Aneb - To zas bude v álejích nablito!
Ne, nemám ráda velikonoce. Nechuť k nim se datuje z dob dětství. Rodičům přišlo žertovné vpustit na velikonoční pondělí do domu jakkoli velkou skupinu koledníků, v kterýkoli čas mezi šestou ranní a čtvrtou odpoledne. Otrávená a otlučená jsem si přísahala, že já taková coby rodič nebudu. Čas utekl jako voda. Ještě pár let a budu mít dospělé dcery. Naivně jsem se domnívala, že s věkem přijde odpovědnost a dcerušky přejmou na svá bedra povinnost nechat se na velikonoce zmydlit a ještě při tom rozdávat vejce a úsměvy. Myslela jsem, že já sama se stanu jen jakousi stínovou postavou v pozadí zajištující obarvení vajec, upečení mazance a hlídání domovního zvonku.
Jako většina předpokladů v mém životě samozřejmě ani tento nevyšel.
Velikonoce u nás probíhají následujícím způsobem:
V osm vzbudím dcery. Nějaký čas se potácí v mrazivé náladě, rozcuchané, v pyžamu po domě. Posléze se usadí u televize. Mezitím zvoní první návštěvníci. Lichotkami a sliby přiměju dcery, aby se oblékly a několikrát se mnou sešly dolů. Vlídné slovo brzy přestává zabírat a přichází na řadu důraznější výzvy. Po třetí ostré výměně názorů a upozornění, že se dívají na televizi a že je to
nebaví pořád lítat po schodech dolů a nahoru, rezignuji.
S jedním uchem nastraženým směrem k domovním dveřím, s láhví slivovice a košíkem vajec vybalancovanými na ruce, jsem připravená čelit tradici a dostát své hostitelské povinnosti.
Jedno se rodičům musí nechat. Zásadu, že tomu kdo zvoní, musí být otevřeno - i kdyby to byl psychopat s motorovou pilou - mi vštípili opravdu důkladně. Ani chvilku neuvažuji o tom, že bych zamkla a dělala, že nejsme doma. Tak důkladně, že při každém zazvonění slintám a mám chuť štěkat.
Opět je to na mně. Manžel, táta i dcery tráví poklidné dopoledne před televizí. Já, starý vůl, běhám po schodech sem tam, nalévám slivovici, vážu pentle, rozdávám vejce a křečovité úsměvy. Vyceněno budu mít ještě za týden. A nechávám se řezat klackovitými adolescenty se zřejmým sklonem k sadismu.
Pak se mi divte, že velikonoce nemám ráda.
Přesto všechno přeju vám všem krásné Velikonoce, přežijte to ve zdraví!
Dcerám je zase o rok víc a tak to třeba tentokrát bude jinak.
Poznámka: ještě nikdy to nebylo jinak, naivita je zřejmě mé druhé jméno.
Doplněno: 17.1.2015
Žádné komentáře:
Okomentovat