Před nějakým časem jsem od neteří dostala knihu Rumo a zázraky v tmách od téhož autora. Příběh Wolpertingera Ruma mě okouzlil. V poněkud pošmourném období byl i pro mě tak trošku zázrakem v tmách. Stejně zaujal dceru a Město snících knih byl pro změnu dárek pro ni ode mne. Tak se nám dostala do rukou kniha, kterou nelze popsat jinak než slovy nejvyššího obdivu a uznání, přičemž brilantní a velkolepé jsou ještě ta nejumírněnější, kniha, na kterou se nezapomíná.
Město snících knih vzbuzuje úctu už svým rozsahem 444 číslovaných stran, stejně jako vazbou. Nečekejte žádný hladký mačkavý obal, který klouže sem a tam. Který musíte odložit, pokud si jej chcete uchovat v neposkvrněné podobě. Město snících knih připomíná staré kroniky a svádí k opakovanému hlazení, tak příjemný je to dotek. Alespoň já se jej nemohla nabažit. Po přečtení jsem si uvědomila, že podobně nejspíš vyhlížely živé knihy z Kožené sluje.
Knihovna, která je vyobrazena na obalu pokračuje i na dalších stránkách, takže čtenář vchází, nebo spíš je působením magické síly vtahován do nejrozsáhlejší knihovny Zamonie, což je země svou propracovaností srovnatelná se Zeměplochopou Terryho Pratchetta, Středosvětem Stephena Kinga nebo kouzelnickým světem Joan Rowlingové. Na třetí stránce vyobrazující knihovnu je tento nápis:
Město
snících
knih
Zamonský román od
Hildegunsta z Mýtotesů
Ze zamonštiny přeložil
a ilustracemi opatřil
Walter Moers
Tolik úvodem. Nyní známe fakta a můžeme přistoupit k ději. Hned na první stránce textu se nachází varování a troufnu si říct, že nikterak přehnané. Část si dovolím uvést:
...Není to příběh pro lidi bez hroší kůže a se slabými nervy - těm bych také doporučoval, aby knihu hned položili zpátky na polici a vytratili se do oddělení literatury pro děti. Tohle tady je příběh o místě, na kterém je čtení ještě opravdovým dobrodružstvím...
Hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě je Hildegunst z Mýtotesů, původem z Dračí tvrze - jeskyněmi provrtané skály v západní Zamonii, obývané inteligentními draky, holdujícími spisovatelství. Ano, Hildegunst z Mýtotesů je drak a sám říká: ...Jedna z nezměnitelných věcí v životě zpříma chodícího dinosaura je, že každý může na první pohled určit místo jeho narození... Hildegunstův poetický kmotr těsně před smrtí svému svěřenci mimo jiné odkáže tajemný rukopis neznámého autora, svou dokonalostí přesahující vše, co kdy bylo napsáno. Hildegunst je unesen, okouzlen a lapen, dle přání svého kmotra Dancelota z Veršořezů - autora jediné knihy O rozkoších zahrady, ve které tematizoval tučnění květáku ( neptejte se, to se musí číst!) a filozofické kompilace kompostování - se vydává na cestu do Knížkova. Bájného města opředeného legendami, cíle a tužby každého autora, aby zde nalezl neznámého z jehož pera vzešel dokonalý manuskript a poznal co je orm.
Knížkov Hildegunstovo očekávání ještě předčí. Jak sám název města napovídá, jde o místo kde se veškerý život točí a je podřízen knihám. Knihy jsou předmětem obchodu i sběratelské vášně. V každé sebemenší hospůdce se den co den pořádá autorské čtení, dokonce i názvy jídel jsou ovlivněny literaturou - například sladké pečivo básníkova lokna. Po ulicích se prochází rozličné formy života, leckteré přestrojené za knihy, jako chodící reklama, jiné vykřikují nejčerstvější novinky ze života spisovatelů a básníků. Místo, kde literární hudba mlhovických trompónistů vypráví příběhy ze středověku Zamonie. Místo, kde se daří kritikům, hledačům talentů, antikvářům i všem řemeslům, která mají co do činění s výrobou a distribucí khih. Místo, kde čtenář je hýčkán a rozmazlován všemožnými způsoby:
...Byly tady dobrodružné romány s přiloženými kapesníčky na utírání potu, horory s lisovanými baldriánovými listy na čichání pro uklidnění, když vás napětí přemáhalo. Knihy s těžkými zámky, zapečetěné nattiffoffskými cenzory (Koupě povolena, čtení zakázáno!). Jeden obchod vedl výlučně, "poloviční díla", samé rukopisy, které končily v polovině, protože jejich autoři při psaní zemřeli...
Bizarní pestrost a rozmanitost, to jsou slova, kterými lze nejsnáze přiblížit atmosféru Knížkova. Je zde však i odvrácená, temná strana životem překypujícího města a nejsou to jen Hřbitovy zapomenutých básníků - ulice kde neúspěšní autoři přebývají v dírách ne nepodobných hrobům a za drobný peníz baví turisty veršováním na přání - nebo nebezpečné knihy jejichž desky jsou napuštěny jedovatými lektvary z dílen knichymistů - knižních alchymistů, případně obsahují důmyslná mechanická zařízení, která po otevření do čtenářova čela vypustí šíp, či nástražné knihy analfabetistů z principu odmítajících všechna slova, kterými vyhodili do povětří nejedno knihkupectví. Je to především svět sám pro sebe, svět pod Knížkovem neboli labyrint se svou nejstrašlivější částí Strašínem a jeho nejobávanějším obyvatelem Králem stínů.
