Říká se čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Soudě podle letošní úrody brambor patříme k těm středně hloupým. Pokud toto pravidlo zobecním a vztáhnu na veškeré pěstitelské snažení, pak vykazuji v posledních dvou letech obrovské avšak doposud nezaznamenané a nepociťované zmoudření. Přesněji řečeno, měla bych vykazovat. Před dvěma roky jsem bez velkého očekávání a spíš jen tak, bezmyšlenkovitě rozsela po zahradě pár semen slunečnic a to když jsem si povšimla, že tu i onde klíčí slunečnicová semínka vyfoukaná a roznesená větrem z ptačího krmítka. Klíčivost byla stoprocentní a k mému úžasu zahradnického amatéra slunečnice skutečně vyrostly a své zářivé, vznosné hlavy celé léto stáčely za sluncem. A já v obdivu a nadšení za nimi.
Letos jsem se pokusila o totéž. Po vzoru Popelky a jejích ozobených přátel jsem pečlivě roztřídila ptačí krmi a vybrala ze směsi pochutin pro okřídlené vypasená slunečnicová semínka. Několik desítek slunečnicových příslibů se mi podařilo vpravit do nakypřené půdy. Přítrž posvátnému zahradnickému vytržení učinil Charlie. Z nějakého důvodu se mu znelíbilo mé křepčení kolem záhonů a v nestřežené chvíli uzmul plastovou misku se zbytkem semen. Jediným mocným trhnutím je vysypal a s kusem plastu utekl za rybízy, kde misku neodkladně a pomstychtivě roztrhal na kusy.
Zdálo se mi, že několik desítek slunečnic nám bude stačit a nechala to být. Vyrostla jediná a to v místě, které jsem vůbec nenavštívila, mezi řeřichami. Inu, každý rok není posvícení.
Vlastně čím dál častěji uvažuji o tátově výroku: Zahradu jedině vybetonovat! Kdysi ve mně toto nekompromisní prohlášení probouzelo jisté pochybnosti o správnosti jeho myšlenkových pochodů. Dnes si říkám, jestli v něm není obsažena hluboká životní moudrost a zkušenost. Zvlášť při pohledu na zlověstné šiky slimáků, lilie ohlodané červenými broučími ohavníky, růže poďobané černou tečkovitostí a záhony husí nohy velikostí a bujností směle konkurující subtropické vegetaci.
I když vyrobit si kolem domu betonové parkoviště, to taky není nic moc. Co kdyby nám tam chtěl někdo parkovat, případně vystavět supermarket?! Kdesi jsem zahlédla na brance úpravnou cedulku s nápisem: Přírodní zahrada. To se mi zdá jako elegantní řešení problémů s údržbou zahrady, aneb jak kulantně a sofistikovaně říct: Nechce se mi s tím nic dělat! Na pohled to teda není nic moc extra, to vám řeknu popravdě, nic o čem byste chtěli psát domů. Ale nakonec kdo já jsem, abych mohla posuzovat estetickou hodnotu kopřiv a bodláků a jiných roztodivných travin a porovnávat jejich vzezření s růžemi, pivoňkami, jiřinami a mečíky. I pěkně rostlá kopřiva může lahodit oku. Jen je to na mě až příliš alternativní, něco jako nábytek ze starých palet. A tak nejspíš zjara už nezaseju zase překopu zahradu a sem tam nějakou lilii a královskou korunu (nevím jak se to jmenuje přesně, donedávna jsem tomu říkala ananas), nakoupím semena a budu v natěšeném očekávání očima vytahovat ze země tulipány a narcisy. A možná dojde i na slunečnice.
Čekají nás dlouhé, studené a pošmourné měsíce a tak jsem nesmírně vděčná Vendy za její grafické, magické kouzlení se slunečnicemi z toho vlídného, šťastného léta, kdy se jim skutečně dařilo. Myslím, že se k nim budu stáčet v následujících měsících dost často.
Žádné komentáře:
Okomentovat