Náš nazdobený smrček pořád ještě trošku voní a kupodivu na něm zbývá i pár čokoládových figurek, i prskavky nám letos zbyly, zřejmě jsme prskali méně než jiné roky. V krabicích od kuřat, které byly plné cukroví, se taky ještě pár kousků povaluje - hlavně to méně oblíbené, jak já říkám dusící, jako jsou třeba škebličky - ale jinak už je to zas za námi. Ani nevím, jestli jsem ráda, nebo mě to mrzí. Asi něco mezi tím. Bylo to krásné, Ježíšek byl laskavý a pilný a darů byla opravdu hromada, přestože jsme si, stejně jako každý rok, vzájemně odsouhlasili, že se nebude nic moc kupovat. Jeden z dárečků se ovšem pod stromeček dostal pouze symbolicky. Krabička, kterou jsem si rozbalila, byla prázdná, protože dáreček byl už deset dnů před svátky ve zkušební lhůtě a samozřejmě jsem dokumentovala i průběh svátečních dnů. Ano, mluvím o svém foťáčku.
V nadšení jsem skutečně vyfotila kdeco, tak snad vás neunudím ke kómatu. Nemůžu si prostě pomoct, na fotkách vypadají ty uloupené kousky reality úplně jinak a často i lépe nebo zajímavěji než ve skutečnosti.
10. - 22. prosince
Letos jsme se s cukrovím patlaly kolik dnů a ne a ne to dokončit. Krabice s cukrovím pro máti vážila čtyři kila, zhruba osm až deset kil nám zbylo doma, ale stejně holčičky prohlásily, že ho bylo málo. Nevím kam to dávají a jak to dělají, že netloustnou. Čtrnáct dnů se živily převážně cukrovím. Na Silvestra přidaly ještě chlebíčky z pěti vek. Moje drahá kamarádka Alenka jednou prohlásila: ,,U vás se stejně hrozně žere." S politováním musím přiznat, že měla pravdu.
17. prosinec
Výprava za vánočním stromkem (do našeho lesa samozřejmě), stromky jsem vyfotila pro holky, které s námi nebyly, aby rozhodly, který se jim líbí. Při prohlížení fotek se dcerky rozplývaly nad psíčkem. Anička řekla: ,,Musíme Charlieho hodně fotit, dokud je takovej mladej a pěknej." Madlenka pohlédla znovu na fotky a dodala: ,,Tátu jsem měli fotit dřív."
Jestli jsme se tomu smály? To si pište. Jako blázni. Promiň, táto!
Sem tam, někdy, po večerech.
A jelikož nejen cukrovím je člověk živ - krom několika výjimek - a protože příprava Vánoc je věc vážná, zodpovědná, občas dokonce stresující až otravná - to když třeba tvarujete rohlíčky z kilové hroudy těsta - je taky potřeba relax. Mé nejnovější koláže z vánočních papírů tedy překvapivě nepochází z ledna nového roku, jako tomu bylo v předešlých letech, ale z prosince roku starého. Přišlo to na mě dřív. Asi tím stresem. Tudíž i použitý materiál je staršího původu, na ty nové teprve dojde. Nejspíš za rok.
19.prosince
Holky se už nemohly dočkat a tak vyrazily s Jirkou na stromek, nakonec vybraly úplně jiný, než co jsem fotila a do večera ho nazdobily. Dárky se tam pochopitelně ocitly až na Štědrý den. Dřív jsme zdobily stromek potají pro ně, teď dělají ony překvapení nám. Malý zádrhel nastal, když se zjistilo, že nefungují světla. Ještě žádný rok to nebylo jinak! Proč se tím zabývat dřív, že! Ale naštěstí jsme našli nějaké náhradní žárovičky k jinému řetězu, které tam kupodivu pasovaly.
Charlie si vybral tento den pro své citové vzplanutí k Míně a tak naši "veselou" a hlasitou diskuzi kolem žárovek a toho, jak se všechno nechává až na poslední chvíli a kdo to bude řešit? A jak? atd...bla bla, zpestřovaly výkřiky: ,,Charlie!! nech tu pitomou kočku už na pokoji! Lehni! Zmiz! Nech toho! Hoďte je někdo všechny ven, nebo půjdu já!...
Charlie se nakonec otráveně zašil do pokoje k holkám, kde to odnesl jeden z polštářků.
Stihnul ho osud horší než smrt.
24. prosince
A jdeme do finále. Vánočka se překvapivě docela povedla. S kynutým těstem se moc nekamarádím, ale zřejmě začíná být znát těch deset let pravidelného trénování, patnáct dvacet let a bude ze mě místr.
Dárky jsem balila na poslední chvíli - to taky ještě nikdy nebylo jinak - a když jsem dobalovala poslední pro Madlenku přistihla jsem se, že jí balím místo řasenky lepidlo. To by bylo překvapení! Na fotce je vidět v jakém chvatu Ježíšek/v tomto případě já pod stromek dárky aranžoval, až baňky a cukrlata lítaly na všechny strany.
A je to tady... Šťastné a veselé! Večeři jsme zahájili přípitkem a hned poté jsem pronesla svou obvyklou řeč.
,,Ten kapr mohl být slanější, nezdá se vám? A salát je taky málo ochucený." Potom co mi to rodina vyvrátila a ubezpečila mě, že je opět všechno výborné, jsme konečně mohli přistoupit k samotnému aktu štědrovečerní večeře.
Naše tři děti.
Charlie se nám na Štědrý den opět postaral o zábavu. V odpoledních hodinách byl přistižen jak tahá zpod gauče linecká srdce, která si tam zřejmě ukryl na horší časy. Ale zpestřil nám i večeři. Po chvilce usilovného hledání Vánočních duetů Karla Gotta a Lucie Bílé - nic vánočnějšího totiž nemáme, jenom na deskách, ale gramec je nefunkční díky kočkám - jsem CD překvapivě objevila připravené v přehrávači. Drazí milovníci a ctitelé hudby, nemějte mi to prosím za zlé, ale leželo tam od minulých Vánoc. Ano, je to bohužel tak, ani při nejlepší vůli nemohu být pokládána za vášnivého hudebního posluchače. V momentě kdy slavíci zapěli jakousi táhlou melodii, se Charlie posadil na lavici a začal výt. ,,Charliemu se ta hudba nelíbí," řekl Jirka a káravě na mě pohlédl. Chvilku jsem tomu skutečně věřili, ale pak se ukázalo, že Charliemu je veškerá hudební produkce srdečně ukradená, pouze se dožadoval svého dílu kapra a řízků. Je to komediant. Po baráku.
Charlie dostal uzené vepřové ucho v dárkovém balení po dvou kusech a novou červenou dečku, která mu ohromně sluší. Do ucha se ihned pustil a během dvaceti minut je zkonzumoval.
25. prosince
Po obědě jsme se Jirka, pes a já, všichni přiotrávení jídlem - pojmy bramborový salát a kuřecí řízek byly zařazeny na seznam zakázaných slov - vydali na dlouhou procházku ozvláštněnou pro tentokrát mou "veselou" příhodou. Zkrátka, na dohled vsi, ale přesto stále nekonečně daleko od pohodlí našeho útulného záchůdku s připraveným záchodovým čtivem mě potkala taková nemilá věc. Znáte to. A teď kam? Z kopce, na kterém jsme stáli, to bylo zdánlivě k lesu blíž než domů, zvolila jsem tedy les. Po nekonečných minutách zoufalého pobíhání jsem objevila za rybníčkem takové skryté místečko, chráněné smrky ze všech stran. Bohužel ve chvíli, kdy jsem ke svému vyhlédnutému místečku sestoupila z hráze rybníka, zjistila jsem velmi rychle, že ten přívětivý koutek je součástí rozsáhlé bažiny. V momentě jsem stála do půli lýtek zabořená v bahně. Největší zrada ovšem byla, když ze mně bahno stáhlo boty a okamžitě se nad nimi začalo zavírat. Chňapla jsem pohotově tkaničky a po krátkém souboji se zákeřnou masou jsem boty zachránila. Výhodou bylo, že mě leknutím a taky tím chladem od noh - stála jsem tam jen v ponožkách - úplně všechno přešlo. Krom vzteku. Ano, mohu doporučit, pokud máte potíže podobného rázu, zabořte si nohy do ledového bahna a hned máte úplně jiné myšlenky. A pan manžel? Královsky se bavil na hrázi. Jestli se smál? To si pište! A litoval, že nemá foťák. Nakonec jsem se smála taky. To nevymyslíš. A nepřejte si vidět ty boty a ponožky.
26. prosince
Další procházku jsem s díky odmítla a tak jsem se jeli podívat na Křižánky na slámový betlém.
31. prosince
Svíček zbývá už jen kousek, je to za námi.
Ze Silvestra bohužel žádné fotky nemám. Manžel měl noční a tak jsem po osmé oznámila holkám, že si jdu chvilku natáhnout nohy - zní to podle mě líp, než když se řekne, jdu si lehnout, zvlášť v osm večer na Silvestra - a natáhla jsem si je tak pohodlně, že jsem usnula jak špalek. Vzbudila jsem se pět minut před dvanáctou, když se holky chystaly na dědinu a Charlie ukrutně štěkal. Z okna jsem koukla na ohňostroje, díky oknům do čtyř stran jsem viděla všechno, co se dalo vidět, popřála jsem holkám a znovu se svalila do postele. Děs, já vím. To tatínek mě hravě strčí ve svých jednaosmdesáti do kapsy. Do deseti se bavil v hospůdce a pak ještě do půlnoci u notebooku. Chtěla bych být v jeho letech v takové formě.
3. ledna
Příjemné sváteční chvíle jsem zakončili dalším výjezdem za betlémem, tentokrát do Žďáru nad Sázavou. Počasí se mezitím dramaticky změnilo. Ten podvečer byl takovej krut, že mě foťák přimrzal k rukám.
A to je vše. Bylo to krásné, bylo to náročné. Máme zas na co vzpomínat a čemu se smát.
Na seznam zakázaných slov byl po zralé úvaze zařazen i vlašák, špízy, hranolky a tatarka - chlapi by se hádali, ale já na něj přidávám i husu s knedlíkem a zelím. A pak je jedno slovo, na které jsem uvalila ten nejpřísnější zákaz, jehož porušení bude trestáno doživotním vyhoštěním z kuchyně.
Je to slovo VÁHA a to v jakékoliv souvislosti.
Doufám, že vaše svátky byly stejně pohodové, veselé a příjemné jako ty naše.
Říká se, že Vánoce jsou hlavně pro děti. Já si myslím, že je to ještě trochu jinak.
Myslím, že ve vánoční čas se může každý bez ohledu na věk zase tím dítětem na chvilku stát.
Tak je to nejlepší. To si pište!
S pozdravem Bevíčková
Žádné komentáře:
Okomentovat