Po skončení prázdnin jsme se s Charliem vrátili k našim oblíbeným procházkám. Rychlá krátká procházka po ránu a pak delší a podstatně pomalejší courání odpoledne. Nachodili jsme toho spoustu, obešli jsme dědinu ze všech stran a nafotili asi čtyři sta fotek všeho možného. Počasí nám přálo, někdy až moc, ale ani žhavé sluneční paprsky, připomínající spíš srpen než blížící se podzim, nás neodradily. Naopak, dychtivě jsme jim nastavovali tváře, abychom se ještě pořádně prohřáli a dobře si zapamatovali jejich dotek. Naše putování krajinou je vlastně takové nepřiznané loučení s létem a příprava na zimu.
Každou chvilku se zastavíme, přes foťák si prohlížím tu naši překrásnou přírodu, sem tam něco cvaknu a pořád si říkám: Musím si dobře uložit do paměti, jak vonělo sklizené pole v poledním žáru, jak tichý byl les, jak štěrk na cestě křupal pod nohama a voda v láhvi v baťohu na zádech mu přizvukovala rytmickým šploucháním, jak voněl kouř z pálené bramborové natě, jak unaveně zněl potůček v lese a kolik v něm plavalo listí, jak se všechno zdálo jakoby zahalené zlatavým oparem. Vůně, barvy, zvuky. Zelená a modrá, hnědá a béžová. Šumění stromů, vzdálený zvuk motorové pily. Osamělé volání ptáka. Štěkání psů ze vsi. Louky a pole, světlo a stín, les a nad ním nekonečná obloha. A desítky silnic, cest, cestiček a pěšinek.
Tak se s námi pojďte projít.
Ne, nebojte se, nebudu předvádět všech čtyři sta fotek - i když cukání jsem měla - chci vám ukázat jen ty, které se mi nejvíc líbí.
Dny se krátí, zahrady odkládají své pestré letní šaty a oblékají se do zemitých tónů. Večery jsou chladné a nová rána nevítá ptačí trylkování. Jen občas se ozve pípnutí a vzápětí mu z druhého konce zahrady odpoví jiné. Slunce pořád hladí naše tváře, ale den za dnem bude slábnout, až nakonec ztratí veškerou sílu a stane se jenom zlatým míčkem putujícím po obloze. Listy zežloutnou, zčervenají a budou se při každém povzdechu větru sypat ze stromů jako voňavý, rudozlatý déšť až zbydou jen holé, černé větve ostře se rýsující proti bledému nebi. Přijde sníh a mráz a ledový dech paní Zimy profoukne každý kabát, každou čepici a jaro se bude zdát nekonečně vzdálené. Pak se vrátím ke svým fotkám z babího léta a znovu si budu procházet ta známá líbezná místa. Schovám se ve svých vzpomínkách zakletých do fotek.
Jsem připravená.
A ještě musím dodat, že náš psíček má k dnešnímu dni víc fotek než ostatní členové rodiny dohromady. Jenže když on je tak krásný, inteligentní a fotogenický.
Žádné komentáře:
Okomentovat