Ráda a často používám zvolání: Nechte ho, utluče se sám! Zpravidla v souvislosti s konáním svého muže. Otřesená - a to doslovně - zážitkem z posledních dnů, více než kdy jindy uvažuji o mlýnech, které skutečně melou sic pomalu ale o to jistěji. Aneb: Vyjmi břevno z oka svého, než budeš hledat smítko v oku bližního. Vlastně bych měla šeptat pouze a velmi, velmi opatrně: Nechte mě, utluču se sama!
Někdo sbírá známky, někdo nerosty, jiný zapalovače, krabičky od sirek, čtyřlístky nebo kafemlýnky. Sběratelské vášně jsou různorodé stejně jako jejich provozovatelé. Já patřím do kategorie těch méně častých, troufnu si říct až nejoriginálnějších. Sbírám pády. Nikoli pádové otázky v rozličných jazycích ale skutečné, fyzické pády. O duševních propadech, které logicky následují, snad raději někdy jindy. Nejsem sběratel fanatický avšak vytrvalý a kreativní. Asi každý někdy upadnul. Zakopnul, uklouznul, sedl si na zadek, praštil sebou o zem. Někdo se skládá k zemi elegantně, jako když se rudozlatý javorový list klouzavě snáší do povadlé trávy. Jiný žuchne na zem s razancí přeplněného pytle brambor. Já jsem povýšila padání na umění i vědu současně a s nasazením vlastního těla nashromáždila pěknou sbírečku. Mé pády mi málokdy způsobí vážnější poškození než zhmožděné sebevědomí a pokud bych měla nalézt sjednocující prvek, patrně by to bylo slovo kuriózní
Není to zase tak dlouho, kdy jsem se zamýšlela a pátrala po příčině určité - řekněme si to popravdě mezi námi, děvčaty - praštěnosti, která mne v cyklech navštěvuje a provází celý můj život. Nakonec jsem původce svých nesnází odhalila a v článečku VOTOKESANÍM podrobně popsala. Jen ve zkratce připomenu závěr svého zamyšlení a to sice, že veškeré mé potíže započaly v raném dětství, kdy jsem se coby dítko asi pětileté záhadným způsobem uhodila do hlavy koncem ohrádky, která se připevňuje jako opěrka pro malé děti na sáňky a to když jsem se na této houpala. Jak to začalo, tedy víme.
Jako každý sběratel se i já ráda pochlubím svými nashromážděnými klenoty a tak si dovoluji předvést alespoň ty nejzdařilejší kousky.
Vypozorovala jsem, že rozhodující roli v mých eskapádách, chcete-li eskapádech, sehrály prahy v součinnosti s odlepující se podrážkou domácí obuvi a to hned ve třech případech. Jinými slovy, většina prahy míjí bez povšimnutí a spíše se zabývá tím, co leží za nimi. Já pokládám za svou povinnost obeznámit s každým důkladněji.
1) práh z chodby do předsíně
Poloodlepená podrážka pantofle zachytila o práh a přivodila mi let dva metry přes předsíň, kde jsem narazila na kola holek v té době zde ukládaná. Tím však můj let neskončil, pouze změnil směr. Kontakt s koly mne odpružil zpět do prostoru a pootočil, takže jsem skončila v rohu místnosti, kde máme jakýsi samorost z olše - tatíkovo dílo - který se vyznačuje krom asi metrákové váhy a nezbavitelnosti pavučin, též řadou drobných výstupků zakončených ostrou špičkou a slouží v létě jako stojan na ibišek a před Vánoci na něj odkládáme betlém. Po tomto samorostu jsem sjela do sedu a vyzdobila si záda sadou škrábanců, kterými by se klidně mohl pyšnit i zarputilý bojovník s vlkodlaky.
2) práh z chodby do obýváku
Počátek pádu shodný s předchozím. Odlišná je vzdálenost, velkoryse jsem tentokrát přelétla zhruba tři metry, zčásti po kolenech. Během letu jsem překotila židle, odsunula stůl a skončila v embryonální poloze vedle topení, přičemž jsem je jen těsně minula. Jako následek jsem si odnesla vodu v koleni. Jelikož se bojím jehel víc než čehokoli jiného, tekutinu v koleni jsem ignorovala a ta uražená mým laxním přístupem časem změnila konzistenci na rosolovitou hmotu. Rozpomenuvší se na tuto událost, ohmatávám si koleno a zjišťuji, že i rosol je pryč. Pokud se tedy nepřesunul na místo mozku, což by mnohé vysvětlovalo!
3) práh z koupelny na chodbu
Odlepená podrážka a práh opět v akci. Uražená vzdálenost byla v tomto případě nejmenší. Čítám tak metr a půl. Ovšem přímo naproti dveřím z koupelny máme zavěšený ohřívač na vodu ve tvaru písmene O se zaoblenými hranami. Naštěstí! Jak jsem si tak letěla, narazila jsem na ohřívač, konkrétně nosem, následovala opět změna směru a dosedla jsem na soudek s vázou stojící vedle dveří.
