Když nám soused daroval náš první, maličko obstarožní počítač, vypuklo v rodině velké rozradostnění. Holky nadšeně a často hrály hry a já šílela z opakující se vtíravé melodie podbarvující hru a vyvolávající představu nepřetržitě spuštěného domovního zvonku. Sice líbezně znějícího, ale po hodině jedovatě otravného.
Rodiče s bezmeznou vírou v nové technologie a nepřeberné možnosti, které mi díky tomu spadly do klína (a vlastně i ve mne), se pravidelně dotazovali, jaké pokroky s počítačem dělám. Těžko jsem jim mohla říct, že pokud jde o mne, mohli jsme ten zázrak klidně nainstalovat k Maxovi do boudy. Výsledek by byl naprosto stejný. Upřený pohled a tichý údiv.
Změna nastala až v momentě, kdy jsme se už nemohli dívat na dcery, jak v létě v zimě postávají u internetu (neboli intarnetu, jak říká kamarádčin tatínek) na návsi, přičemž mladší dcerka balancovala na jakési lavičce vlastní výroby, stlučené ze dvou špalků a prkna, aby tam vůbec viděla. Pořídili jsme tedy intarnet domů. Tehdy jsem poprvé zalitovala, že jsme vcelku neprozřetelně kouzelnou bedýnku umístili do pokoje holek a značně tím omezili vlastní možnosti využití. Manžel se s tímto uspořádáním vyrovnal velmi snadno. Poté, co si vyhledal a s požitkem pročetl několik inzerátů na štípačku na dřevo a silně po ní zatoužil, jeho zájem o virtuálno ochladl a vytratil se do ztracena.
Já jsem naopak s potěšením datlovala a plnila mailové schránky sester a neteří a přátel podrobnými zprávami z domova. Naše obec se nedá dokonce ani s přivřeným okem nazvat rušnou metropolí překypující nočním životem, skandály a šokujícími zážitky. Krom toho jako rodina vedeme poměrně spořádaný a tím pádem pro klávesnici čilého dopisovatele značně neatraktivní život. Témat ubývalo. Dravý proud informací všeho druhu se ztenčil na pramínek aktuálních nezbytností. S nově získanou sebedůvěrou "počítačového experta" jsem tedy přikročila k náročnějším úkonům.
Vyhledávání receptů. Záhadným řízením osudu jsem při hledání amerických brambor zabloudila na stránku věnovanou mé nejoblíbenější knize Tommyknockeři. S vědomím vlastní důležitosti jsem se na databázi zasvěcené knihám zaregistrovala a přidala svůj první hlubokomyslný komentář.
Databáze byla v samých začátcích a mě nadchla možnost, podílet se na jejím spoluvytváření přidáváním titulů a autorů. Postupně jsem k počítači odnosila po hromadách své knihy, poté vyplenila knihovnu rodičů a nakonec i holek. Sebekriticky musím přiznat, že s přidávanými údaji jsem si příliš hlavu nelámala, u knih, které jsem nečetla ( z knihovny rodičů) jsem prostě opsala obsah z obalu a těšila se z příjemné zábavy. A tak jsem se seznámila s El. Začalo to upozorněním na mnou chybně zadaný údaj o narození nějakého autora. Vyměnily jsme si pár postřehů o knihách. Vyměnily jsme si pár postřehů o životě. Z pár postřehů se staly pravidelné zprávy a ze zpráv během času dlouhatánské odstavce myšlenek, zážitků, snů a nadějí.
Naše přátelství - a je to plnohodnotné přátelství a jakýkoliv jiný výraz by byl znevážením vztahu, který se zvolna vytvořil, a kterého si velmi cením - trvá několik let. Dodnes si živě vzpomínám na sváteční pocit a málem šok, který mnou zacloumal, když mi k narozeninám dorazil od El balíček s dárkem. Mezitím jsme si už vyměnily spousty dalších řádků. Průběžně. A dárečků vlastně taky. Každé narozeniny a Vánoce.
O Štědrém dni posledních Vánoc jsem poprvé slyšela hlas El v telefonu.
Jak už to tak bývá, když chce člověk hodně říct a velmi mu záleží na tom, aby to řekl správně a precizně, neřekla jsem nic ani moudrého, ani převratného, smála jsem se jako kretén, přestože jsem si to důrazně zakázala, neb se dobře znám, a mluvila o přípravě salátu.
Ale to není podstatné, podstatný je ten milý, hřejivý pocit, který ve mně z našeho rozhovoru zůstal a obohatil sváteční dny.
Někde jsem zaslechla diskuzi, jak virtuální svět a zdánlivě iluzorní vztahy v něm vznikající odvádí své uživatele od reality. Můžu mluvit jen za sebe, ale neviděla bych to tak černě. Nikdy jsem neměla pocit, že by virtuální svět existoval na úkor skutečného. Sousedí, prolínají se a doplňují.
Krom toho si myslím, že ten, kdo skutečně chce uniknout realitě, najde si stejně vždycky nějaký způsob, prostředek. A žádný z nich (krom čtení) není příliš bezpečný. Ani ve skutečném světě nechybí nástrahy.
Pravda, moje rodina je trochu jiného názoru. Mé psavé nadšení v začátcích bohužel odneslo pár obědů. Taky jsme jednou tři dny po sobě jedli hranolky. To když jsem bezděčně - vznášející se dva metry nad zemí v zamyšlení nad článkem - okrájela místo obvyklého uměřeného množství brambor celý kbelík. Ale připečeného králíka, připálený hrnec od brambor (na vyhození), hranolkovou "dietu" a sem tam načuřenou rodinu beru jako přiměřenou a snesitelnou daň.
Dnešní svět je samozřejmě a podstatně jiný, než byl v časech mého dětství a dospívání, než v časech dětství mých rodičů, jiný, než ten svět, který znám jen prostřednictvím zažloutlých fotografií, filmů pro pamětníky a babiččina vyprávění. Ale jedno podle mne zůstává stejné.
Vždycky to bylo, je a věřím, že i bude o lidech.
Jsem vděčná za podivuhodnou asociaci, která mne nasměrovala od brambor k Tommyknockerům a dál.
A říkám díky, El.
Žádné komentáře:
Okomentovat