13. 5. 2014

Technická

Můj tatínek mě ovlivnil v mnoha směrech. Je to príma táta, hodný srdečný člověk s osobitým smyslem pro humor. Jako každý má i své drobné mušky a jednou z nich je jeho přehnaně efektivní myšlení. To třeba holky několikrát seběhly po schodišti a táta to komentoval slovy: ,,Vy ty schody sežerete!" Nebo se rozbila nějaká drobnost, zpravidla po třiceti letech pravidelného užívání a táta opět vykřikoval: ,,Všechno máte hned sežraný!" A nikdy nezapomněl dodat: ,,Je potřeba myslet ekonomicky." I když jsem se vzpírala a bránila, jeho výroky jsou natolik sugestivní, že mi přešly takříkajíc do krve. Díky tomu patřím k těm podivným šeromilným stvořením, která propadají hysterii pokud svítí více světel současně a pokud náhodou dohlédnou i ve večerních hodinách z jednoho konce kuchyně na druhý. Taky neumím telefonovat.

Přesněji řečeno telefonovat umím, vím jak se to dělá, ale ovlivněná dlouhou érou pevné linky a tátovými výroky, v momentě kdy mám vést hovor, se moje hlava mění v kasu a v očích mi stejně jako panu Skrblíkovi kmitají cifry. Ve snaze hovořit stručně a výstižně jsem pouze úsečná, i podle mé laskavé sestry zním prý jak břitva a vcelku nezdvořile a nekompromisně směřuji hovor k rychlému konci. Dokonce i dnes, v čase výhodných tarifů a pěti čísel zdarma. Dokonce i když někdo volá mně. Některé zvyky se zkrátka změnit nedají.

Co čert nechtěl! Vypozorovala jsem, že mi i přes časté kňučení, že na nic nemám čas přece jenom nějaký nevyužitý zbývá. Víte, myslela jsem, že bych třeba mohla využít tohoto volného prostoru k secvičení nějakých veselých varietních scének s kočkami, obzvlášť Mína se mi jeví velmi nadějná, nebo jsem si myslela, že bych se mohla místo osvědčeného a nudného sekání latiny latinsky třeba učit, myslela jsem, že bych si mohla opatřit detektor kovů a hledat v okolních lesích poklady. Myslela jsem si toho hodně, jenže to bych nesměla být tátova dcera, která zhruba čtyřicet let poslouchá, že je třeba myslet ekonomicky. Ve snaze zefektivnit svůj život, optimalizovat výkon a minimalizovat prostoje jsem neudělala nic z výše jmenovaného. Není to rozumné, protože to není ekonomické. Místo toho jsem si domluvila práci na doma a obdržela první bedny drobných součástek, ani nevím do čeho, které skládám dohromady s použitím hrubé síly i jemné motoriky. Konkrétně takto: šroubovákem zatlačit tři šroubky do plastové krabičky, ze tří drobných sračiček sestavit jednu větší, tu umístit do okénka v krabičce, to celé třikrát, neb okénka jsou tři, otočit krabičku a protočením šroubováku uchytit sračičky napevno, ale ne úplně. Boží!!

Práci jsem si domluvila minulou středu a hned odpoledne mi manžel dovezl součástky. Ve čtvrtek jsem střídavě montovala, do toho jsme měnili kredenc po babičce za poněkud novější kuchyňskou linku. Dámy budou vědět, co to obnáší a kolik rozličného materiálu je schopen pojmout průměrně velký kredenc během dvaceti let, co všechno je třeba vystěhovat, omýt, nablýskat a znovu někam umístit. Nesmí se zanedbat ani výživa vyčerpaných stěhováků, manžela a švagra, a tak jsem stihla uvařit i pětilitrový hrnec guláše. K večeru jsem si gratulovala ke své výkonnosti. Z omylu mě vyvedl manžel, který na mě shovívavě pohlédl, jak se svíjím na barové židličce u linky a s vypětím sil vrážím šrouby na svá místa a vlídně pravil: ,,Potřebuju pomoct se dřevem a ty si tady hraješ." Hlavou mi bleskla jasná a nehezká představa lobotomie prováděné šroubovákem.
U nás je to tak, že všechno, co podnikají táta a manžel jsou činnosti související s vyšším posláním, nadčasovými hodnotami a je o tom hovořeno ještě dlouho poté s úctou, vážností a pohnutím, i kdyby to bylo jen natření dveří od chlíva. Všechno, co podnikám já, pak spadá do kategorie hraní si. Moc ráda si hraju na žehlení. Taky ta na kuchařku není špatná.

V páteční podvečer jsem při pohledu na bedny nezkompletovaných součástek podlehla malomyslnosti a napadlo mě, že si dřív než co jiného vysloužím tenisový loket, strnutí šíje a fantas. Moje milovaná dopředná sestra říká, tahle země není pro sraby. Šla jsem spát s rozhodnutím, že nebudu srab. Hned v sobotu se dostavil jako první vlaštovička výsledek mého pozitivního myšlení. Posílená pravidelným cvičením se šroubovákem jsem při vytírání podlah zlomila násadu smetáku. Patrně šlo o použití nepřiměřené síly.
Přesto všechno věřím, že rychle získám cvik, že se sveřepá hmota nakonec poddá neoblomnému duchu. Zkrátka, že mi to půjde čím dál snáz a líp, že skloubím dohromady všechny své zájmy a zas budu mít čas na psaní i čtení všech vašich krásných blogů, které jsem v posledních dnech poněkud zanedbala. Není to tím, že by mě přestaly zajímat, právě naopak, jen prostě momentálně nestíhám, jak bych si přála.

Když jsem pracovala u nás v prodejně, pravidelně jsme na provozovny dostávaly podnikový měsíčník s příspěvky jakéhosi pána z vedení. Nezapomenutelné je pro mě jedno předvánoční číslo. Jeho obsah se dá stručně vyjádřit slovy - plníme na 120% ale stále jsme ve ztrátě. Povzbudivé shrnutí bylo završeno větou, která u nás v rodině zlidověla a ještě dlouho jsme ji používaly místo pozdravu. Ten dobrý muž zakončil svůj motivačně vánoční příspěvek slovy: Děkuji za pochopení družstevní myšlenky a přeji zdraví s plnou prozíravostí!
Myslím, že je to i vhodné zakončení mého dnešního článku a tak tedy i já děkuji za pochopení... víte jak je to dál a loučím se zvoláním: Ke strojům! Vlastně k šroubováku.

S pozdravem Bevíčková.

Žádné komentáře:

Okomentovat