Rodiče otrávení mým sebepozorováním kdysi můj nos laskavě a taktně popisovali jako orlí s odkazem na milovaného Vinnetoua. Já tomu říkám skoba. Když jsem se konečně zvedla ze soudku a došla k zrcadlu, abych zjistila rozsah škod, musela jsem si pogratulovat. Někdo potřebuje plastiku, mně stačí šikovný pád. Náraz mi nos vyrovnal a několik dnů jsem se pyšnila bezchybným římským profilem. Ave, césar! Bohužel se časem ukázalo, že to byl jen otok a původní tvar se obnovil.
V současné době chodím doma bosa. Přece jenom ještě zbývá dost prahů, se kterými jsem se neseznámila důvěrněji. Střípek skla z rozbité zavařovačky vražený a vrostlý do chodidla, nebo malíček obražený do modra těsně před Štědrým dnem o rotoped, pokládám za prkotiny nehodné podrobnějšího popisu.
Koupelna se stala dějištěm hned dvou dalších zajímavých scén.
1) Při vystupování z vany mi podjela noha a vypadla jsem z ní na zem. Opět jsem těsně minula hlavou radiátor a skončila na chladných dlaždicích. Nejsem právě ve formě, abych vyžadovala v podobné situaci diváky a tak jsem se jen velmi tiše a velmi usilovně svíjela na podlaze jako překopnutý červ. Mé rozhodnutí nevolat potupně o pomoc, mi však nijak nebránilo později, až jsem byla oblečená, nařknout rodinu z nezájmu a přehlížení. Nikdy není na škodu je trochu zvětřit a připomenout se!
2) Nebezpečí hrozí i od zcela všedních a nudných předmětů. To jsem jednou chtěla sebrat pár vlasů z podlahy a opřela se v předklonu důvěřivě o prázdný kbelík na prádlo. Ten se mnou zametl! Ujel mi pod rukama a jak jsem byla předkloněná, narazila jsem hlavou do zdi ne nepodobná zešílivšímu dobytčeti.
Toliko k pádům domácím. Odehrály se před několika lety a následovalo klidné bezpádové období. Zřejmě však započal nový cyklus. Měla jsem si to uvědomit hned poté, co jsem před čtrnácti dny uklouzla při procházce se psem na lávce oslizlé deštěm a vyválela se v bahnité strouze s půvabem blažené hrošice, pozorovaná znechuceným Charliem.
Jako každý sběratel i já rozšiřuji své obzory a pole působnosti. Penzion se stal dějištěm mého zatím - a doufám nadlouho - posledního trapasu. Prahy tam nemají, zato nohy postele jsou pěkně zákeřné. V pátek jsem svým světle modrým plastovým nazouvákem jen tak letmo brnkla o jednu z noh postele a chytla takového šmejra, že by se za něj nemusel stydět ani největší kořalečník. Popravdě nevím, jak se mi to povedlo, to už je asi úděl nás odhodlaných a nadšených svým sběratelským záměrem, kterému podřizujeme vše ostatní. Proč lpět na důstojnosti, když mám možnost se pěkně zesměšnit, že! A tak jsem protančila pokojem a vší silou napálila do zdi. Rozdíl proti mému domácímu koupelnovému výpadu na zeď představuje fakt, že jsem se hlavou trefila přímo do rohu. Na čele mi v místech, kde někteří savci nosí rohy případně parohy a ti nejméně okázalí kouty, v mžiku vyrašily dvě boule velikosti půlvejce. Kolegyně vyděšená ránou při níž se penzion otřásl v základech - a já taky - mi je pohotově a odborně zamáčkla mokrým ručníkem a když jsem se přestala klepat, pokračovaly jsme v úklidu. Já tedy poněkud vlažně, na nějaké prostocviky s prachovkou jsem se fakt necítila.
Do večera jsem ve víru dalších radostných událostí - vybírání brambor, vaření, nákup v okresním městě - na ránu pozapomněla. Ona však na mne zřejmě ne. Pocítila jsem silné nutkání odměnit se za své útrapy a koupila si něco opravdu pěkného. Dva krásné kousky plastu. Lopatku a smetáček v bílozeleném provedení. Profesionální deformace přichází tak rychle! Myslela jsem, že tím je to odbyté. Nebylo. V neděli se objevil první náznak. Po deseti minutách drhnutí obličeje jsem si uvědomila, že ty modré fleky kolem očí nejsou rozmazaná řasenka. Zamáčknuté boule se mi přemístily z čela na oči. Vlastním dva výstavní monokly, heč! A jelikož máme podzim a já se vždy snažím být trendy, v souladu s roční dobou se pěkně vybarvuji. Čelo v místech střetu se zdí do hnědožluté a na víčka tmavě fialovou. Na několik dalších dnů mám vystaráno co se týče malování. Něco jako permanentní líčení. Nebo zasloužilý havíř. Záleží na úhlu pohledu a míře osvětlení.
S nepoučitelností naivního optimisty se pokouším hledat a hlavně nalézt ve všem něco dobrého, co převáží pomyslné misky vah do plusu. Povedlo se i tentokrát. Pokud se snad jednou rozhodnu sepsat paměti, už dnes mám to nejdůležitější. Trefný, nosný název. Ano, hádáte správně!
Kniha se bude jmenovat - S puncem dobromyslného idiota. 😉
Žádné komentáře:
Okomentovat