16. 10. 2020

Člověk domácí

Všude dobře, doma nejlíp, tvrdí jedno ustálené rčení. Všude dobře, tak co doma? kontruje moderní parafráze. Na dveřích naší hospody jsem zahlédla vtipnou třetí verzi: Všude dobře, doma líp, tady nejlíp, ale to už je z jiného soudku a tak pro dnešek budeme operovat pouze s prvními dvěma variantami. Obdivuji ty, pro které platí druhá možnost, světoběžníky, kterým není zatěžko sbalit si bágl, kufr, sednout do auta, autobusu, vlaku, letadla a vydat se za cizími kraji plnými cizích lidí, zvyků, jídel, zážitků. Mě vystihuje více ta první varianta. Jo, moc ráda jezdím na výlety, ale taky se ráda vracím domů a tak jako poměrně dlouho vydržím jenom sama se sebou, aniž bych se nudila, nedělá mi ani velký problém přebývat převážně doma. Jsem zkrátka člověk domácí se vším všudy, co si pod tím pojmenováním lze představit a ještě s kusem něčeho extra ujetého navíc. Jsem jako ten náš pes, který nás vítá stejně vášnivě, ať se vracíme po deseti minutách ze dvora s košem dřeva a nebo po půl dni v práci. Stejně vroucně tisknu kliku domovních dveří a zavírám za sebou vchodové dveře, ať se vracím po jakkoliv krátkém/dlouhém čase stráveném mimo domov. 

Nevím, z čeho mé silné pouto připomínající vztah hlemýždě k vlastní ulitě plyne, ale předpokládám, že je to něco daného, součást balíčku, který mi byl u příležitosti zahájení existence vybrán a tak už se s tím nijak nepotýkám. Možná to souvisí i s tím, že náš dům a já jsme stejný ročník a tak tu vlastně byl od samého počátku a svým tichým, nevměšujícím se a nehodnotícím způsobem sledoval každý můj krok. Já zase po všech těch krocích přesně vím, který schod zavrže, když se na něj stoupne, rozpoznám zvuk jednotlivých dveří, protože každé vržou jinak a je úplně jedno, jak často se promazávají panty. Vím jak dům voní v létě, posekanou trávou a senem a že v zimě zase trochu zavání po kouři z kotle, který někdy vlítne do chodby z kotelny a jablky, co jsou uložená ve špajzu. Znám historii křivých zdí v chodbě i každou výraznější vrásku a jizvu v bílé tváři omítky. 

A taky není všem dnům konec, takže kdo ví, co mě ještě čeká. I když... s ohledem na ten základní balíček... No, necháme to koňovi. Ostatně on i obyčejný rodinný život bývá často docela dobrodružný. Krom toho v současné obtížné koronavirové situaci je takový zápecní sklon jedině výhrou, obzvlášť s velkou zahradou kolem a lesem málem za zády. 

Vybavuji si vlastně jen dvě situace, ve kterých se mé lpění na domově a rodině výrazněji projevilo a ukázalo se přinejmenším jako kontraproduktivní. Poprvé to bylo před několika lety po výměně kloubu. Laskavého pana primáře, který mi po třítýdenní rehabilitaci nabízel navrch ještě lázně, jsem šokovala odpovědí, která ze mě bohužel vylítla dřív, než jsem ji stihla nějak učesat: ,,To by mě tam vocaď vezli rovnou do Jihlavy!" (Jihlava je v tomto případě synonymem pro blázinec). S tou druhou situací je to trochu složitější, odehrála se v dávnověku ale její důsledky mi jako mnoho jiného dochází až dnes. Mám jen šestatřicet let zpoždění. Poslední dobou mě často napadá, že jsem se místo gymplu měla vyučit nějakému řemeslu. Pracovat se sklem nebo se dřevem, vyrábět šperky nebo keramiku, něco pěkného a přitom třeba i užitečného. Stát se ve svém oboru profíkem. Jenže!! s ohledem na výše uvedené je mi jasné, že i kdybych v těch čtrnácti měla v hlavě nečekaně jasně nalajnovanou budoucnost a řekla si: Jo, tohle mě baví, to chci dělat po zbytek života, stejně bych ztroskotala na úplné pitomině. Říká se jí internát. Jedna možnost tedy byla, vlastně skoro za rohem. Obráběč kovů, soustružník. Bohužel právě tento učební obor mě ani maličko nefascinoval kdysi a troufnu si říct, že ani dnes se k soustružení neupínají mé sny a tužby. Nemá tedy smysl nic si vyčítat nebo fantazírovat coby kdyby. Karty vlastně balíčky byly zkrátka rozdány. 

