, co přiměje člověka udělat dva tři kroky blíž, odhrnout záclonu, má-li nějakou a přitisknout nos, který se sotva začal vzpamatovávat z podchlazení a znovu připomíná víc nos něž ledové poboří, na sklo.
Takový je podzim. Studený, mokrý, zamlžený, fascinující, nostalgický, barevný i šedivý, chmurný i konejšivý.
Podzim to je také mlha, mrholení, déšť a další mokré projevy nevlídného počasí. Ale jaké divy to v kombinaci s pavoučí sítí udělá třeba s obyčejnou smrkovou větvičkou.
Javorový lístek, který byl předlohou tohoto nechtěného uměleckého dílka na kraji silnice, možná už dávno zetlel někde v příkopě, ale jeho obrys bude zdobit krajnici ještě mnoho dnů. Abych si nepřivlastňovala cizí zásluhy, musím přiznat, že listu si všimla první Madlenka. Já bych ho asi přešla bez povšimnutí ucaprtaná po několikakilometrové procházece. Jediné, co jsem v tu chvíli viděla jasně, byly střechy domů z naší milé vísky.
Ať už se kocháte podzimem zblízka v terénu nebo jenom za oknem, ať máte boty promočené, nebo si libujete v tlustých ponožkách u kamen, ať máte nos studený jako psí čumák a vede vás stále hlouběji do té tajuplné mlhy a nebo naopak bezpečně strčený v dobré knížce, všem vám přeju, abyste se každý den aspoň chvilku cítili, jako byste měli plné dlaně i kapsy lesklých kaštanů, které svádí k hlazení, nosí štěstí a voní jako sám podzim.
Téma týdne - Barvy kolem nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat