Existují knihy, které se zájmem přečteme a pak je odložíme a časem zapomeneme, o čem byly. Takové jednohubky pro pobavení, ukrácení dlouhé chvíle. Občas se vyskytnou i knihy, u kterých přemýšlíme, proč vůbec byly napsány; v takových chvílích jsme my pravověrní čtenáři asi nejblíže pochopení myšlenky e-knih, protože někdy to je opravdu plýtvání papírem. A pak je několik autorů, několik knih, ke kterým se vracíme opakovaně, které nikdy nezklamou. Knihy, které stojí v knihovně na čestném místě - pokud neleží přímo na polici nad postelí nebo vedle postele. Knihy, které pod zánovními přebaly - protože kdo by si chtěl zničit ten krásný obal - skrývají izolepou mnohokrát vyspravovanou, častým čtením poničenou vazbu a uvnitř se vedle příběhu autorova vine i kousek příběhu čtenáře, jako by na chvilku ty dva odlišné příběhy běžely vedle sebe a sem tam se dotkly a prolnuly.
Takto třeba při opakovaném čtení své oblíbené knihy najdu na páté straně šmouhu od čokolády a přemýšlím, jaká to asi byla. Hořká nebo mléčná? Kaštany nebo Studentská pečeť? Nebo těsně před koncem objevím narůžovělý flíček a vzpomenu si, jak jsem ten den vařila rajskou a malá kapka při konečném přelévání na lince vystříkla až na knihu položenou na stole. Nebo mezi třicátou a třicátou první stranou najdu založený čtyřlístek, o kterém už ani nevím, že jsem ho našla, natož zda naplnil své poslání a skutečně mi přinesl štěstí. Ale jsem pořád tady a tak nejspíš ano. Jindy nalistuji účtenku z Lidlu použitou jako provizorní záložku a s překvapivě živým zájmem studuji, co jsem to tenkrát vlastně kupovala, nebo se objeví několik let stará vstupenka do ZOO a jako kouzlem mě přenese do toho letního dne, kdy jsme celá rodina vyrazili na výlet do Jihlavy a cestou zpět jste se stavili na oběd... Prostě příběh vedle příběhu.
Knih, ke kterým se vracím opakovaně je jen pár. Co život dal a vzal Betty Mac Donaldové, vtipné i dojemné a především neobyčejně lidské příběhy ze života veterináře z pera Jamese Herriota a několik dalších z rozličných žánrů. A pak je tu zcela speciální kategorie. Stephen King a jeho romány (schválně nepíšu horory, protože se mi to zdá příliš zjednodušené je takto zařadit). Ke svým oblíbeným se vracím opakovaně víc než dvacet let. Tohle léto padla volba na TO. Potřebovala jsem knihu, kterou si položím vedle postele a vždycky večer si za odměnu, že jsem zvládla (přežila) další hektický den, přečtu pár stránek. Na takové čtení/vychutnávání se nehodí jakákoliv kniha. Po pravdě nehodí se na to především nová, dosud nečtená kniha, protože tyto mívají "ošklivý" zvyk vtáhnout do děje a chudáka zchváceného čtenáře pak nutí číst a číst dokud nedojde k poslední stránce a nedozví se, kdo to udělal, kdo byl ten tajemný neznámý(á), jestli zase začal(a) mluvit (chodit, zpívat, malovat... vyberte si), kdo s kým a jak a proč a tak podobně, což je sice nesmírně zajímavé ale vůbec to nesvědčí vstávání v půl páté.
,,Nebudeš se z toho bát?" ptala se Madlenka, když viděla na polici nad postelí krhavé oko zírající z obalu. ,,Nebudu," řekla jsem. Pořád existují příběhy, které nemůžu dostat z hlavy, ze kterých špatně spím. Dokonce mám pocit, že dnes je jich ještě mnohem víc než kdysi. TO k nim ale nepatří, přestože bývá označováno za jeden z nejlepších hororů (a právem), co kdy byl napsán a zlověstná postava vraždícího klauna je povědomá dokonce i těm, kteří knihu nikdy nečetli a ani ji číst netouží. Příběhy, ze kterých dnes nemůžu spát, bohužel spadají do úplně jiné kategorie. I v našem světě totiž existují děsivé příšery. Jsme to my. Lidé. Ale to sem nepatří, dnes ne.
Jak už bylo zmíněno, postava klauna Penywise je notoricky známá dokonce i v "mimokingovských" kruzích a kdo snad do přečtení TOho obdivoval a měl v oblibě veselé dovádění těch přehnaně zmalovaných, pestře oblečených komiků, po TOm už na ně nikdy nepohlédne jinak, než s krajním podezřením. Klaun, kterého má většina dětí tak ráda, s čímž se počítá, je ovšem v knize jen jakýsi vrcholek ledovce. Zbytkem ledovce, tou skrytou, utajenou a tajemnou částí, je jedno velmi zvláštní město. Derry ve státě Maine. Město jako jakýsi souhrn všech strašidelných domů, parků, uliček, opuštěných zákoutí. Město, ve kterém straší. Město, ve kterém se běžně stávají ošklivé věci, a ve kterém se každých zhruba osmadvacet let dějí věci příšerné. A co víc, město, které to dovolí, kde se strašlivé věci dějí s jakýmsi tichým požehnáním jeho obyvatel, kteří jako by na nějaké úrovni podvědomí chápali a přijímali skutečnost, že chod a rozvoj města je podmíněn obětí, kterou si v pravidelných cyklech to cosi vybere. Alespoň tomu tak bylo od dávných časů, kdy Derry tvořilo jen pár srubů obývaných dřevorubci a to až do roku 1958, kdy byl cyklus - jindy trvající zhruba rok a půl až dva - předčasně ukončen.
První obětí cyklu začínajícího na podzim roku 1957 byl čtyřletý George Denbrough. Vyběhl do deště s papírovou lodičkou, kterou mu vyrobil jeho starší bratr Bill přezdívaný Kokta a jen o pár desítek minut později byl mrtvý. Zabilo ho něco, co se skrývalo v kanálu a co na sebe vzalo podobu klauna. A právě Bill Kokta stojí za předčasným ukončením vražedného řádění v letech 1957-1958 a pronásledujícího Derry od nepaměti. Přestože je Bill v mnoha ohledech výjimečný, je to přece jenom jedenáctiletý chlapec a sám by tak rozsáhlému zlu čelit nedokázal. Ale protože rovnováha musí být zachována vždy a všude, dokonce i v Derry, stojí tu proti čirému zlu i jeho opak, síla stejně mocná a ve své síle i podobně děsivá. Tato síla nenápadně ale vytrvale pohání blíže k sobě a stmeluje partu dětí, která si říká Klub smolařů. Billova přezdívka hovoří sama za sebe, Bill po nehodě v dětství koktá a jeho koktání se po bratrově tragické a děsivé smrti ještě zhorší a je tak častým terčem posměchu ostatních dětí, stejně tak další členové party tlouštík Ben Hanscom, "žiďák" Stan Uris, "brejlovec" Richie Tozier, astmatik Edie Kaspbrak, Beverly Marschová žijící s násilnickým otcem, jehož strach a zájem o ni v průběhu jejího dospívání nabývá děsivé zvrácené podoby a černoch Mike Hanlon. Společným nepřítelem Klubu smolařů je Henry Bowers a jeho parta. Henry vyrůstající na farmě se svým bláznivým otcem, válečným veteránem, o letních prázdninách roku 1958 pomalu přichází o zdravý rozum i veškeré zábrany. Jeho mysl nakažená šílenstvím Butche Bowerse je živnou půdou pro vražedné myšlenky, které mu podsouvá TO. Klub smolařů a Henryho parta se toho léta střetnou několikrát a poprvé nedostávají na frak Smolaři ale Henry a jeho kumpáni. A snad jen Bill si uvědomuje, že to všechno je jen předehra, způsob, jak sedm výjimečných imaginativních myslí stmelit, propojit tak, aby byly schopny produkovat jakousi kolektivní vůli, díky které snad dokážou porazit a zabít netvora stonásobně horšího než je Henry.
S ubíhajícím létem přibývá děsivých nehod a neštěstí, či přímo zmizení postihujících především děti. Ale ani dospělí nejsou imunní vůči vlivu zla sídlícího staletí pod městem. Smolaři si postupně uvědomují, jak pracuje To; zaplní každý dutý, každý prázdný prostor, dobro v lidech zatlačí do pozadí a dovolí nepěkným nedobrým myšlenkám rozrůst se do monstrózních tvarů. Dobří lidé pod vlivem TOho pouze mlčí, nevidí a neslyší, uzavřeni ve svém světě, ve svých každodenních starostech, ti špatní se stanou ještě horšími. Ale i pro TO je tu něco nového, poprvé od počátku své existence cítí strach. Prostřednictvím prázdných prostor v lidech nejbližších členům Klubu smolařů i s využitím nyní už regulerně zešílivšího Henryho se pokouší narušit kruh, který vytvořili, oslabit jejich sílu, zranit je nebo přímo zabít a nakonec se mu podaří je zahnat do kanálů pod městem, kde TO přebývá a kde si je nejjistější.
Díky přátelství, lásce, odvaze, oddanosti i prosté dětské víře v zázraky se partě smolařů podaří To smrtelně zranit, zahnat do nejtemnějších koutů, kde jak doufají, zemře. Alespoň tomu chtějí věřit. Jistou pochybnost však mají a tak se zavážou slavnostním slibem, že pokud by se mělo TO vrátit, vrátí se i oni a dodělají, co se jim v roce 1958 nepodařilo dokončit. Zlo má tuhý kořínek a TO je sice zraněné, ale osmadvacet let spánku je dost dlouhá doba, aby se rány zhojily. V roce 1984 znovu začínají příšerné vraždy. TO je opět v plné síle, osvěžené krátkým zdřímnutím a navíc je tentokrát na střetnutí připravené. Smolařům však přibylo osmadvacet let, jsou téměř v půlce života. Volaní sílou dávného slibu zprostředkovaného hlasem knihovníka Mika Hanlona, který jediný zůstal v Derry, se vrací ze všech koutů světa, aby dokončili práci. Mnohem víc než na zázraky, vlkodlaky, mumie a stříbrné kulky však věří na životní pojištění a preventivní prohlídky. Přibyly jim roky, vrásky a ubyla jim fantazie i síly. Navíc je jich o jednoho méně. A protože osud je kruh, který se vždy znovu vrátí do stejného místa, alespoň v nějaké podobě, vrací se do Derry z léčebny duševně nemocných i šílený Henry Bowers, na kterého už zase mluví měsíc. Do Derry míří i Beverlyn násilnický manžel, aby si svou krásnou a neposlušnou ženušku odvedl zpět, ne nepodobný Beverlynu primitivnímu otci. Billa pro změnu následuje do Derry jeho žena Audra, známá filmová hvězda, která se podobá Beverly, Billově první lásce, natolik, že to ani nemůže být pouhá náhoda. Působením TOho s nemalým přispěním Henryho jsou Smolaři znovu nuceni sestoupit do kanálů, aby se v jakési zlověstné paralele pokusili zničit TO jednou provždy. Karty jsou rozdány - pro Smolaře ne zrovna příznivě - přítomnost a minulost se začínají proplétat, splývat a děj ubíhá stále rychleji a rychleji až k dramatickému a téměř apokalyptickému konci.
