15. 4. 2014

V igelitu balený

Rozepsáno: 14. dubna 
Právě jsem se vrátil z hradu... Pardon! z vycházky se psem a vrátilA. Vím, jediný umělý kloub mi ještě nedává právo přivlastnit si mužský rod a vydávat se za kyborga. Maximálně se můžu nazývat čekatelkou kyborgovou a to ještě s přivřením obou očí. Dost důsledným, tedy ve snu. Na tuhle výsadu si nejspíš nějaký ten pátek počkám. Pořád ještě zbývá dost kloubů a kloubků, chrup a nakonec snad dojde i na hlavu, respektive mozek. I mně by se totiž šikly nějaký inovace a nový program. 

Ale abych to nezamluvila: vyšli jsme si prostě s Charliem na procházku, jak máme rádi, jen pes a já a divukrásná jarní příroda... a velice šikovně jsme k delšímu výšlapu zvolili nejhnusnější počasí za poslední dva týdny. To už se nedá nazvat náhodou, to je dar. Dar nepředvídavosti, zvaný též danajský. Takto obdarovaný člověk je schopen ignorovat temné bouřkové mraky stahující se nad krajem a vyjít si jen tak letně, v tenké mikině, s psíkem nechráněným slušivou, nejlépe tyrkysovou pláštěnkou, pouze vlastním rezavým, hebkým a bohužel promokavým kožíškem. Charliemu se to nelíbilo ani maličko, táhnul mě jako splašený pivovarnický kůň větřící stáj a domů jsme dofuněli mokří a uhnaní.

Nevěřili byste, jakou sílu dokáže vyvinout osmikilový psík. Při stříhání drápků u veterinářky máme my tři holky co dělat, abychom ho udržely a je to vždycky takový cajmrsk, že se z toho vzpamatovávám ještě dva dny. Při předposlední návštěvě jsem odcházela od paní doktorky tak zhrozená a otřesená nezvladatelností našeho drobného psíčka, který jindy připomíná oživlého plyšáka, až jsem nechtěně ukradla dvě horalky. Fakt! Duchem dlící stále ještě v ordinaci a s odstupem hodnotící ukrutné scény, které jsme tam předvedli, jsem prostě v obchoďáku popadla dvě horalky a bez přemýšlení je strčila do kapsy. Došlo mi to ve frontě, když jsem kapsu z jakéhosi důvodu znovu navštívila. (Možná se mé podvědomí jen chtělo ujistit, že tam pořád jsou.) Hodila jsem je na pás, jako by byly rozpálené a dělala jako že nic, ale cítila jsem, že mi obličej zalévá takový ten výmluvný výraz provinění, díky kterému by mně stejně nikdo neuvěřil, že to nebyl úmysl.

A tak tedy, když jsem po procházce zavelela: ,,Bříško!" - pokyn, na který Charlie někdy i reaguje a neochotně sleze z čerstvě zapraseného gauče, aby si nechal ručníkem otřít nožky a břicho - a předklonila se s psím ručníkem v ruce, z kapuce, kterou jsem jaksi nepokládala za nutné nasazovat a radši si nechala kroupy bušit do hlavy, se vysypalo několik krupek a zabubnovalo do koberce. Milá upomínka aprílového počasí.
Krupky připomínající cererit, mě přiměly k výčitce směřované vrtkavému počasí, které na půl úst přislíbilo rozkvetlé Velikonoce a zatím koketuje se zimou. A chtě nechtě jsem zavzpomínala na podobnou procházku se psem a holkama asi před měsícem, kdy bylo překvapivě a podstatně jarněji než dnes. Zde si dovoluji předložit několik důkazů.

Tady většinou začíná každá naše procházka. Lesní brána, no, spíš branka zvoucí ke vstupu.
A odvážně pózující matka, která se ve skutečnosti opírá o strom, aby nepadla hned zkraje.
Aneb... bvízka se k bvízce naklání...


Cestou jsme potkali ony v igelitu balené, nikoliv však jahody a dokonce ani Maruška se nikde poblíž nevyskytovala. Jen my a pes a balíci, kteří nás zlákali k blbnutí. Holky po nich skákaly svižně a obratně a Charlie je s půvabem sobě vlastním zdolával jediným výskokem.


Brzdou jsem byla já. Po snažení neúměrném výsledku, se mi povedlo aspoň se mezi dva balíky zapasovat a nakonec se také patřičně hrdě s balíky zvěčnit. Vlastně mezi balíky.
Kamarádčin tatínek mou drahou přítelkyni z dětství kdysi ve chvíli zlosti nazval kamnovcem. Za prvé nevím co to je. Za druhé mě to neuráží, mě takto zatím netituloval. Za třetí: po pádu svého odvážného tvrzení, že se vyšvihnu na balík stejně snadno jako Charlie, připouštím, že i u sebe rozpoznávám neklamné známky kamnovitosti.


Výstup na studnu nebyl tak obtížný. 

A jelikož umění si žádá oběti přiměla jsem Madlenku vylézt na posed, abychom měly zajímavé a rozličné fotografie, jsem jí řekla. Sama jsem si netroufla, myslím, že pokud bych se k tomuto činu odhodlala, musely by pro mne holky vyhledat ve vsi pomoc dobrovolných hasičů.

Já jsem raději postála s Charliem pod posedem.

Na další fotce o několik desítek metrů dál, propátrávám bystrým zrakem vodu, zda se proti proudu neblíží něco nebezpečného.
Už bych fakt neměla ty horory číst!

 
A ještě holky na bezpečné lávce, jak jsem naznala, neboli romantická chvilka na závěr.


Včera jenom padaly kroupy, dnes si pěkně chumelí a venku je bílo. Skoro se mi chce zaveršovat...chumelí se chumelí, padá snížek bílý... nejspíš víte, jak je to dál.

Ale ať už bude zimně bílo nebo jarně rozkvetlo, jedno platí v každém počasí:

Přeju vám krásné a veselé Velikonoce


Pokud by snad někoho zajímalo, jak probíhaly a zřejmě budou probíhat svátky jara u nás a proč Velikonoce zrovna nezbožňuju, může nahlédnout sem - Dejte vejce malované.



Žádné komentáře:

Okomentovat