Schoulil se hlouběji do svého zimníku. Ne v touze zahřát se. Zimník příliš teplý na první jarní den mu sloužil k udržení stálé vnitřní teploty. Osobní zóny chladu. Slzícíma očima zamžoural na zubaté slunce a pokusil se obrnit proti žvanění, které do soukromé zóny pronikalo z vedlejší lavičky. Čiperná důchodkyně postřehla jeho pohyb a stejně jako on nastavila vrásčitou, babičkovskou tvář hřejivým paprskům. ,,To se udělalo hezky, že? Máme tu jaro," zašveholila přátelsky a přiměla ho k podrážděnému kývnutí. ,,Nádherně," zavrčel a ztěžka se postavil na nohy ztuhlé chladem a dlouhým sezením. S tichou škodolibostí zaznamenal překvapený pohled a bez ohlédnutí se vydal pryč od jejího žvatlavého jarního optimismu.
Byl v půli cety k východu z parku, když mu pod nohy odkudsi přiletěl kropenatý, fotbalový míč. ,,Hej, pane! Kopněte nám ho zpátky," žadonil mladý rozesmátý hlas. Otočil se za ním a uviděl vytáhlého zrzka v proužkované mikině, zardělého ze hry i nečekaně teplého dne. Beze slova vykopnul pravou nohou a poslal míč na opačnou stranu od kluka, do hustého křoviska. Zrzkův pohled znejistěl a na chvilku připomínal výraz užvaněné babky. Život není peříčko, hochu, pomyslel si se zadostiučiněním. Zahlodání výčitky se rozplynulo v přesvědčení, že někdo to ty důvěřivé haranty už musí konečně naučit.
Unaveným krokem došel k domu. Klíčem vyloveným z jedné z mnoha kapes otevřel dveře a vstoupil. Černobíle kostkovaná dlažba se zablýskala a zavlnila ve slunečních paprscích pronikajících do chodby prosklenou výplní. Ruka mu bezděčně vylétla k čelu, jako by chtěla proniknout dovnitř a otočit tam nějakým ovládacím kohoutkem, který utne všechny ty nežádoucí, vtíravé vjemy. Zvolna prošel chodbou k výtahu a zlostným úderem si přivolal svůj "povoz do nebe". Tak tomu kdysi říkala Marie. Celý dům byl prosáklý jejím nakažlivým smíchem. Krom smíchu vířila prostorem spolu s nepatrnými zrnky prachu a pachy z mnoha domácností, i její slova. Smála se náramně, ale ty kecy už neměl chuť poslouchat. Ani naživo ani ze záznamu.
Cvaknutí dveří od bytu ho jako vždy maličko uklidnilo, ukonejšilo. Odložil klíč do keramické misky k jeho bratrům a sestrám a shodil z ramen zimník. Ztěžklý jarním vzduchem se mu zdál jak nacucaný vodou. Vstoupil do kuchyně propojené s obývacím pokojem a jako první ho udeřily do očí šmouhy na oknech zvýrazněné slunečními paprsky. Co Marie odešla, nikdo je neumýval. Okna prázdně hleděla do ulice a nad střechou sousedního domu se zlomyslně culil bleděmodrý proužek nebe. Nikdy se nepřiměl k tomu, aby koupil záclony a překrytím stále patrněji se olupujících rámů oken zútulnil a zjemnil své doupě. Strohost a nehostinnost mu vyhovovala. Strohost a nehostinnost korespondovala s jeho nitrem. S tím sterilním, odhlučněným pokojem v srdci, kam se stále častěji uchyloval.
Pohled mu padl na drobné naslouchátko ležící na stole jako nešťastný zmutovaný živočich. Ano, uvolnilo mu ruce, ale jeho hlava byla v pronájmu. Téměř se otřásl odporem při představě, že by se znovu mělo stát jeho součástí. Posadil se do křesla a s vlažným zájmen prolistoval jakýsi nový společenský román a po něm několik časopisů ležících na stolku vedle ovladačů k televizi, stereo soupravě a videu. Pustil televizi. Jen co promluvila, okamžitě ji zase vypnul. Neměla mu co nabídnout. Zdálo se mu, že už všechno viděl, všechno slyšel. A co hůř, že všechno odžil. Zahleděl se na mobil a jako by ho vzkřísil sílou myšlenky, mobil se rozechvěl a s tichým vrněním vibroval na proskleném stolku. S nepatrným zaváháním přijal hovor.
