Mám spoustu oblíbených písniček, jejichž tóny ve mně cosi oslovily a které si vždy znovu ráda poslechnu. Někdy si je společně s rádiem šeptám při vaření (s ohledem na rodinu), nebo si je ječím v koupelně, jen tak pro radost ( bohužel pouze vlastní) přesvědčená, že tekoucí voda je dostatečná zvuková kulisa a maskování mého neškoleného leč znělého hlasu. Při sborovém zpěvu u táborového ohně praktikuji kapří hlas, pouze otvírám ústa a sem tam vyslovím útržek textu, přičemž se hodně sebevědomě rozhlížím a přátelsky na všechny pokyvuji, jakože jsem ještě nikdy nezažila nic lepšího.
A pak mám jednu píseň, sice ne až tak populární, jako spíš ohranou a naposlouchanou. Kolikrát ve mně už ani nevyvolává to někdejší nadšení a rozkochání. Troufnu si dokonce říct, že někdy mám pocit, že oslovuje spíš moji temnější stránku a vyvolává k životu mé nejhorší vlastnosti. Přesto se k ní stále vracím. Její melodie je totiž chytlavá a tóny vlezlé. Je to melodie každodennosti, ( zpitomělá z prvního máje jsem málem napsala... je to píseň práce, i když ono to není až tak od věci, jen to blbě zní ☺)
Zdá se mi, že každý den je vlastně taková písnička, kterou pod mou taktovkou a někdy i bez ní, vyluzují předměty denní potřeby za malebného doprovodu rodinného sboru a našich čtyřnohých přátel. Rána patří kočkám. Jejich píseň se jmenuje Hladová a je vrčená, syčená a prskaná hlasy nevyzrálými, přesto výmluvnými. A kde náznak nestačí, pomůžou si drápkem. Jejich sborové kvílení probouzí krom mne i rychlovarnou konvici, kterou doprovází šik lžiček melodicky cinkajících do porcelánu hrníčků, bouchání lednice, šustot pytlíků na svačiny. Tato píseň se jmenuje Snídaňová a je často přerušovaná sóly nadaných umělců, kteří zvukomalebnou kulisu prokládají operetními vstupy typu: Podej mně cukr! Kdo zas sedí na záchodě? Kdo nechal v krabici na svačinu zplesnivět rohlík? Nešlap na tu kočku! Dojdi ven se psem! Celé dějství je završeno dramatickým zvukem splachování, zaduněním schodů a prásknutím dveří.
Dopoledne se nese v poklidném tempu. Kamna praskají, hrnce syčí, kočky zklidněné žrádlem a sérií mých výhružných skřeků dřímou na kredenci, na židli a v uhláku a občas tence zachrápou. Psík v pokoji u holek trhá dalšího plyšáka, ale v tichosti, zákeřně, jen tak piánko. S blížící se dvanáctou hodinou začíná melodie nabývat na síle. Přesně ve dvanáct, v moment, kdy chór velkolepě dokreslí zvuk zvonu ohlašující poledne, lehce opocená postávám na schodech a jako zaseklý gramofon provolávám: ,,Tatí! Oběd!" Po třetím opakování zjišťuji, že i dnes, stejně jako mnohokrát v minulosti, drahý tatínek přesně v tento moment došel k závěru, že je třeba nasekat trávu, ostříhat jabloň, pohovořit s kohoutem, nebo se prostě jen tak projít kolem chalupy, abych si mohla vyzkoušet, jaké to je, zařvat si z každého okna do čtyř světových stran. (Popravdě, nic moc, jestli to chcete vědět. Nemám z toho žádný extra zážitek.)
Po čtvrt hodině je tatík konečně objeven. Vynoří se z garáže, do které jsem před chvílí nahlížela, avšak otce svého neuzřela. Podezřívám ho, že objevil průchod do jiné dimenze. Prohrábne si šedivé vlasy a udiveně praví: ,,To už je oběd?"
Zodpovědně přebírá své nástroje a s pomocí lžíce, vidličky, nože a talíře tvoří ústřední melodii k filmu V pravé poledne. Jako hodná dcera nechávám tátu prožít okamžik tvůrčího rozletu a pouze tlumeně podbarvuji citlivé tóny písně šploucháním jarové vody a přeopatrným cinkáním umývaného nádobí.
Po druhém dějství dochází k opětnému zklidnění. Vysavač vrní, pračka žmoulá prádlo, táta dole nečekaně zařve a mně se rozbuší srdce úlekem, že snad měl nějakou nehodu. O dvanáct schodů později, kdy stojím vyjevená ve dveřích u kuchyně, mi nonšalantně s šibalským úsměvem oznamuje, že jen zíval. Beru motyku, psa a bez komentáře se raději odeberu za zpěvem ptáků a šeptáním včel.
Třísknutí branky mi oznamuje, že se vrátili hlavní protagonisté dějství třetího. Znovu zarachotí hrnce, lžíce a vidlice, vlastně vidličky a talíře, znovu zašplouchá svou tklivou píseň dřez. Jemné zvuky rodinné pohody prokládané láskyplnými replikami: Zítra máme mít každá dvě stovky na to Brno. Příští týden je rodičák. Zadřel jsem startér... střídá oslavné burácení traktoru, sekačky nebo aspoň cirkulárky. Jdeme do finále!
Po strhujícím finále odehrávajícím se v terénu přichází lehce pošramocený manžel zpět a pídí se po večeři.
,, Co bude k večeří?" táže se.
,,Nevim," odpovídám neurčitě v naivní představě, že si to třeba rozmyslí. ,,A co bys teda chtěl?"
,, Já nevim, co tam máš?"
Dcery přilákány zvuky naší večerní milostné árie, se připojují. Zdá se mi, že se dožadují stravy na můj vkus až příliš často. Nádobí od oběda ještě ani neoschlo, když je znovu přivedeno na scénu. Znovu se rozbuší lednice, znovu zašustí sáčky, zacinkají lžíce, zahučí splachovadlo a zaječí televize. Opouštím své drahé nasycené ve chvíli, kdy vypukne hádka o koupelnu. Prozřetelně a tajně jsem hygienickou svatyni navštívila v čase, kdy byli zaujati skladbou Rozhodně ne poslední večeře a mizím s knihou v ložnici.
Kloužu do snů. Klika cvakla, dveře letí. Ve dveřích stojí dcera: ,,Mami, Šena zůstala v kuchyni a posrala se pod lavicí. Už jsem to uklidily, ale táta šílí..."
Slyším, pomyslím si a kloužu dál.
Probudí mě zachrápání. Zacloumám manželem a zasyčím: ,,Obrať se na stranu, děsně chrápeš!"
Nepatrně se zavrtí a zamumlá. ,,No jo, ty pořád něco slyšíš."
Téma týdne - Tóny písně.
Žádné komentáře:
Okomentovat