Odpovědi pro Vendy

Naše milá Vendy (Eumenidas) s laskavostí a velkorysostí sobě vlastní zařadila do svého projektu: Představuji vám... i můj blog. Ohromně mě tím překvapila ale hezky. Součástí představení bylo i deset otázek, na které jsem odpověděla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 

1. Začnu s tou nejzákladnější a nejobvyklejší otázkou - jak tě napadlo založit si blog? Co byl první popud? Náhodná návštěva některého blogu, doporučení od kamarádky, reklama? Rozhodovala ses mezi různými blogovými servery, nebo jsi náhodou kápla zrovna na tento?

K založení blogu mě inspirovaly dcery, když se rozhodly předvést mně, matce, něco málo ze svých blogů, co mohu vidět, pojmout a pochopit. Zazdálo se mi, že by se mi jeden takový blog docela hodil, že by se mohl stát úložištěm mých nashromážděných pokladů, textů písniček, úryvků z knih, citátů. A také, že bych se mohla při jejich přepisování pocvičit, coby čerstvá absolventka rekvalifikačního kurzu Základy práce s PC, v psaní na klávesnici. Nerozhodovala jsem se nijak složitě, neb jsem žádné jiné servery neznala a nemůžu říct, že bych dnes na tom byla lépe. Volba byla jasná. S pomocí nápovědného videa jsem cosi stvořila a bez velkých změn užívám dodnes. Yuri sice soudí, že můj dess je otřesný a uznávám, že by na tom mohlo být i zrnko pravdy, ale je to maximum, které se svými chabými grafickými schopnostmi dokážu vytvořit. Vlastně dotvořit. A takhle se v tom poznávám. Po pravdě se bojím na cokoli sáhnout, aby se to celé nerozpadlo.

2. Jedno z tvých oblíbených míst je, zdá se, zahrada. Je skutečně tak oblíbená a baví tě pracovat s kytičkami, nebo je to pro tebe jen povinnost "zkrášlovat dům"? Máš nějakou nejoblíbenější, takovou, jakou by sis dala třeba do erbu?

Čirou náhodou mě to opravdu baví. Snad je to mou posedlostí vnášet řád do chaosu, přesněji řečeno, pokoušet se o to. Zahrada je ideální prostor k vnášení řádu, prostor, kterému víceméně vládnu a nejlepší je, že když se něco nepovede, je tu druhá a třetí a x-tá šance. Jen je to běh na dlouhou trať. Vlastně úplně nejlepší na zahradničení je plánování a představy, kde co bude a jaké to bude, až to vykvete. Napadá mě překvapivá myšlenka, že by mi možná úplně stejně posloužilo virtuální farmaření. Tam je úspěch z větší části jistý.

Pokud bych si mohla vybrat, přála bych si v erbu lilie pro jejich exotickou, voskovou krásu. Ale vlastně je zbytečné nad tím přemýšlet, protože můj motiv na erb je už dávno daný. Jsou to překřížené vařečky vznášející se nad vrchovatým kouřícím talířem. A pod tím nápis: Vaří. I když nerada. Ani nemusí být vyvedený ve zlatě.

3. Možná provokativní otázka a doufám, že mě za ni neumlátíš. Vaříš ráda?

Zdá se mi, že v mé kuchyni neustále něco bublá na kamnech (přinejmenším voda na čaj) a škvíří se v troubě (někdy jen zapomenuté boty na vyschnutí). Že neustále umývám nádobí a nebo je naopak prostírám na stůl. Něco jako smyčka. Moji strávníci dokonce tvrdí, že vařím chutně a poněkud úmorně se dožadují opakování. Takže ano, vařím, ale bez velkého nadšení.

4. Z toho, co jsi zatím napsala, vím, že máš ráda Stephena Kinga. Pamatuješ si, kterou knihu jsi od něj přečetla jako první? A jak ses k němu vůbec dostala, náhodně, přes doporučení, recenzi?

Myslím, že první kniha, kterou jsem od něj četla, byl Cujo. Půjčila a doporučila mi ji sestra. Po čase jsem si koupila TO, ale musela jsem ji nedočtenou odložit a darovat sestře, která je v naší rodině objevitelem a nejvýraznějším čtenářem a fanouškem Mistrova díla. Mimču v břiše nedělaly mé prudké emoční výkyvy dobře, hrozil předčasný porod. Vrátila jsem se k němu až o něco později. Zato však navždy.