A právě v nechvalně proslulém labyrintu se Hildegunst z Mýtotesů proti své vůli ocitá. Jelikož je na jeho hlavu vypsaná odměna, Lovci knih - rozličné formy života, zpravidla nevábného zjevu i chování, někteří jsou dokonce kanibaly - hledající v podzemí vzácné knihy, ukrývané sem po staletí vášnivými sběrateli, jej pronásledují a lační po jeho krvi. Hildegunst prožívá jedno dobrodružství za druhým a zachází stále hlouběji do nekonečného, spletitého labyrintu, kde nic není nemožné, kde se nachází obrovské knihovny plné vzácných i nebezpečných knih, kde se rostlinné a živočišné formy snoubí s nerostnými, to vše ještě podpořeno jedovatými lektvary knichymistů. Přítomná monstra mají společnou jedinou věc, snahu sežrat vše živé, co se ocitne v jejich dosahu. Není divu, že se Hildegunst skutečně nenudí.
Na své pouti se Hildegunst seznámí se strašlivými knížáky, o nichž na povrchu koluje mnoho báchorek. Na vlastní oči spatří Hvězdu katakomb i oživlé knihy, setká se s Kolofoniem Dešťosvitem, největším hrdinou Knížkova a dokonce se seznámí i s pohnutým osudem Krále stínů, když po strastiplné pouti dorazí do jeho hororového sídla Paláce stínů. Nakonec ale všechny nástrahy a nebezpečenství překoná a na povrch, do Knížkova se vrací bohatší o cenné zkušenosti a poznatky.
Něco málo o strašlivých knížácích: ...Důležitě deklamujíce hrdě pochodovali přede mnou, kolem mne či za mnou, takže jsme museli působit komickým dojmem kachní rodiny, která se namísto kvákáním dorozumívá maximami a reflexemi:
,,Čtení je inteligentní metoda, jak si ušetřit práci s vlastním myšlením."
,,Světlo na konci tunelu je často jen umírající zářivá medúza."
,,Psaní je zoufalým pokusem dodat samotě na důstojnosti a vyzískat z ní peníze." ...
Kdo vlastně byl Král stínů, co je orm a zda jej Hildegunst skutečně získal a mnoho dalšího si nechám z pochopitelných důvodů pro sebe. Už teď mám pocit, že jsem stržená nadšením prozradila až příliš. Kdo někdy zakusil opojení jedinečným příběhem, jistě mou slabost pochopí a promine.
Dovolím si však ještě jednu ukázku. Pro pochopení něco málo z předchozího děje: Hildegunst ujíždí před Lovci knih na knižním regálu po monumentální, byť místy se již rozpadající dráze rzivých skřítků, kdysi sloužící k usnadnění přepravy velkého množství knih najednou. Společnost mu dělají harpýři - ohavní kříženci harpyjí a vampýrů, kteří svou oběť nejprve přivedou k šílenství otřesnými skřeky, aby jí mohli snáze vypít krev. Hildegunst na sobě již pociťuje první příznaky šílenství.
...Přepadlo mne stále tvrdošíjnější přání všechno ukončit skokem do hlubin dříve, než harpýři definitivně zvítězí. Jen jeden skok a všemu by byl konec. Skok a pak už jen nekonečný mír.
,,Huhú!" pravil vnitřní hlas.
Přirozeně, takhle většinou šílenství začíná, pravda, mí milovaní přátelé? Člověk slyší jeden nebo více hlasů - ale že na úvod řeknou něco tak banálního jako "Huhú!", to mi přišlo přece jen zarmucující...
Právě v tomto místě jsem musela knihu odložit. Stihnul mě dvacetiminutový záchvat smíchu, který se obnovil pokaždé, když jsem si pro sebe vyslovila huhú. Tak to bývá, když se člověk poněkud samolibě pokládá za náročného čtenáře a ve stavu vytržení žasne nad přesnou volbou slov, brilantními popisy a neotřelými zápletkami, ale do kolen ho nakonec dostane jediné huhú.
Pokud bych měla provést stručné shrnutí, řekla bych asi toto: Město snících knih je knihou o knihách pro milovníky knih a příběhů, ve kterých jednotlivá slova do sebe zapadají s přesností a půvabem titěrných ozubených koleček, aby společně stvořila důmyslný, zázračný mechanismus, který vás vtáhne a nepustí. A když vás konečně vyplivne a nechá jít, budete už jiní. Je oslavou bezbřehé fantazie a spisovatelského umu. Myslím, že orm pana Moerse září přinejmenším stejně jako Hvězda katakomb.
Zbývá tedy už jen jediné, pokud máte dost odvahy a netrpíte na slabé nervy, pohlaďte si obal Města snících knih, potěšte se s jeho strukturou, s kouzelným vyobrazením knihovny a drobného, čtoucího monstříčka a pak spolu s Hildegunstem vyslovte tu nejkrásnější a nejpůsobivější větu, která kdy byla napsána:
Tady příběh začíná...
A pamatujte na základní radu strašlivých knížáků: Nikdy, ale opravdu nikdy nepište román z pohledu kliky u dveří!
Žádné komentáře:
Okomentovat