Dny jsou tvořeny sledem maličkostí. Zpravidla se drobnosti radostné a povzbudivé střídají s maličkostmi méně šťastnými a spíše ubíjejícími, společně pak vytváří pestrou mozaiku života. Najdou se však i dny mimořádné, kdy maličkosti ať toho či onoho druhu převažují. Skálopevně věřím, že jsem určitě prožila několik dnů povedených od začátku do konce, i když si teď zrovna na žádný konkrétní nevzpomínám. Ovšem jeden z mnoha nepovedených, tvořený maličkostmi, které mě rozhodně neudělaly šťastnou, mám v paměti uložený naprosto precizně.
Někdy stačí vstát z postele špatnou nohou takříkajíc po prdeli. I když si nějak neumím přesně představit průběh podobného vypadnutí z lože, pocitově přesně vím, o čem to je. S očima zalepenýma na tenké škvírky klopýtám chodbou k záchodu a hledám vypínač. Ještě než ho nahmátnu, uvědomím si přítomnost cizího, bohužel ne však neznámého pachu. Jedna z koček zůstala zavřená chodbě a vytentovala se do nejtěsnějšího možného místa za skříní. Skoro bych ji obdivovala, jak se tam vmáčkla, nebýt pachových vln, které mne navzdory důmyslnému skrytí oblévají s vitální pronikavostí. Při pohledu na výsledek kočičího zažívání uvažuji: Mám zabít kočku nebo sebe?
O deset minut později kloužu po mokré, čerstvě vytřené chodbě a tiše rozmýšlím zda s obsahem kbelíku neodložím do záchodové mísy i večeři. Zaslechnu budík pípající z pokoje holek a vzápětí zběsilé štěkání psa. Také několik výkřiků. ,,Zmlkni, Charlie!" ani dcerky nejsou v časnou hodinu ranní v nejlepším rozmaru. Náladu jim zřejmě nevylepšil ani pes, který se jim laškovně naladěn prozpěvováním mobilu proběhl po hlavách. Když už jsem vzhůru zapínám konvici a sypu do hrnku kafe. I kdyby bylo od žida, je mi to jedno. Sedím u linky na své barové židli a napjatá čekám, až se otevřou dveře k holkám, což se záhy stane. Se zájmem čtu v jejich tvářích. Čtení netrvá dlouho, taky vstaly po prdeli. Když už jsem vzhůru, chopím se přípravy svačin, navyklými pohyby krájím rohlíky a salám, roztírám máslo a dumám zda bych se se svým celkovým součtem namazaných rohlíků a chlebů nemohla ucházet o místo v Guinnessově knize rekordů. ,,Zapomnělas koupit pastu!" haleká dcera z koupelny. ,,Ještě tam něco vymáčkneš," ladím hlas k laskavosti a očima posunuju hodinové ručičky. Ještě čtvrt hodiny, než se odeberou za svými cíli. ,,Kterej blbec zas nepřepnul sprchu?" zjevuje se dcera ve dveřích. Při pohledu na mokré skvrny na světlých riflích a triku, jsem hned doma. Rozpomínám se, že jsem byla v koupelně poslední, vlastně první po ránu a takticky měním směr hovoru. ,,Proč si čistíš zuby nad vanou?" zaútočím a dělám, že jsem přeslechla tlumené zavrčení.
Ve vypjaté chvíli, kdy se všechny tři z nepochopitelného důvodu za vzájemného, nedůtklivého osočování tísníme v nejužším místě chodby, cvakne klika od ložnice a manžel připomínající v kostkovaném pyžamu přerostlého, do růžova vyspaného školáka s potěšením zaznamenává, že jsem zdánlivě při vědomí. Okamžitě jde nelítostně za svým cílem. ,,Nechceš mi usmažit na sváču vajíčka?" Odolávám nutkání sdělit mu, že smažení vajíček - a všeho co k tomu nutně vyžaduje, tedy cibulku a salám a chléb nejlépe s máslem na obě strany - má pro mne po ránu zhruba stejný půvab jako kolonoskopie. Brzká hodina ranní není nakloněna vřelým mezilidským vztahům. Nakonec samozřejmě smažím.
Když jsou konečně všichni vybaveni svačinami, penězi na autobus, na benzín, teplým prádlem a vlažnými polibky a spolehlivě za dveřmi, odeberu se do koupelny k pravidelné lekci malování pro pokročilé. Obezřetně vypínám sprchu. Manipuluji s ní jako s hroznýšem královským. Zrada nepřichází z vodního zdroje ale od řasenky, přestože je zpola vyschlá, na dloubnutí do oka pořád ještě stačí. S jedním okem modrozeleným a druhým zakaleným vyrážím do terénu. Proklopýtám se psem známou stezkou a vodím ho lesem v dojemné snaze, aby vykonal svou potřebu někde z dohledu spoluobčanů. Vesele pobíhá a drží to v sobě, dokud nedojdeme zpět do vsi. Zastavuje se samozřejmě u rozcestníku s upoutávkou na naše dvě hospody. Charlie nemá o úrovni místních restauračních zařízení valné mínění.