5. Mimo Stephena Kinga, jaké máš ráda další spisovatele? (Neboj, nemusíš vyjmenovat úplně všechny, stačí dva, tři, pět, šest... nebo tak nějak).

Mé stálice:

Betty MacDonaldová

James Herriot

Dean Koontz

Stefan Zweig

6. Zpíváš? Jak se stavíš k hudbě samotné, máš ráda muziku, chodíš i na nějaké koncerty? Pokud ano, jaká hudba na tebe působí nejvíc, máš nějaký zážitek?

Shodou okolností jsme nedávno vedli s mužem hovor na podobné téma.

Jednu sobotu manžel sledoval Majora Zemana a pojal úmysl mě nevědomou zasvětit a ozřejmit mi, kdo je vlastně major Žitný a po kom se to zrovna střílelo. Zaujatá obkládáním králíka uloženého na plechovém loži mrkví, celerem a cibulí a jeho věnčením vavřínem a novým kořením jsem roztržitě a pravda, poněkud neuváženě, odvětila: ,,Bylo by mi srdečně jedno, i kdyby se ti kokoti postříleli všichni navzájem." Manžel dotčeně přepnul na Šlágr, zřejmě aby načerpal útěchu v hudbě. Zaujala ho dvojice zpívajících děvčic, hrajících na tahací harmoniky. Zasnil se a pak tenkým hlasem zhrzeného umělce pravil: ,,Velká škoda, že jsi nevedla děti víc k hudbě." Na to jsem nijak nereagovala, nepřišla jsem na pádný argument, ohromená nespravedlností jeho prohlášení.

Tohle prosím řekne mně, která jsem prokvílela tolik večerů nad dětskými postýlkami. To bylo nějakých Chlumeckých zámků a Ó hřebíčků zahradnických. Severní vítr u nás dul tak často, až okna zamrzala a při půlnoci nádherné jsem často dojala sama sebe. Dcerky málokdy. A co teprve když došlo na těžký kalibr: Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé, na bocích mu plápolaly cejchy řeřavé... To pak zšeřelou ložnicí zařinčely ostruhy a nad hlavou jsem roztočila pomyslné laso. Děti kolikrát ani nemohly usnout, nebo se budily ze spánku pronásledované zlými sny. Ze stejného důvodu jsem musela vypustit ze svého repertoáru i Salome, Hábet a Plavala husička po Dunaji.

Vlastně se pokouším své děti (jednadvacetileté a skoro osmnáctileté) vést k hudbě dodnes. V poslední době, ovlivněná Óčkem, se jim často snažím buď vloupat do jejich myslí, nebo jim připomenout, že jsem zas v blbým věku, což ostatně asi už odhalily samy. Přestože je ani Radečkův ani Xindlův song v mém podání nijak zvlášť neuchvátil, reagují vcelku laskavě.

Anička: ,,Mami, prosím, už nezpívej!"

Madlenka: ,,Pěkný ale radši bysme žily."

Co k tomu říct? Dělala jsem, co jsem mohla, stále se pokouším a dokonce i muži mají své dny.

Jipíjajou!

Hudbu mám moc ráda, ač nejsem znalec, a to velice různorodou, dalo by se říct od každého kousek. Někdy na mě zapůsobí textem, někdy melodií nebo strhujícím rytmem. Nebudu nudit výčtem svých oblíbených. Kdybych měla vybrat příklad, kdy na mě hudba opravdu silně zapůsobila, dojala mě a okouzlila, pak by to byla melodie z filmu Kung-fu panda, podbarvující závěrečné titulky, zatímco se za titulky střídaly motivy z filmu. Při opakování jsem natěšeně čekala právě na závěr, ale nedočkala jsem se, utnuli film hned po posledním obraze. Od té doby tu melodii někdy hledám, ráda bych si ji poslechla znovu.

7. Co se ti nejvíc povedlo? (Ať jde o cokoliv, od plánování, po uskutečnění)

Povedly se mi - vlastně nám - dcery.

Povedlo se mi za víc než jednadvacet let manželství svého muže nezabít, ač nutkání bylo často velmi silné a udržet si zdravý rozum, i když by se našli i tací, kteří by o tom vášnivě diskutovali.