Tolik ve zkratce k obsahu. TO má 1061 stran, četla jsem je asi desetkrát a taky tu knihu zbožňuju, takže ve velmi velmi zkrácené a zhutněné (a pro případného čtenáře mého článku tudíž i velmi milosrdné) zkratce. Moc ráda bych Vám povyprávěla víc. Třeba o paní Kaspbrakové, která miluje svého syna Edieho takovou tou majetnickou skoro nezdravou láskou, která jí velí raději ho udržovat ve víře, že je velmi choulostivý a nemocný, než aby ho vystavila nebezpečí, že onemocní doopravdy. Nebo o Benově mamince, paní Hanscomové, která také vychovává svého syna sama, bez manžela, navíc v čase hospodářské krize a pro niž je jediným důkazem, že si počíná opravdu dobře, skutečnost, když synovi může dopřát dostatek jídla. Hodné mamince, pro kterou její chlapec nikdy nebude tlustý ale jedině velký na svůj věk. Chtěla bych Vám přiblížit tu prázdnotu a chlad, co se rozhostil mezi rodiči Billa Kokty po smrti jeho mladšího bratra, nebo tu zvláštní kombinaci lásky a nenávisti k otci, mužské autoritě, které provází Beverly celé dětství ale ovlivní i její budoucí život. Nebo o tom, jak jsem při čtení překvapivě idylických a milých pasáží odehrávajících se na Ladech - malém kousku městské "džungle" kam si Klub smolařů chodil hrát - přímo cítila vůni vodní vegetace promíšenou se slabým zápachem dýmu z nedaleké městské skládky.
Krom dvou hlavních dějových linií - děti 1957- 1958 a dospělí 1984 - 1985, které se (pro mne velmi efektně) střídají, se v knize navíc nachází i několik odboček, které částečně mapují hlubší minulost Derry. Jde vlastně o osobní zápisky knihovníka Mika Hanlona, který se zajímá o historii svého města a který soubor svých poznámek občas nazývá jako Derry: pohled zadními dveřmi pekla. Z jeho rukopisu se tak můžeme dozvědět více o příšerné nehodě v Kitchenerových železárnách roku 1906, kdy majitelé železáren uspořádali pro děti oslavu Velikonoc spojenou s hledáním velikonočních vajíček poschovávaných porůznu v areálu železáren. Akce skončila předčasně, krátce před ukončením dětského dovádění v areálu železáren Kitchenerovy železárny vyletěly do povětří. Nebo o vypálení Černého fleku, kde se hrál dixielend a scházela se převážně místní černošská komunita Legií bílé mravnosti Derryjskou odnoží Ku-klux-klanu. Nebo o zmasakrování Bradleyho gangu váženými a ctihodnými občany města. A všechny ty příšernosti mají společného jmenovatele; jsou buďto jakýmsi zahájením nového vražedného cyklu nebo naopak jeho ukončením, jako nějaká pohanská oběť na závěr "obřadu."
Chtěla bych Vám vlastně převyprávět celou knihu, ale to není v mých silách. Na to je moc rozsáhlá, složitá a přitom obdivuhodně... komplexní. A nakonec bylo by to i zbytečné. Koho podobné příběhy zajímají, časem si ji najde sám a koho nezajímají, nedonutila bych ho ke čtení ani s klaunem za zády. TO rozhodně není čtení pro každého. Ctitelům klasického hororu možná bude kniha připadat příliš popisná, psychologická, místy až poetická, naopak vyznavače seriózních románů mohou odradit hororové prvky a všudypřítomné nadpřirozeno. Pro mě je geniálním propojením obého, navíc podaného překrásným bohatým jazykem plným trefných metafor (českému čtenáři zprostředkovaného překladatelem Gabrielem Gösselem).
Za sebe říkám: Paní učitelka Kubíková mě v první třídě naučila znát a dávat dohromady písmenka naší abecedy. Doopravdy číst mě ale naučil až o řadu let později pan King.
Fikce je pravda uvnitř lži a pravda o této fikci je jednoduchá: kouzla existují.
Stephen King
O své lásce ke knihám Stephena Kinga jsem už na svém blogu jednou psala a tehdy jsem byla doslova Zamilovaná.
Žádné komentáře:
Okomentovat