Kočka a netvor

,,Je to kočka i netvor!" pravila přísně dcera na adresu našeho černého kotěte. ,,V jednom těle," doplnila jsem temně a připomněla si, jak se kotě zakouslo do mé nové knihy. (Obávám se, že C. J. Tudor neví o těch druhých zdaleka všechno.) Nevzpomínám si, jestli Madlenka došla k rozpoznání kočičí dvojakosti poté, co se náš klenot Rubín houpal na zácloně, zašantročil router za vánoční stromek, vlezl si do šuplete k pečicímu papíru, alobalu a desítkám sáčků od rohlíků a nebo tehdy, když se jí ostré drápečky naší šelmy kočkovité zaťaly do zad. Sama mám krk a výstřih celý ďubkovaný. Nejdřív jsem před zrcadlem pátrala, co mi to tam vyrazilo, jestli to není příznak nějaké choroby. Pak jsem prozřela. Tato "choroba" má jméno Ruby. 

Ráda koukám na pohádky. Obzvlášť od té doby, co se manželovi splnilo přání a po dvaceti letech mého odmítání jsme si nastěhovali do kuchyně, kde trávíme nejvíce času, gauč. Po pravdě, nechápu proč jsem se tomu tak dlouho a tak urputně bránila. Snad musí člověk zmoudřet. A nebo naopak dostatečně zblbnout. Gauč přiražený do rohu, k topení asi není z estetického hlediska zrovna nejšťastnější řešení a bytoví designéři z Jak se staví sen by patrně po spatření tohoto majstrštyku kolektivně zalomili rukama a vyskákali z okna. Ale to jen proto, že se nikdy nezabořili do polštářů na té esteticky nepřitažlivé válendě, když venku prší, sněží, mrzne, fouká a jabloňové větve se za oknem míhají jako chtivé ruce dobývající se do tepla. V dosahu knížky od Ježíška - pro jistotu, kdyby pohádka za mnoho nestála, u těch nových člověk nikdy neví, do čeho jde -  za oknem rozsvícený vánoční svícen a na sobě... kočku. To je pak ta pravá vánoční atmosféra!

Mína i Ruby jsou nároční klienti a mají rádi jistotu, válenda sama o sobě ještě nezaručuje to úplně nejuspokojivější pohodlí. Zato když se na ni natáhne ještě matka. To je pak doslova jako vodní postel. Zvlášť když se špeky rozechvějí smíchem. Mína to má vychytané, uloží se mi až těsně u obličeje, skoro až káravě kouká zblízka do očí - bojím se, že mi to šilhání zůstane, jak se jí snažím upřený pohled oplácet - a jakmile pohne hlavou, otře se mi o obličej fousky, což by vydolovalo zasmání i z toho největšího škarohlída. Neskutečně to totiž lechtá. Ruby má jiný postup. Také ráda lehá až těsně u obličeje, nejlépe kolem krku jako hřejivý límec. Límec, který krom sametu obsahuje i zatraceně ostré a pichlavé háčky, které se pravidelně zatínají, kde to jde. Ono to většinou ani nebolí, ne moc, ale zůstávají po těch nabroušených háčcích červené tečky. Prostě rubióza. 

Že se máme bránit? Že je takové zacházení v rozporu s předpisy o zacházení s páníčky? Něco vám prozradím, ale jen šeptem. Jen jednou jsem Mínu ne zrovna uctivě sesunula ze své hrudi. Zanedlouho využila situace a prošla se mi po klávesnici notebooku. To co mi napsala, to by si nikdo za rámeček nedal. Už to vidíte? Taky vás napadlo jako první takové to ne zrovna lichotivé oslovení? Nepřijde vám, že chtěla napsat hajzlové?

A Ruby ještě přitvrdila. Je to holt nová generace. Ta když už se projde po klávesnici, tak jalově nenadává. Rubín na to jde rovnou přes paragrafy + něco tak hrozného, že se to ani nedalo napsat. 

 

Jedna z knih od Ježíška která prošla packama vlastně hubičkou ďábla. 

Ale čemu se divím. Vždyť už od pohledu jako by Ruby vypadla z oka té čertovské micině z pohádky S čerty nejsou žerty, co tak bedlivě sledovala probíhající soud. Máme doma čerta. A nic na tom nemění ani fakt, že v momentě, kdy čert konečně zalehne, neřekneme mu jinak než ty náš anděli. 

Černej. 😊

Přeji všem do nového roku hodně zdraví, štěstí, lásky, optimismu i duševní rovnováhy.

Ať nad Vámi bdí také nějaký ten anděl, který nedovolí svému chráněnci uvěřit, že život stojí za pendrek. I když mu občas zahoří oči čertovinou.  

Bevíčková 😉

A ještě jeden malý silvestrovský dodatek. Dnes ráno 31.12. jsem otevřela na Seznamu rozhovor s restauratérem a kuchařem Filipem Sajlerem obsahující mimo jiné krásnou citaci z knihy Saturnin.

Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života.

Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna kouřila, nýbrž na to, že hřála.“