Domov je pro mě místo, kam se vždycky ráda vracím, místo, kde jsme sama sebou pro sebe i rodinu. Bezpečný přístav, útulná skrýš. Krabice plná pokladů, album života, milý, stokrát pouštěný film o jedné obyčejné rodině. Někdy mám pocit, že všechny ty vtipné, dojemné, praštěné, nepříjemné ale i ty úplně obyčejné a běžné situace jsou zaznamenány v paměti mlčenlivých zdí, které mě obklopují. Otázka je, jak je z nich dostat? Že ještě dlouho poté, co už nebudeme v domě ani v zahradě, ani nikde jinde fyzicky přítomní, budeme stejně jako nehmotné stíny procházet zdmi a bloumat pokoji, vrzat dveřmi a pokoušet i ten jeden schod, který se vyznačuje tím, že někdy v tichu noci tichounce zaskřípe bez zjevné příčiny.  

Stárnou domy a stárnou  i lidé v nich. Občas je potřeba něco vyměnit, poopravit fasádu, vylepšit vzhled. Domů i lidí. Koncem léta jsme opravovali vchod, kde se začala odlupovat omítka a vypadalo to velice nevzhledně. A jak jsem tak přemýšlela nad tím naším domem, napadlo mě prolistovat alba, jestli objevím nějaké fotky, na kterých bude dům nebo přímo vchod. Nakonec jsem byla překvapená, kolik fotek jsem objevila, jako by se velká část našeho společenského života odehrávala přímo před barákem. Díky tomu vás můžu pozvat na malý výlet proti proudu času, ve kterém je hlavním hrdinou náš dům. A moje maličkost. Jak nás čas měnil. Varování! V pohádkách se lidé vždy proměňují k lepšímu. Ze žabáka je princ, z Popelky kráska, z obludy princezna. 

No jo, holt nežijeme v pohádce. 😉


S maminkou


Já, sportovec

Rodiče a nejstarší sestra Vlasta

Neteř Šárka se svým tátou

Kamarádky Hana a Alenka, já a neteř Madlenka

S tatínkem

Tady sice není dům vidět, ale zato jsou zde obě babičky, takže jsem ji nemohla vynechat.

Opět Alenka a já aneb Matky

S prostřední sestrou Jarkou (v hnědé haleně) a starší dcerou Aničkou

Jedeme na pouť k manželovým rodičům

Po operaci kolene s neteřemi Šárkou a Inkou

My tři holky aneb Pyšná máma

Zmudík

A konečně opravená současnost                  

Slavnostní pokládání dýně aneb Mé jedinečné nadání působivě zapózovat.

A nejnovější výtvory



Přeji Vám co nejpříjemnější, klidné a hlavně zdravé podzimní dny 
a kdyby občas vykouklo sluníčko, bylo by to ještě lepší. ¨
Bevíčková 😊😊



30 komentářů:

  1. Úžasné čtení :-)
    Zas jsem si připadala, jako bych většinu četla o sobě, taky mě vystihuje ta první varianta a domů se vracím nesmírně ráda, jak z dovolených, tak z krátkých procházek :-)
    A fakt mě zaujal a pobavil ten příměr hlemýždě s ulitou :-)
    Pohodový den

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkně zachycený vývoj a ještě k tomu s dobrým koncem, to je taky známka dobré pohádky :-).

