Protivy se přitahují

Za svůj ani ne tak dlouhý jako spíš rozmanitý život jsem vypozorovala několik zajímavých zákonitostí, se kterými bych se vám ráda svěřila.

1) Ze života koček:

U milovníků kočičího druhu jsou zpravidla žádanější kocouři, pro své omezené možnosti rozmnožení. Nepopírám, že by se mohl najít i nějaký kocouří samaritán, který by adoptoval opuštěné kotě a s láskou je uvedl do svého života a příbytku (stávají se i divnější věci), ale v porovnání s pravidelným plozením kočiček, je toto riziko téměř zanedbatelné. Zkrátka kocourci jsou vždycky žádanější než kočičky. Škodolibým působením zákona schválnosti naše kočka, Zmuda, samozřejmě porodila tři holky a jen jednoho kluka. Podotýkám, že kočičí slečny byly neudatelné, i když neodolatelné a tak nám zůstaly všechny doma společně se svou matkou.

Nedávno jejich řady posílil nalezenec ze zahrady. Věřte nevěřte, je to zase... kočka.

2) Ze života drůbeže:

Tatínek coby zdatný hospodář a milovník vajec na všechny způsoby, poté, co některé naše zhruba desetileté slípky pomřely na sešlost věkem, případně podnikly sebevražednou misi znavené dlouhým nenaplněným životem a nechaly se sežrat kunou, ( neb je nikdo nedokážeme zabít), rozhodl, že nebudeme nosnice kupovat, ale odchováme si je svépomocí. Šťastnou náhodou se v čase tohoto rozhodnutí rozkvokala jedna z mladších slepic (asi pětiletá, tudíž čupr mladice) a tak ji tatínek zavřel do králíkárny a láskyplně pod ni složil deset vajec. Slípku obložil korýtkem s chutnou pšenicí a miskou vody, aby snad nezeslábla a těšili jsme se na kuřátka. Kvočna vytrvala a z deseti vajec vyseděla pět kuřat a pět pukavců. Pukavci netřeba se dále zabývat. Z pěti kuřat jedno zašlo, zřejmě odstraněno ze života tvrdým matčiným pařátkem. Ze zbývajících čtyř kuřátek jsme měli velkou radost. Pravda, jak šel čas, zdála se nám jakási nohatá a hřebínkatá, ale zamilované oko rádo lecos přehlédne. Prozřeli jsme, až když si slípky začaly procvičovat hlasivky. Ze čtyř kuřat byli tři kohouti a jedna kýžená nosnička.

Zajímavé mi přijde, že je to přesně naopak než u koček.

3) Ze života ženy:

Zde jen krátce, neboť všechna tato pozorování byla popsána již mnohokrát jinými autory. Přesto neodolám, neboť vlastní zkušenost je něco jiného než vyčtené zákonitosti. Aneb šedá je teorie, zelený strom života.

a) Od chvíle, co jsem si po bližším ohledání a poměření špíčků a faldíků poprvé připustila, že se svou postavou stále znatelněji blížím ikoně lidu neandrtálského - Věstonické Venuši, (možno též nahradit pneumatikovým panáčkem Michelinem), jsem se pustila do nerovného boje s ručičkou váhy a každý rok si s neměnnou pravidelností připisuji na konto další kilo.

Navrch. Napadlo mě vyzkoušet, bude-li to fungovat i obráceně a cpát se, co to dá, ve víře, že bude fungovat zákon schválnosti i obráceně. Nemám však odvahu tuto teorii vyzkoušet, myslím, že by mě s větší pravděpodobností dřív skolil infarkt z pohledu do zrcadla.

Bude-li mít někdo zájem o tuto dietu naruby, budu velmi vděčná pokud se podělí o své dojmy a v případě úspěchu neopomene zmínit mé jméno.

b) Od chvíle, co jsem se po bližším ohledání a prozkoumání peněženky, účtu a všech přilehlých poboček banky v hrníčcích, cukřenkách a pokladničky ve tvaru roztomilé kočky, rozhodla šetřit, jsme stále v mínusu. Dovolím si parafrázovat milou Nartayu, která v tomto duchu hovořila o barvách. I finance jsou zrádné médium.

c) Stane-li se, že se jednou konečně rozhodnu vystupovat jako skutečná dáma, jak se nakonec sluší a je přiměřené mému věku matky dvou téměř dospělých dcer, zaručeně při vstupu na úřad zakopnu o práh, vlítnu do místnosti coby raketa středního doletu a mohu mluvit o štěstí pokud nesložím zděšeného úředníka k zemi ránou do čela.

