Dlouhé roky jsem žila v přesvědčení, že mým osudovým nástrojem je vařečka, že můj pomník jednou budou zdobit pateticky překřížené vařečky vznášející se nad vrchovatým kouřícím talířem a po tím zlatě vyvedený nápis: Vařila chutně a znalecky. V posledním měsíci jsem došla k poznání, že mou srdeční záležitostí bude nejspíš šroubovák. Mám jeden takový pěkný, s červenou plastovou rukojetí a ostře broušenou špičkou. - Však mně taky manžel vyčetl, že jsem si vybrala ten nejhezčí a vlastně jeho nejoblíbenější, ač do té doby neměl o jeho existenci ani tušení. - Jak moc ostrou špičkou jsem se přesvědčila na vlastní prst, svéhlavý nástroj do něj zajel jako do másla.
Řád zlatého šroubováku jsem zatím nezískala, maličko kecám, přestože si někdy, většinou hodinu před nebo po půlnoci při pohledu na nepřeberné množství nezkompletovaného materiálu připadám jako hrdina kapitalistické práce. Nebo jako blbec. Záleží na tom, jak se právě daří. Ale mám slušně nakročeno. Mistrová řekla: ,,Jste rychlá a šikovná, líbila jste se nám hned od začátku a rádi bysme vás zaměstnali." Okouzlená zvukem slov natolik odlišných od manželova: ,,Ty si tady hraješ." A tátova: ,,Vida, jak pěkně se bavíš, " jsem souhlasila se zkouškou ohněm - tři tisíce kusů na čtyřicet hodin. Neuspěla jsem. S politováním jsem musela konstatovat, že na to být zaměstnancem, zatím nemám. Pravdou je, že v čas zkoušky zrovna slavil manželův bratr a manželka dalšího z bratrů, moje nejmilejší švagrová společně padesátiny. Jeden den jsem promarnila ve víru oslav a ten další jen symbolicky zamávala šroubovákem nad bednami. Asi jsem nepoužila to správné zaklínadlo, nic se ani nepohnulo. Ale nevadí, nehrotím to. Neřeším a nepřepínám. Mám-li se stát zaměstnancem, dojde na to a pokud ne, nic s tím nenadělám, i kdybych si šroubovák v nose ukroutila. Zatím jsem v tréninku a uvidíme, jak se to vyvine.
Během své krátké montérské kariéry jsem prožila všemožná duševní stadia, od dětinského údivu, že by mě chtěl někdo platit za něco tak zábavného, přes roztrpčení nad nepřibývajícími kusy až po nesmiřitelný, hluboký odpor k čemukoli kovově plastovému z čeho trčí kontakty. A s každou várkou znovu od začátku. V mém konání se mi také velmi hodí maturita. Přinejmenším jsem schopná rozpoznat, analyzovat a vyhodnotit problém. Prozaičtěji řečeno, poznám když vyrobím zmetek.
Občas se mi podaří sliby, lichotkami a citovým vydíráním přimět rodinu ke spolupráci. Manžel mi dokonce nechal u sebe v práci vyrobit jakýsi nástroj na zarážení šroubů. Ochotný, kreativní chlapík mi jej natřel na červeno. Komplet. Asi aby ladil se šroubovákem. Teoreticky by se měl nástroj přiložit na plast s umístěnými šrouby a klepnutím gumové paličky by se měly hned tři šroubky zaráz usadit na své místo. Měly a teoreticky! Prakticky je to tak, že když jsem neschnoucí barvou znehodnotila pátý výrobek, ladil nástroj zkázy nejenom s barvou šroubováku ale i mých očí.
A když zrovna nešroubuji, odskočím si protáhnout se do fitka. Cvičím se smetákem nebo vysavačem nebo prachovkou, ale efekt je stejný, špekům to náramně svědčí. Vánoční kila jsem odložila v penzionu, kam chodím uklízet. Mám sice neblahé tušení, že o svátcích se zas přišourají domů, ale to mají ještě daleko. Vcelku pěkně se mi to sešlo. Úklid jako pohybová aktivita a šroubování jako meditace. A to mi za to ještě platí! Jen s tím psaním a čtením je to jaksi mizerné. Myslela jsem, že si jen tak, semo tamo něco vymyslím a sepíšu a ono prd!
Kdysi dávno mi jeden moudrý, vzdělaný a přemýšlivý chlapec položil otázku: ,,Co můžeš dělat kdykoli a kdekoli?" A taky si raději sám odpověděl: ,,Myslet." Ráda bych napsala, že mne jeho výrok hluboce zasáhl a veškerý můj další život byl prodchnut jeho odkazem. Pravdou je, že jsem se smála jako vemeno a hlavu měla plnou úplně jiných nápadů než filozofických úvah o životě a smrti. Proto se dnes, s odstupem řady let až tak nepodivuji, že mi od něj po pár měsících známosti přišel překrásný dopis zakončený líbeznou douškou: Dal jsem se k Mormonům. Miluji tě jako sestru. Zdá se mi, že tento chlapec myslel skoro až příliš a jak známo, nic se nemá přehánět. Přesto s ním souhlasím, myslet se dá skutečně vždy a všude. Myslet a posilovat svěrač. Přiznám se, že v posilování jsem nesrovnatelně úspěšnější.
Kamarádčin tatínek, autor intarnetu a kamnovce má několik oblíbených, pravidelně opakovaných výroků. Jedním z nich je: Vše se v dobré obrátí a v brzké době velkého jmění nabydeme. S druhou částí rčení si příliš hlavu nelámu, nemyslím, že by mi v dohledné době hrozilo jakékoli jmění. Mé práce jsou zábavné nikoli výnosné. Dovolila jsem si však drobnou tetelivou naději, že by se třeba aspoň něco, aspoň maličko k lepšímu obrátit mohlo.
Ale ať už byly mé časy jakékoli, někdy temnější, někdy růžovější, v jedné věci jsem neuvěřitelný šťastlivec, mám štěstí na báječné lidi a to platí jak v realitě tak ve virtuálnu.
Vážím si toho a říkám díky! ♥
S pozdravem Bevíčková.
Žádné komentáře:
Okomentovat