7. 1. 2013

Charlie

Charlie vtrhnul do našeho života skutečně jako živel. Po smrti fenky Pipinky, která zemřela ve věku zhruba sedmnácti let po dlouhém blahobytném životě, jsme dcerám přislíbili štěňátko. Dlouhý čas však zůstávalo pouze u slibů. Přece jenom už jsme měli jednoho velkého psa a čtyři kočky domácí a dvě externí (počty se neustále mění) a tak jsme s vyplněním slibu až tak nespěchali. Mé konání se smrsklo na občasné obhlédnutí inzerátů. Velkým favoritem byl mopsík. Při spatření cen štěňátek jsem však trošku váhala. Dcery náš laxní přístup rychle omrzel a jednaly na vlastní pěst. Z prázdnin u kamarádky si přivezly štěně, v odůvodněné víře, že při prvním spatření nového přírůstku nám dojdou argumenty a štěně s láskou přijmeme. Nepletly se! Rezavý plyšáček v krabici od bot na sebe okamžitě strhnul veškerou pozornost. Zamilovat si ho trvalo asi tři údery srdce, tedy mého, jeho mezitím odbušilo mnohem víc.

Troufám si říct, že naprosto oprávněně. Ač pochází z dlouhé linie nedefinovatelných voříšků, jeho proporce jsou tak vyvážené a půvabné, až vzbuzuje zdání zcela speciálně vyšlechtěné rasy. V mém dojmu mne utvrdil i soused, velký Charlieho obdivovatel. Při sledování Charlieho hrátek na zahradě tento moudrý muž pravil: ,,Měli byste tvrdit, že je to nějaká vzácná rasa, třeba Skotský liškodav a že vás stál pěkných pár tisíc." Soused má u mne už navždy velké plus.
Kočky naopak naše okouzlení nikdy neschválily. Charlie je tak říkajíc sesadil z piedestalu, nebo spíš usedl vedle nich. Víceméně si zvykly na potřeštěného vetřelce, ale své velké zklamání naším nevkusem, dávají dodnes najevo syčením a výhružným postojem, což je Charliemu úplně jedno a já si to u nich žehlím jak můžu.

Jméno měly holky vybrané dávno, scházel jenom nositel. Slovo Charlie se tak stalo na dlouhou dobu nejskloňovanějším a nejčastěji používaným slovem v našich rodinných hovorech. První měsíce se mi zdálo, že jsme štěně měli pojmenovat Princ. Psík byl přenášen v košíku, na polštáři, v náručí, doslova jako korunovační klenoty a stejně tak bedlivě střežen, aby mu nikdo ani vlasem nezkřížil cestu, či nevlídným slovem nezpůsobil újmu. Kamarádka se po měsíci ptala holek, jestli už Charlie přestal v noci kvičet. S lehkým pobavením ji ujistily, že ani nezačal. Hned první noc pohotově nastolil vlastní pravidla a jeho pelíškem se stala postel jedné z nich, proč by si tedy stěžoval.

V novém domově se rozkoukal velmi rychle a okamžitě se pustil do práce. Skutečně není výkonnější dělník, než dospívající štěně. Po roce a půl mu přezdíváme Zločinec (a občas Pukavec). Někdy ho podezřívám, že mezi jeho předky musel být nějaký bobr. Charlieho záliba ve dřevě je přízračná. Rozkousal už tolik polen a předčil svou precizností i nejdokonalejší štěpkovače, až se divím, že nekadí brikety. Velmi nenápadně se mu podařilo narušit stabilitu jednoho z našich křesel, téměř do poloviny mu ohlodal nohu, než jsme vůbec vypozorovali jeho zálibu. O mých jediných lodičkách s rozumným podpatkem raději nemluvím. Mám stále v živé paměti moment, kdy jsem se s kamarádkou odhodlala vypravit na koncert a čtvrt hodiny před odjezdem zjistila, že jediné boty, na které jsem spoléhala jsou vyzdobené vzorem Charlieho zoubků. Veden intuicí přesně rozpozná nudné gumové hračky určené speciálně pro něj, od těch opravdu zajímavých, plyšových, s měkkým vnitřkem, který se z nich dá pěkně vykuchat. S holkama o ně svádí neustálý boj a v momentě, kdy chvilku poleví pozornost, už si nějakého pěkného plyšáka dluchmá.

Kdyby mi kdokoli doporučil abych podnikala krátké zdravotní procházky, které by mohly svědčit mým artrózou stiženým kloubům, patrně bych ho poslala tam, kam slunce nezasvítí. S Charliem to tak nějak vyplynulo ze situace. Kdo nikdy nebyl vlečen přírodou psem na vodítku, neví oč přichází. S Charliem jsem znovu navštívila místa, o kterých jsem si myslela, že jsou pro mě na dlouhou dobu (minimálně do totální endoprotézy) nedostupná a vlastně znovu prožila okouzlení, které jsem cítila jako dítě. Vůbec se nedivím, že psi jsou často hlavními aktéry při rehabilitaci.

Když se dívám na našeho, podle mého soudu, šťastného pejska, vždycky znovu si vzpomenu na jeho maminku, kterou hodní lidé, od kterých Charlieho máme, našli v popelnici. Zdá se mi neuvěřitelné, že něčeho takového jsou lidé schopní, ale jsou! Nepochopím jak to mohl někdo udělat! I kdyby měla jen polovinu Charlieho půvabu - viděla jsem ji a musela být stejně kouzelná jako on - copak se děti jakéhokoli původu a podoby hází do koše!?

Můj tatínek, který svého urostlého vlčáka Maxe nejčastěji nazývá Bobečkem, mne obvinil, že Charlie je rozmazlený. Má pravdu, ale kdo by odolal těm čokoládovým, smějícím se očím. Neodolal dokonce ani Max. Přes svůj poněkud kulantně řečeno vyhraněný postoj k malým psům, si Charlieho nesmírně oblíbil a zdá se mi, že s ním doslova omládnul.

Myslím tedy, že v tomto případě je rčení Jablko nepadá daleko od stromu,
více než výstižné.





téma týdne - Živel.

Žádné komentáře:

Okomentovat