Vlastně se mi zdá všechno čím dál povedenější. Někdy takhle přijdu domů, sluneční paprsky se zalomí v nečekaném úhlu a najednou koukám kolem sebe, jako bych to tam viděla poprvé. Dřevěné schodiště a obložení získají téměř oranžový nádech a září nečekanou krásou, skoro jako Jantarová komnata. (Možná je to jen tím, že jsem je krátce předtím umyla, to taky udělá zázraky.) Nebo koukám na něco v televizi a to místo na mě tak silně zapůsobí, až si říkám, tam to určitě znám. Nevím jestli je to stárnutí, blbnutí nebo naopak zmoudření. Těžko říct. A taky to není až tak moje zásluha, tak bych to neměla uvádět pod Povedlo se mi.

Jsem jen vděčný uživatel barev, tvarů, melodií, vůní, struktur, slov.

8. Co se ti nejvíc nepovedlo? (Ať jde o cokoliv, od plánování, po uskutečnění)

Nepovedlo se mi dokopat se přečíst vybrané spisy Aloise Jiráska a nalézt v nich zalíbení, jak jsem si kdysi předsevzala. A obávám se, že už na to ani nedojde.

Nepovedlo se mi dokončit kurz němčiny, přestože by se mi znalost německého jazyka velmi hodila. Neteře žijí v Německu a jejich partneři hovoří pouze německy. Moc ráda bych s klukama pokecala i jinak než prostřednictvím českoněmeckého slovníku. Ale se slovníkem to jde taky. Jen se občas dobereme k zajímavým závěrům.

Třeba padla otázka: Kdy - z naší zhruba stodvacetihlavé obce - odjíždí metro? ( Odhaduji 16.30 21.dubna 2342, chlapče) Musela jsem nalézt nějakou pozoruhodnou odpověď - nevím jestli to dokonce nebylo: Weit und breit ist keine betrieb./Široko daleko není žádný podnik. Jediná fráze, která mi z lekcí natrvalo uvízla v hlavě. Navíc nepopiratelně pravdivá - protože náš "milej, německej" pohotově a vtipně odpověděl: ,,Je třeba vyhledat specialistu." ( Předpokládám, že myslel přes hlavu.)
Nepovedlo se mi zhubnout dvacet kilo, jak jsem si taktéž předsevzala a stát se femme fatale, nebo aspoň štíhlou ženou. I když!! teď si uvědomuji, že při každé holce jsem přibrala dvacet kil a zase je shodila a tak mám vlastně splněno. Hned dvakrát.

Nekladu si nesplnitelné cíle, neb se znám a v tomto směru jsem jen a pouze realista. Má naplněná předsevzetí a tužby nejsou sice nikterak ohromující, ale na druhou stranu to samé platí i o nepovedených záměrech. A tak nemám žádná nej ani toho ani onoho druhu. A krom toho, není přece všem dnům konec. Ještě toho můžu hodně stihnout, tak i onak.

9. Jaká by byla dovolená tvých snů?

Dovolená mých snů je dovolená bez mé aktivní účasti na přípravě stravy. Pokud nebudu muset vařit, pak je mi úplně jedno, jestli se bude odehrávat v Českém Ráji, na Kanárských ostrovech nebo v Tramtárii.

10. Máš úžasné povídky i básně. Kdy jsi vůbec začala psát, jsi psavec už od dětství, nebo tě to chytlo později?

Nebyla jsem ani tak psavec jako spíš přepisovač. Vždycky jsem měla pocit, že slova, která projdou rukou do tužky nebo propisky a jsou jejich špičkou následně vypuštěna na papír, chutnají úplně jinak. A taky se mi zdálo, jako bych si je tím psaním tak trošku přivlastnila. Přepisování mi vydrželo hodně dlouho a jak už jsem zmínila, můj blog vznikl ze stejného důvodu - mít kam přepisovat. Pak přišly básničky. Nějaký čas se v mé hlavě zdržely, v tu dobu jsem hledala rým i na rajskou omáčku, jíšku a maggi a tak jako nečekaně přišly, zase odešly. K napsání první povídky mě inspirovaly Domovina a Valin, chtěla jsem zkusit, jestli stejně jako ony dokážu přimět slova k tanci. Dostalo se mi překvapivě laskavých ohlasů od čtenářů, za což jsem svým milým oblíbeným i náhodným návštěvníkům nesmírně vděčná. Díky tomu jsem podnikla několik dalších pokusů.

Ale abych pravdu řekla, jsem z toho sama vyjevená dodnes a taky nikdy nevím, jak dlouho to bude trvat. Proto si každé psaní užívám, jako by to bylo naposledy.

Díky moc Vendí za všechno, za oslovení, milá slova i melodie z filmu Kung-fu panda.

Bylo mi ctí a potěšením.

Zdraví Bevíčková.