Seznamte se, Joe Rabbit

Všechna mláďata savců (a nejenom mláďata) jsou půvabná a rozkošná a jistě bych našla ještě mnohem víc lichotivých přívlastků. Připomínají oživlé plyšové hračky a nutí ruce k opakovanému hlazení té úžasně heboučké srsti a sametových oušek, přičemž se v obličeji hladícího odehrávají pozoruhodné proměny.

Mimika náhle ožívá, jeden výraz střídá druhý, jako vlny přelévající se přes do té doby nevědomou, zkamenělou tvář. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že nejčastěji tvář hladícího přijímá výraz blaženého idiota, kdy k celkovému dojmu snížené inteligence napomáhají i zvuky linoucí se z úst. Mohou připomínat švitoření, předení, štěbetání, cukrování nebo cvrlikání. Občas se mozek vcelku neochotně rozpomene i na svou přirozenost a tak jsou tyto zvuky prokládány něčím, co by se při troše dobré vůle snad dalo brát jako lidská řeč. Nejčastěji vyrážená a mumlaná bývají slova drobeček, miláček, sladký, andílek, sameťáček, rozkošný, jakož i rozličná zvolání typu óóó, ach, jémináčku. Pokročilejší, kteří hladí pravidelně a minimálně pětkrát denně, dokáží pak slova, zvolání a zvuky kombinovat do zajímavých libozvučných sestav. Např. ,,Ach božíčku (cvrlikání) to jsou krásná ouška (předení) a ta kouzelná očička (cukrování) óóó (švitoření) to je ale miláček...." atd. až do úplného zblbnutí nebo vynuceného odložení zhnuseného zvířátka. Pokud to totiž s mazlením přeženeme, zjistíme, že ten malý cukroušek má nejenom hedvábná ouška a mimořádně výmluvná očka, ale taky velmi ostré drápky a překvapivě silný skus. Sestava tak bývá často završena procítěnou kletbou a nevěřícným výkřikem. ,, Auuu, ty zatracenej hajzlíku, tys mě kous." Drahoušek pak bývá odložen. Na chvilku. Do klícky, do králíkárny, do svého pelíšku, do cizího pelíšku. U nás se odkládá na gauč a většině zvěře, co prošla domácností, se tam natolik zalíbilo, že i v dospělém věku odmítá jakékoli jiné, méně důstojné místo pro svůj odpočinek. (Mína a Charlie)

I psím nalezencům, kteří u nás strávili jen jednu noc, než se vrátili ke svým rodinám, se dostalo láskyplné péče a pohodlného noclehu. Zatím se to stalo dvakrát. Když byly holky ještě docela malé, přivedly si domů válcovitého psíka - něco jako menší baset s patřičně dojemným pohledem - s tím, že ho našly na dědině a že je hrozně hodný a že pokud ho nebude nikdo chtít, necháme si ho... A prý jestli si ho můžou vzít do pokoje. Neprozřetelně jsem se podívala do těch výmluvných očí těžkého melancholika a bylo rozhodnuto. Psík se ubytoval u holek. Měla jsem jedinou podmínku. ,,Nechci ho vidět na posteli," řekla jsem rázně. S odstupem času dodávám bláhově, inu, naivita mládí. Když jsem o něco později nakoukla do pokojíčku, byl "válec" pochopitelně uložený v posteli, obložený růžovými peřinkami z kočárku. Ve chvíli, kdy jsme se nadechla k protestu, si mě našly vyčítavé tmavohnědé oči efektně rámované krajkou. Válec zůstal zastlaný v peřinách po zbytek pobytu, své útulné hnízdečko opouštěl, jen když šel ven vykonat potřebu a obhlédnout misky s potravou.

Když před pár roky přišel s manželem z hospody místo opičky Pes,( Zmatky se zvířátky) byla jsem již natolik zocelená soužitím s tou svou zvěří, (Moje drahá zvěř) že jsem se ani nepokoušela předstírat autoritu. V průběhu let jsem se dopracovala do takového stadia smířlivosti, že když náš milý host projevil přání ulehnout s námi do manželské postele, jednu chvilku jsem skutečně uvažovala, že mu svou půlku uvolním. Nakonec se spokojil s dekami u skříně, ale nějak výrazně odvázaný z toho teda nebyl.

Ke kočkám a Charliemu nám přibyl další mazlík, vlastně hned několik. Přes veškeré naše protesty (mé a dcer) a vášnivé argumenty manžel obnovil chov králíků. - Abyste tomu rozuměli, Slunce, seno,... to je o mně, králičí pečínky jsem se najedla v dětství dostatečně na zbytek života. Na několik dalších životů. - Chov se bohužel projevil jako úspěšný. Máme devět malých králíčků. Jeden z nich měl ale neustále zalepená očka a tak nezbylo, než mu je každý den oplachovat a mazat. Hádejte, kdo to prováděl? Ano, jistě, zarputilý odpůrce chovu, tedy já. A králíček si na chování a hlazení velmi rychle zvyknul. Když ho holky donesly domů, chtěla jsem ho vyfotit. Madlenka řekla: ,, A kde ho chceš fotit?"

,,Postav ho na stůl, " řekla jsem bez větších emocí.

K posteli nebo gauči zbývá už jen malý krůček. Jen nevím jak se tam všichni poskládají.

A nyní bych vám ráda konečně představila našeho králíčka.

U nás je kuchyň skutečně srdcem domu a kuchyňský stůl němým, poškrábaným svědkem rodinného i chovatelského života.

 

Jen jsem se na chvilku začet a už zas něco...

 

 

 

 

 

Určitě víte, že hlazení zvířátek vyvolává v lidském těle mnohé prospěšné procesy, oddaluje stárnutí, působí preventivně proti infarktu, mrtvici, snižuje krevní tlak a zmírňuje deprese i stres. A co víc, stejně prospěšné je i pro vašeho miláčka. A pokud náhodou nevlastníte žádného heboučkého mazlíka, pohlaďte aspoň partnera. Není to sice úplně ono, ale když to nejde jinak, musí holt stačit.

A co z mého článku plyne?

No přece: Hladit! Hladit! Hladit!

děláte to i pro sebe.