Případně se mi nalepí na zuby žvýkačka a ve snaze dostat ji ze zubů a zbavit se nepěkné bílé hmoty dlící v úsměvu, bloudím jazykem ústní dutinou tak výmluvně a vehementně, až sklidím znepokojené pohledy strachující se o mou duševní rovnováhu a vlastní bezpečí.

Tiše závidím unylým krasavicím z filmového plátna, u kterých jsem podobné trapné příhody nikdy nepozorovala.

4) Ze života manželky:

S mým mužem tvoříme poněkud nesourodou dvojici, alespoň z mého pohledu.

a) Miluje filmy jako je Fantomas, Vinnetou, Old Firehnd, Míšenka Apanači (a celá ta skvadra z Divokého Západu), anebo úděsné ruské válečné filmy, kde padne jedna věta za půl hodiny. Což je velmi zrádné. Hluboké ticho mne vždy znovu přiláká zpět do místnosti v naději, že film už skončil, když tu náhle zas promluví nějaký partyzán, nebo ostrostřelec a pronese své osudné poselství, jako třeba...,,Netrefil jsem..."

Manželův nejoblíbenější seriál je Major Zeman. Studnu, ve které tatík Brůna působivě kýve sekerkou pokrytou chuchvalci vlasů je schopen shlédnout dvakrát za den a pokaždé má stejný silný divácký zážitek. Já naopak chytám osypky a lezu po zdi už při pouhé nezaměnitelné úvodní skladbě, či spatření mentolového obličeje latexového Fantomase.

b) S lítostí musím přiznat, že ani hudební vkus nemáme společný. Přes veškerou snahu jsem nedokázala ocenit přínos, kterým se pro hudbymilovné posluchače stala televizní stanice Šlágr. S nemalými rozpaky jsem vydržela dvě hodiny poslechu Dua Yamaha a dalších harmonikářů a pěvců při posezení s manželovými rodiči a mým tatíkem a spolu s havranem říkám: Nikdy víc! (Ovšem pouze poslechu, posedím ráda kdykoliv.)

Na mě je zkrátka toho "hola ryja hoj" nějak moc. Jakmile zaznamenám břeskné melodie ze Šlágru odcházím se k dcerám uklidnit poslechem jejich oblíbených skladeb, které jsou mi překvapivě bližší. Třeba Radioactive od Imagine dragons, nebo písně skupiny Of Monsters and men jsou učiněný balzám na mou dechovkou vystrašenou duši.

c) Můj muž, jak už jsem kdysi zmínila v jednom článku, je sběrač, zálibně prohlížející každý šroubek, každou matici, co najde. Sběrač, který neváhal prudce zabrzdit auto s vypětím sil jedoucí skromnou osmdesátkou a svrhnout tak psíka Charlieho ze sedačky na zem, když zahlédl v křovisku u silnice zavěšený jakýsi neidentifikovatelný popruh se slovy, že by se mohl hodit. Nechci ani vědět na co a myslím, že je vcelku jasné, že já jsem naopak likvidátor.

Dalo by se říct, že krom dvou dcer, manželské postele a účtu nemáme mnoho společného.

Babička, autorka mnoha perel, jak už tak k pracovní náplni babiček patří, krom nezapomenutelné větičky, kterou pronesla při prvním seznámením s mým manželem - ,,Hochu, ty máš moc dlouhý nohy, to ti bude na škodu." (A bylo, čtrnáct dnů před svatbou si nohu zlomil při ležérním frajerském seskoku z ani ne půlmetrové zídky) - pronesla i jiné moudro: ,,Protivy se přitahují."

S odstupem několika let mi došlo, že myslela protiklady, ale souhlasila jsem s ní tak i tak. Ano, protiva, to on někdy skutečně je. U sebe si tak jistá nejsem, všechna svá protivenství připisuji na vrub zákona akce a reakce.

Ale ať už jsme protivy, nebo protiklady, nebo protivné protiklady, letos oslavíme jednadvacáté výročí svatby.

Udolaná chovatelskými (ne)úspěchy, válečnými filmy a manželským (ne)souzněním se musím smát při promýšlení toho, jak to všechno krásně (ne)dává smysl.

Téma týdne - Co (ne)dává smysl.