    Já možná nemám k domovu tak pevný vztah, ale každopádně mám rád nějaké známé místo, na které se můžu vracet, ať už je kdekoli. No a aby bylo odkud se vracet, občas prásknu do koní, někam na pár týdnů zmizím a pak koketuji s myšlenkou, jestli můj vztah k domovu stále ještě trvá :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý máme zkrátka tu svou pohádku, tak jen ať hlavně mají všechny dobrý konec. :)

      Vymazat
  3. To je přesně článek, co pohladí.
    Mám to jinak. Ve svém úvodníku mám psáno, jsme dvě a to je moje skutečná identita.
    Když jsem doma, mám pnutí, cestovat, poznávat, žít za hranicemi. Když odjedu, odletím, mám pnutí se vrátit, popelit a načechrávat si peříčka u rodinného ohně.
    Taky to mám nastavené ve svém životním melodramatu a přiznám se, odnaučila jsem se s tím bojovat. Když ta jedna chce do světa, ta druhá to musí přijmout.
    Když ta druhá, chce zpátky, i ona je časem vyslyšena. Občas je to dřina na pováženou, ale pro vnitřní klid musím obě uspokojit a najít balanc.
    Fotky vaší rodiny a příběhu jednoho vchodu do zázemí mne potěšily, pohladily.
    Věřím, že ty hvězdy nad hlavou nám všem září, těm, co milují domov, těm, co milují cestovat, hlavně ať jsme zdraví. Nic jiného nyní nepotřebujeme, jo a občas smích. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lépe bych to neřekla. :)
      Zaplaťpámbu, že jsme ve věku a rozpoležení, které snad s tím i nějak souvisí, kdy si můžeme přiznat, jak na tom jsme a ponechat si síly na bitvy, které jsou opravdu důležité a musí být ještě vybojovány. ;) Děkuji, ráda jsem potěšila.

      Vymazat
    2. no s tím rozpoležením teda nevím, co to mělo být, snad se ke slovu hlásí podvědomí :D :D

      Vymazat
  4. Ráda cestuju a ráda se vracím. Jsem ráda sama, ale stačí týden, čtrnáct dní a jsem ráda zpátky mezi smečkou a rodinou. Byť v posledních letech ta chuť se vracet je trochu menší. Pocit anonymity mezi davy lidí, jít si prostě jen tak, s foťákem na krku, nemuset odpovídat na blbé dotazy sousedů to mi hodně lahodí, v tom si labužím. Vždy po návratu mne tohle dost znechucuje a kazí mi náladu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všechno má něco do sebe. A věřím, že lidi dokážou otrávit. To taky dobře znám. Kvůli místním drbnám jsem musela začít chodit do prodejny v jiný čas, protože jsem tam s nimi strávila vždycky hodinu, než se vykecaly s prodavačkou a navíc mě to strašně nebavilo. Na druhou stranu, nebudu si fandit, myslím, že jim taky kolikrát dokážu pěkně hnout žlučí a tak se tak nějak vyrovnává. :D

      Vymazat
  5. Bev, krásné vyznání, které pohladí po duši. 👍💕
    Patřím spíš k té druhé skupině "tak to doma?" Holka z činžáku v malém severočeském městě se vydala do velkého světa. Už jako dítě jsem trávívala prázdniny u jedné z babiček (druhá bydlela jen o dvě ulice dál), nebo u tety. Domek se zahradou, spousta domácích zvířat, všude kytky. To bylo to, co mi v činžáku chybělo. V patnácti jsem šla na intr. Zpočátku jsem jezdívala domů každý víkend, později pak už po 14 dnech. Díky našemu třídnímu profesorovi, který naší třídu "tahal" pravidelně do Prahy, kdy jsme po návštěvě Památníku písemnictví a následném odpoledním volnu, večer navštěvovali divadla, jsem si Prahu zamilovala. Měla jsem jí ráda z častých návštěv v dětství, kdy mě sem vozil děda, rodilý Žižkovák, který stále vzpomínal na své dětství a mládí v Praze. Ač jsem úspěšně vykonala zkoušky na práva, rodiče mé nadšení nesdíleli a studia mi defacto zakázali. Prý proč holka potřebuje vejšku?
    S kamarádkou jsme si našly podnájem a po maturitě začaly žít v Praze. Týden co týden jsme byly v divadle, viděly snad vše, co tehdejší scéna nabízela.
    Od roku 1974 žiju v domě, který se stal mým domovem. Ale stále ve mně je ta touha někam vyrazit, něco nového vidět.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako dítě a pak teenager jsem jezdila do Prahy na prázdniny a hlídat ségře, která se tam vdala, děti. Později jsme vyrážely všude možně po Praze, dostaly jsem plánek a už jsme jely. Většinou jsme naše výjezdy zakončily zmrzlinou, nebo dvěma a párkem v rohlíku a tak se kolikrát stalo, že holky po příjezdu domů zvracely jak aminy, ale do dnes na to vzpomínají jako na něco úžasného a já vlastně taky. Dokonce jsem tam byla i na brigádě ve skleníku v Hostivaři(asi), dva nebo tři roky po sobě, tedy o prázdninách, ale to mě teda nijak nenadchlo. :)
      I já ráda poznávám nové věci, zajímá mě hodně rozličných oblastí, blogové prostředí je na to ideální, díky zdejším světoběžníkům si můžu třeba pěkně pohodlně zacestovat a kouknout se na místa, kam bych se asi jinak nepodívala.
      Děkuji za krásný komentář. :)

