S pejskem Charliem jsme se procházeli i v květnu a třetího do party nám dělal stejně jako v minulých měsících foťáček. Musím Charlieho pochválit, pomalu si zvyká na můj pomalý postup - docela často se kochám - a už se mnou ani tolik necloumá. I když se jinak netají svým znechucením. Jsem však demokrat a liberál a tak si může nakonec myslet, co chce.
9.5.
Za kravínem je takový plácek, místečko, kde se schází hlemýždi z širokého okolí. Všech velikostí a zbarvení. Nejkrásnější jsou po ránu, když se ještě lesknou rosou, ale překvapivě ve mně nevyvolávají chuť se do nich zakousnout tak jako orosené tulipány. Říkám tam tomu Velký Šnekov. Pokaždé když s Charliem míjíme a obcházíme lesklé pruhované domečky poházené v trávě, provolávám: ,,Dobré ránko, šnekouni! jakpak vám to dneska leze? " A tiše doufám, že majitel kravínu je mimo doslech.
Když jsem se ten samý den vrátili z procházky, našla jsme před vchodem kočky Zmudu a Šenu zaujaté jakousi hrou. Charlie je rozehnal a hned jsem viděla, s čím si tak pěkně hrály. Se slepýšem. Měla jsem ale nepříjemný dojem, že slepýše ta hra dvakrát nenadchla, byl jakýsi otrávený a celkově nesportovně založený. A tak jsme ho vzala a odnesla kus od domu, do trávy. Od té doby jsem ho neviděla, tak snad se nebude opakovat to, co před pár roky.
Hana, další z našich koček, tenkrát taky chytila slepýše a taky si ho donesla domů, až k nám nahoru. Vzala jsem ho a odnesla pryč od domu. To jsem pak opakovala ještě třikrát, slepýš se vždycky po chvilce ocitl zpátky. A to ten samý, poznala jsem to podle zahojeného kousance. Když jsem ho nesla čtvrtým směrem půl kilometru od baráku, říkala jsem si, že to musí být buď mimořádně tupý slepýš, že se vždycky znovu nechá chytit a nebo máme neuvěřitelně chytrou sledovací kočku.
12.5.
Při odpolední siestě s notebookem mě vyrušilo jakési rytmické ťukání, ozývalo se zvenku. Tak jsem šla nakouknout oknem a on byl na krmítku tenhle krasavec. Bohužel než jsem ho stihla vyfotit lépe, frnknul.
Rozkvetlé pampelišky probouzí dobrou náladu svým veselým, střapatým a zářivým vzhledem, ale skutečně atraktivní jsou podle mne až ke konci svých dnů. Nadýchané bílé kouličky připomínají balóny na zorbing a mým největším snem je, aby přišel větřík, takový akorát, ani prudký ale ani moc krotký, který by zvedl chmýří a nechal je chvilku kroužit vzduchem, abych si je mohla vyfotit v letu. Ale i v klidu je moc krásné a já se na ně nemůžu vynadívat.
Už jsem zase mezi svými...
Možná se vám bude zdát maličko neobvyklé, že máme hned dva kohoutky. To bylo takhle: Bílý kohout, kterého táta koupil, se záhy projevil jako nesnesitelný útočný pošuk. Mně ze všeho nejvíc připomíná tyranosaura rexe, jak se tak suveréně producíruje po dvorku a všechno si pozorně fotí zlobnýma očkama. Chybí mu jen ty zakrnělé ručičky. Pošuk zahnal do garáže dokonce i Jirku. A jak po něm Jiří v obraně kopnul nohou, bota se mu vyzula a letěla na kohouta. Bojovného kohoutka to ale ani maličko nevyvedlo z míry. Nepříčetně se pustil do boty zobákem a během několika vteřin ji zcela a jednoznačně přemohl.
Když Pošuk asi popáté skončil tátovi na zádech, dovolila jsem si dobře míněnou poznámku, že by možná nebylo špatné nechávat drůbež tam, kam patří, tedy zavřenou v ohradě, čímž by se částečně omezily kohoutovy výpady pouze na jeho krmiče, který by navíc už byl tak trochu na tuto možnost připravený a tudíž by se omezily i infarktové situace, kdy jdete bezmyšlenkovitě po dvoře a najednou máte za patama toho drůbežího psychopata. Argumentovala jsem zcela nově oplocenou ohradou zvíci výběhu pro dobytek, kterou Jirka s tátou a kamarádem pro slípky vytyčili a že by teda byla jako využitá... a že by dvůr nebyl plnej slepičinců... a ty schody... a kdo to má umejvat... a co kdyby vyběhl před vrata a skočil na nějaký děcko... atd. Naplkala jsem toho zkrátka hodně.
Tatínek však není zastáncem jednoduchých řešení a v žádném případě se nesnižuje k cestě nejmenšího odporu. Prekérní situaci se štípavým kohoutem vyřešil po svém. Koupil ještě jednoho kohouta hnán podivným přesvědčením, že když už jednou bude doma, někdo z nás - tedy manžel nebo já - toho starého zabijeme. Jako by nás neznal. I slepice u nás umírají na neduhy stáří. Když se ukázalo, že tudy cesta nevede a Pošuk nově příchozího nenávidí stejně vášnivě jako nás lidi, oprášil tatík vzduchovku, že tedy milého kohoutka zastřelí. Jak to dopadlo, už víte. A tak máme kohoutky dva, bílého Pošuka a barevného Dobráka. Pro pět slepic se mi to zdá skoro přepych, ale budiž. A jak je vidět, i tu ohradu občas navštíví, trošku se tam rozhlédnou a zase mažou do dvora, kde je víc zábavy. Tatínkovi se ale začalo zdát, že dvůr je pro ně malý a tak jim občas otevře na louku. Drůbeži se to strašně líbí. Ve dnech "otevřených dveří" je nacházíme u souseda, kde pilně pracují na zahradě. Takže máme zbrusu novou ohradu jak pro koně, nesmírně spokojenou svobodomyslnou drůbež a souseda zvolna se měnícího v zabijáka.
A na závěr Srdeční záležitost neboli:
Cestička k domovu známě se vine,
hezčí je, krásnější než všechny jiné...
Tady končí všechny naše procházky a tak tu skončím i tu dnešní virtuální.
Kéž vaše kroky provází štěstí a vždy najdete cestu domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat