V neděli 29. listopadu jsme i u nás zahájili Advent slavnostním rozsvícením vánočního stromku. Při této příležitosti se podával horký punč a jablečný štrůdl. Ano, byla jsem jednou z pětice, která vlastnoručně vinula. Ovšem na výrobu punče jsme měli odborníka, který nás záhy ujistil, že kdybychom tušili, co punč obsahuje, zahodíme v hrůze kelímky.
Později přiznal domácí kompoty a to meruňky, švestky a ryngle, víno a všelikou směs tvrdého alkoholu, všechno v akci. Což zástupci obce i SDH ocenili. Občerstvení bylo totiž podávané veřejnosti zdarma. A jelikož se podobná akce u nás konala poprvé, s napětím a lehkými rozpaky jsme čekali jaká bude účast. Nakonec se můj scénář, ve kterém se pod stromkem sejde nás asi deset bláznů, co jsme to připravovali, nekonal. Přišlo snad padesát lidí, místních i chalupářů, což je jednoznačný úspěch. Prostranství kolem Hasičské zbrojnice se zvoničkou přes nevlídné mrholení a sychravinu na hodinu opanovala družná atmosféra vehementně podporovaná organizátory, sedmnácti litry punče a zhruba deseti metry štrůdlu. Mnoho nezbylo. A teď už se podívejte, jak jsme u nás vítali Posla Vánoc. Po zavrhnutí nedomyšlených návrhů oslovovat vyslance z říše pohádek Ježíšku, s logickou argumentací (mou, ovšem ostatní to nenazývali argumentací ale hnidopišstvím), že Vánoce jsou oslavou jeho narození a kde bychom vzali mimino, nota bene, kdo by nám mimino byl ochotný zapůjčit a vzrušených diskuzích zda k nám tedy přijede Mikuláš, Dědek Mráz nebo Santa, jsme vylučovací metodou dospěli k tomuto alternativnímu pojmenování našeho červeného panáčka. (Jiný kostým než červený prostě nebyl.) Zapůjčit dospělého chlapa už takový problém nebyl. Musel splňovat dvě kritéria, být vyšší než metr sedmdesát, aby mu kostým padnul a být ochotný blbnout pro pobavení druhých.
Hádejte, kdo se skrývá za bílými fousy a šik čapkou?
Věřte, nevěřte, je to moje drahá polovice Jiří. Nechal se k téhle bláznivině přemluvit a přes velkou trému se zhostil své role na výbornou. Mlčení, do kterého se uchýlil, jen sem tam přerušené zamumlanou větou, dodalo celému vystoupení zvláštní tajemnou atmosféru a jakousi naléhavost. Něco jako: mám toho ještě moc a tak mě nezdržujte řečma.
Povoz už čeká, tak zase za rok na shledanou!
Tak takhle to bylo u nás. Akce byla hodnocena vesměs kladně, pokus stmelit obec a vytáhnout lidi z brlohů se jednoznačně vydařil k nemalé radosti organizátorů. A co se nepovedlo přímo na sto procent, to se povede určitě líp příště. Na první pokus to vůbec nebylo špatné.
Jako bonus přikládám fotku z jiné akce. Tentokrát nebyl v hlavní roli štrůdl ale guláš. Tatík byl členem poroty a já se zúčastnila se svým hovězím gulášem. Skončila jsem na druhém místě. Se čtyřmi dalšími hospodyňkami, z toho dvě švagrové. Na prvním místě byly pro změnu hned tři kuchařinky. Šalamounské, nemyslíte? Vyhráli všichni.
S přáním radostného pečení i shánění dárků bez nervů a stresu, jakož i nezbytného vaření,
se loučí vánočně naladěná Bevíčková.
PS: Možná bych už taky měla přestat kecat a vymlouvat se na nedostatek času a pomalu začít.
Pozor! Pozor! Malý dodatek: Díky mé milé Valin jsem si vzpomněla, na svůj vizionářský počin z roku 2012, já to slučování tradic vlastně předpověděla! Nejsem náhodou vědma?
Pokud chcete vědět víc o našich předvánočních přípravách a mé skvělé vizi, čtěte zde - Předvánoční.
Pohov!
Žádné komentáře:
Okomentovat