      Vymazat
  6. Ubi bene, ibi patria. Jak říká klasik.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás doma zase říkáme: Domov je tam, kde je pes(nebo kočka). Dokonce máme obě varianty i vyvěšené na zdi. ;)

      Vymazat
  7. Mám to dost podobně, jsem ráda doma a vystačím si.
    Moc hezky jsi fotky srovnala, taky mě takovýhle články moc baví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ráda prohlížím fotky - a nejenom vlastní - a tohle poslední přehrabováná krabic a alb mě dost bavilo, objevila jsem různé drobnosti, které jsem už zapomněla.
      Díky. :)

      Vymazat
  8. Tvůj článek pohladil duši,což je v dnešní složité době potřeba. Taky patřím k těm, co jsou rádi doma a vystačí si. Teđ se staráme o nového člena rodiny, štěňátko moskevského strážního psa, kterého máme doma od úterka a zaměstná celou rodinu. Jsou mu dva měsíce a snad bude s námi trochu déle než ten předchozí, na kterého pořád vzpomínáme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc pesanovi i Vám držím palce, aby všechno bylo tentokrát v pořádku. :)
      A ráda jsem pohladila. :)

      Vymazat
  9. Nádhera. Dům, tichý svědek. Nebo dům, průvodce. Krásné fotky, šťastné dětství. Tolikrát s úsměvem. Rodiče, babičky, svatební den, kamarádi, rodina...
    A docela ti rozumím, pro mě je domov taky něčím víc, než jenom slovem. Ten první, ze kterého jsem byla vystěhovaná, byl moje srdcovka. Ještě hodně dlouho. A tam, kde jsem teď, jsem spokojena - není to daleko od toho prvního domova a je tu celkem příjemně, zatím.
    Taky jsem spíš domácí typ. I když ty dobrodruhy světoběžníky trochu obdivuji, jejich styl života mě neláká.
    Domove, sladký domove! Moc pěkný a milý článek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Vendí, za milá slova. V tomto jsme si dost podobné, asi stejný základní balíček, či co. :D Přeji aby tvou spokojenost nic nenarušilo. Co se týče cestování, stačí mi párkrát do roka vyjet s rodinou na zámek, hrad, udělat si pěkný rodinný výlet. Ale moc ráda cestuji prostřednictvím ostatních blogerů, to se vždycky ráda podívám na nová místa. ;)

      Vymazat
  10. Jako nevěstě ti to velice slušelo, je vidět, že manžel má vytříbený vkus :).
    Jak líčíš své sepětí s domem, nejlépe ho symbolizuje dýně, kterou si odnášíš domů. A tam ji asi vzápětí rozkrájíš na kostičky a zavaříš do kompotových sklenic :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hohó, tak to mu budu muset připomenou, jaké udělal terno, zdá se mi, že na to dost často zapomíná. :D :D
      A o dýni se neboj, tato v kompotu neskončí. Zrovna ji ukládám na místo, ale přiznám se, že jsem věčně nespokojená s uspořádáním kytek a dekorací před vchodem a tak to pořád stěhuju sem tam, jak kočka koťata, takže možná ještě jednou dvakrát změní místo. ;)
      Moc děkuji. :)