,,Přemýšlel jsi o tom, co jsem ti řekla?"
Ani chvilku nebyl na pochybách. Ten hlas by poznal kdykoliv. To byla celá Marie, žádný pozdrav, žádné ciráty, hned k věci.
,,Ahoj, Majko," usmál se a představoval si, jak sedí s telefonem u ucha a pohrává si s propiskou, nebo klíčem, nebo hrnkem od kávy. Jak dobře znal ty neklidné ruce. Nedělám nic jiného, málem z něj vypadlo.
,,A o čem? Řekla jsi mi toho víc. Třeba o tom, že jsem arogantní, sobecký hlupák? Nebo o tom, že si nevážím ničeho a nikoho, dokonce ani sám sebe? Ne, o tom jsem zatím nepřemýšlel, neměl jsem čas. Mám volný víkend po kolika měsících, možná bych ho mohl strávit promýšlením těch tvých zvláštních názorů. Nebo bysme se mohli sejít a promluvit si o nich spolu, najít řešení..."
,,Nechoď na mě zas s těma kecama, nejsem tvůj podřízený ani klient. S tím se jdi bodnout."
Na obou koncích se rozhostilo vyčkávavé nepřátelské ticho přerušované jenom občasným pípnutím v jejím mobilu oznamujícím další prodýchanou minutu.
Absurdně se ho to dotklo. Byl prostě dobrý v tom, co dělal, vypracoval se sám a ve firmě se o něm ještě dnes mluvilo jako o fenomenálním úkazu. Tvrdě dřel a pravda, ne vždycky se ohlížel na své okolí, ale tak to bylo dané a od Marie především čekal chválu a obdiv. Ne narůstající odtažitost a nakonec nesmyslný výpad, ve kterém ho obvinila, že manažeruje i doma.
Toužil jí vysvětlit, že když dlouho jedete příliš rychle, příliš zběsile, stane se z krajiny míhající se kolem šedivý pruh, ve kterém splyne krajina stejně jako lidé. Někdy vám ta omamná rychlost přejde natolik do krve, že už prostě nedokážete zpomalit. S nikým a pro nic. Každým zpomalením by riskoval, že se na jeho místo dostane někdo jiný. Ještě mladší, ještě ctižádostivější, s ještě ostřejšími lokty.
Chtěl jí říct i o otci, o jeho tvrdé tváři příliš brzy ovdovělého muže, na které byl úsměv úkazem stejně častým a vzácným jako déšť na poušti. O tom, jak těžké bylo vyvolat na té tváři pochvalný úšklebek v nemilosrdné konkurenci dvou starších bratrů. O tom, že jemu se to opakovaně dařilo, zatímco jeho bratři založili rodiny, žili své průměrné životy plné uječených harantů, nespokojených manželek, nezaplacených složenek a klábosení o ženských a fotbalu.
Chtěl jí říct mnohé.
Zahleděl se na svěže zelenou, bujnou palmičku, kterou mu kdysi darovala. Tenké prstíky lístků se dychtivě natahovaly za světlem. Než se stačil rozmyslet, promluvila za něj uražená ješitnost.
,,Vzpomínáš si na tu kytku, cos mi dala?... Hrajeme si spolu na Saharu, myslím, že už moc dlouho..."
,,Je mi tě líto... Pokud se dokážeš změnit, víš, kde mě najdeš," šeptlo mu do ucha a spojení se přerušilo.
Ozvěnou se k němu vracela vlastní i Mariina slova. Užasle se jimi probíral. Bloudil očima místností a hledal, čeho by se zachytil. V měkkém světle jarního odpoledne pohlédl na svůj odraz v televizi.
Dvojník uvězněný v temném akváriu mu tiše vracel pohled. Z tvrdé, neúsměvné tváře na něj hleděl vyhořelýma očima třicetiletého starce.
Téma týdne - Stáří.
Žádné komentáře:
Okomentovat