Odkládám psa a vodítko domů a jdu do jednoho z nich uklidit. Kolegyně, milá, čiperná paní o dvacet let starší než já, švitoří a činorodě pobíhá. Už má nejenom zavařenou červenou řepu - jak klasické, řepné kostky tak salát z řepy a sladkého zelí (moje řepa stále ještě dlí ve stavu nezpracovaném ve špajzu, po prvních pěti kilech mi došla odvaha) - krom toho taky už napekla perníčky, několikrát převlékla peřiny, přerovnala skříně a obveseluje mne podrobným popisem chystaného předvánočního úklidu včetně důmyslného čištění radiátorů pomocí pletací jehlice a tenkých proužků látky. Uvažuji k čemu bych mohla pletací jehlici využít já. Možná si ji vrazit do oka. Omezuji své konverzační příspěvky na pochvalné mručení a nechávám si pro sebe, že co se týče vánočního běsnění budu ráda, když uhlídám kočky, aby pravidelně vyšly ven. Svátek pro mne představuje chodba bez kočičinců.
Odpoledne jedeme do města vybrat hotovost a nakoupit. Bankomat přijímá kartu, požvýká ji a ukládá do svých útrob, zřejmě na horší časy. Hotovost hamounsky zadržuje v sobě podobně jako Charlie. V bezmezné důvěře v báječný ERA svět kráčím sebejistě na poštu poprosit o vyjmutí karty. Je mi oznámeno, že bankomat se smí otevřít jen jednou za den, což už se stalo. Moje karta bude osvobozena až další den. Oněmím úžasem. Solný sloup je ve srovnání se mnou hyperaktivní šibal. Slečna v brýlích několik minut zkoumá můj zevnějšek a patrně odhaduje mou solventnost, nebezpečnost a duševní způsobilost. Pro jistotu svou informaci ještě jednou opakuje a dodává. ,,A máte na účtu dostatek financí?" Logicky argumentuji: ,,Proč bych asi šla vybírat peníze, kdybych je tam neměla?" ( Když se se svým zážitkem později svěřuji sestře, říká: ,,Mělas říct: vlastně jsem to tady chtěla vykrást, ale nějak mi to nevyšlo. Vtipné odpovědi bohužel nebo možná bohudík vždycky přichází s několikahodinovým zpožděním.) Beze slova odcházím a po zbytek dne blahořečím své náhlé oněmění s vědomím, že se tam minimálně ještě jednou budu muset vrátit. Atmosféra v autě cestou domů je výbušná. Zavání střelným prachem. Manžel i já důrazně mluvíme a vzrušeně diskutujeme, kdo z nás je pitomější, větší blbec a nešika. Oba jsme v skrytu přesvědčeni: já to nejsem! Na přetřes přichází události i několik let staré.
Uklidňuji se domácí prací. Pociťuji první příznaky návratu duševní rovnováhy. Zvoní mobil. Mistrová. ,,Uvědomujete si, že jako dohodář máte na zadanou práci jen pět dnů?" prská do telefonu. Kdeže jsou láskyplné časy našeho namlouvání, už nejsem ani šikovná ani rychlá. Jsem jen dohodář. Dohodář, který nestíhá. Němota padá na zamrzlou vodu i na mne. ,,Haló, slyšíme se, jste tam ještě?" ptá se po chvilce. Ne. Nejsem. Nikdy jsem nebyla a nebudu.
Moje paměť je zvláštní archiv. Důležitá data a fakta spolehlivě ukládá mimo můj dosah, ale s jistotou vyhmátne tu nejméně vhodnou vzpomínku pro každou příležitost. Vybavuji si přejetého šneka s domečkem napadrť, ležícícího v blativé koleji po traktoru. Pořád ještě žil a očima na šťopkách důvěřivě propátrával bláto kolem sebe. Mám pocit, že cítím v zádech kola traktoru, jak tam zanechávají vlastnokolní podpis.
Na chodbě mě upoutá tiché, pravidelné kap! kap! Ohřívač na vodu ve tvaru O tázavě upírá svůj velký bílý obličej ke koupelnovým dveřím a a pláče. Přistavím pod něj kbelík. ,,Jen si poplač!" říkám s pochopením. Pouštím televizi. Je mi úplně jedno, co tam běží, sleduji všechno a šroubím. Pamětliva lidového moudra, navštěvuji WC s krajní nedůvěrou a jen v případě neodkladné nutnosti. Zdá se stabilně stavěné a pevně ukotvené, ale v takové dny jeden nikdy neví.
Smráká se.
Dojímám se nad osudem rejsce vodního a lehce si mžím do plastů.
Za okny je tma.
Zdá se mi, že bude trvat věčně.
Některé dny se zkrátka nevydaří. Na druhou stranu v porovnání s takovým dnem musí být každý další jedině lepší. Nebo snad ne?
Jako dítko jsem si před Štědrým dnem psala vzkaz sama sobě a položila ho na stolek vedle postele, aby byl to první, co ráno uvidím. Stálo na něm: Pavlo, vstávej! Jsou Vánoce.
Možná bych si měla zas napsat nějakou podobnou motivační cedulku a připevnit ji na zeď proti posteli. Mohlo by tam stát třeba: Pavlo, vstávej! každý den je nepopsaný list, tak ho zkus popsat něčím pěkným. A když se nedaří a škrtance a kaňky převažují, nezoufej! Prostě obrať na další stránku. Těch nepopsaných naštěstí pořád ještě dost zbývá.
Téma týdne - Maličkosti, které dělají lidi šťastnými.
Žádné komentáře:
Okomentovat