      Vymazat
  11. Anonymní18.10.20 8:22

    Naprosto neskutečně Vám závidím. Jsem také domácí. Jenže jsem některé věci prostě nevychytala, takže jsem skončila v paneláku s manželem, kterému ke štěstí stačí počítač. Ale ani z toho paneláku se mi obvykle nikam nechce.
    Srdečně zdravím, Marie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Víte, Maruško, ono je to s domem tak, že to je taková bezedná pokladnička a těch starostí kolem, třeba jenom se dřevem na topení je taky fůra, to Vám asi nemusím říkat, zatím to teda zvládáme, ale může se klidně stát, že jednou budu závidět Vám a všem, co bydlí v tom paneláku. A ono ani tak nezáleží na tom, kde člověk žije, spíš jaké si to udělá, jaký k tomu má vztah. Všechno má své plus a mínus. Třeba zase máte díky bydlení v bytě více času na své koníčky. V každém případě Vám přeju moc spokojenosti a pohody.
      Také srdečně zdravím a přeji příjemné dny. :) Pavla

      Vymazat
  12. Krásný vypovídající článeček, chodím si k tobě hladit srdíčko. Já jsem skončila na venkově, ač jsem panelákový typ, miluju teplo, které zde mám i nemám. Domu, ve kterém jsem skončila, se trochu bojím, jak je velký, ještě že je zde hospodář, který většinu zvládá. Zatím, tak jako já. Ale už jsme málo výkonní, pohodlní, učím se s tím vším žít. Ale co, na stáří máme zatím přiměřené zdraví a hlavně bezpečnou střechu nad hlavou. I živočíšky, kterých nám plánovaně rok co rok ubývá z naší vůle. Nejsme kingové, ale vědomí, že jsme to svoje hnízdo dali do bezpečného stavu, mě s ním smiřuje. A tobě přeji taky pocit ze zaslouženého bydlení v pěkném domě ☺

    OdpovědětVymazat
  13. Kitty, tvůj krásný komentář zase pohladil mě. Děkuji. :)
    Takový dům je velká radost, když se všechno daří a venku je krásně ale taky veliká starost a zodpovědnost. Ale nakonec on i ten byt si žádá své. Hlavně aby zdravíčko sloužilo i nadále a aby vám vaše hnízdo přinášelo především radost, pocit bezpečí a oprávněnou hrdost na dobře odvedenou práci. :)

    OdpovědětVymazat
  14. Mým domovem je léta dvoupokojový byt v paneláku. Rodný dům je daleko a možná zbouraný.dům, kde jsem prožila 12 let dětsví a mládí, než jsem se vdala prodaný příbuznými a tak mi zůstal jen ten byt, kde jsme vychovali tři syny, kde jsme zestárli a možná se ještě nějaký ten čas budeme vracet z pochůzek různých.Hrozně dlouhá věta, že? Tvůj článek doplněný fotkami (mimochodem překrásná nevěsta jsi byla a hezká zůstala), se mi moc líbil-ostatně tvoje psaní se mi vždy líbilo, to víš.♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, Růženko, za krásný komentář, který doslova pohladil. Nezáleží na velikosti bydlení a nakonec ani na tom, kde ten náš příbytek stojí ale hlavně na tom, s kým tam bydlíme a v Tvém případě mám pocit, že tvoříte s manželem stále prima sladěnou a optimistickou dvojku. ;)

      Vymazat
  15. Moc hezký článek, ve kterém jsem se občas také našla. Jsem ráda doma nebo na naší chatě, mám ráda městský ruch kolem sebe, ale být s manželem nebo i sama, to pro mne fakt problém není. Stačí vyjít na chvíli do ulic a zase jsem v pohodě.
    Moc pěkné vzpomínkové fotky, dík za milý článek, zdravím ☺

    OdpovědětVymazat
  16. Jako bych se vrátila v čase, i ty fotky mají pořád to stejné kouzlo. Tak ráda bych to vrátila

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlas, obzvlášť černobílé fotky mají zvláštní kouzlo. :)

      Vymazat