Štarkov

Při jednom z našich nedělních minivýletů jsme navšívili pozůstatky skalního hradu Štarkov. Nikoli poprvé a určitě ne naposledy. Pro mne má těch pár dochovaných zdí splývajících s kameny obrostlými mechem, obrysy nádvoří, náznak věží a malý průchod mezi skalami neobyčejné kouzlo. Magickou sílu. Je to místo, kde je možné dotknout se minulosti, stačí položit ruku na chladnou, vlhkou zeď v kamenné bráně a máte pocit, že se v kopci pod vámi co nevidět vynoří rytíř na koni, zlověstný jednooký bandita nebo půvabná hradní paní. Na hranici slyšitelnosti šeptá ozvěna dávných časů a vypráví příběhy o bojích, lovech, pitkách, lásce i zradě. Energie uchovaná mezi dvěma skalami je natolik silná, že letmý dotek a zavřené oči stačí k přenosu do časů, které známe pouze z učebnic dějepisu a pohádek.

Cesta k zřícenině hradu kdysi zvaného Skály, Starkov nebo Stařechovice, není sice dlouhá zato dost strmá. Ale stojí za to ji vyfunět, tedy v mém případě. Jirka, holky i Charlie stoupali k našemu cíli zcela bezhlučně. Až na jednu rychlou, důraznou výměnu názorů (hádku) o tom jakou cestu zvolit, zda tu pohodlnější, vyšlapanou a v podrostu znatelnou - Madlenka a já - nebo tu neprobádanou, s nasazením vlastním kůže proklestěnou roštím - Jirka, Charlie a Anička. Od výraznějších hlasových projevů nás odradila skupinka lidí kutajících v zemi, zřejmě hledačů pokladů. Štarkov mám úplně nejradši na podzim, když zlatožluté listí buků chrastí pod nohama a les, jindy temný, prozáří vlastním teplým světlem. Pak je to jako vejít do pohádky. Pochopitelně až na to funění, ale pro potěchu a ukrácení cesty si představuji, kdo všechno tudy funěl přede mnou.

Zřícenina hradu se nachází nedaleko Jimramova - městečko Jimramov bylo založeno při česko-moravských hranicích v klínu řeky Svratky za kolonizace ve 13. století. V roce 1392 se zde připomíná tvrz se svobodným dvorem, mlýnem a rybníkem. V 15. století náležela tvrz Pernštejnům, z nichž Vilém z Pernštejna vytvořil z držav na Jimramovsku a Novoměstsku novoměstsko-jimramovský statek. V r. 1588 prodali Maxmilián a Jan z Pernštejna Jimramov Pavlu Katharýnovi z Katharu, který si zvolil Jimramov za své sídlo. Přestože dosavadní tvrz byla ve špatném stavu, neobnovil ji, ale přebudoval v hospodářský dvůr; ten byl pak několikrát upravován a dnes je součástí státního statku.

Hrad v mohutné skále, na zalesněném kopci (679 m) vystavěl podle některých zdrojů Archleb z Kunštátu, majitel zdejšího panství, které získal kolem roku 1360 od pánů z Pernštejna, asi v roce 1380. V roce 1384 hrad postoupil synovi Erhardovi a bratru Janovi. Jinde se uvádí, že hrad zbudoval Archlebův syn, Erhard (někde též zvaný Heralt). Ať tak nebo tak, jeden z nich to zaručeně byl. Dále už je zmiňován pouze Erhard, s přídomkem ze Skal, který dlouhý čas zastával úřad nejvyššího brněnského sudího. Historické prameny tvrdí, že za něho byly hrad i panství v opravdovém rozkvětu. Po jeho smrti v roce 1415 nastaly o hrad spory. Erhardova dcera Žofie provdaná za Jana Tovačovského, žalovala v roce 1420 Kunu z Kunštátu z lysické větve, že se neprávem zmocnil hradu Skála a nechce jej vrátit. Po vleklých sporech roku 1447 hrad skutečně získala a roku 1448 prodal Jan Tovačovský z Cimburku skalské zboží pernštejnskému purkrabímu Vaňkovi.

Ten se přidal k loupežným hordám a zřejmě je nechal zabydlet se na skalském zboží. Sídlila zde družina Jana Pušky z Kunštátu a poté husitského hejtmana Jana z Břežan, v jehož skupině bylo až 500 husitů. Jejich loupeživé výpravy znepokojovaly široké okolí, proto se zemská správa chtěla s Janem z Břežan dohodnout, aby jí za výkupné hrad postoupil. Jan z Břežan ale pravděpodobně dostal jen část slíbeného výkupného, a proto hrad neopustil. Hrad byl poté nákladně dobýván a roku 1456 dobyt a rozbořen. V listinách z roku 1464 je již uváděn jako pustý. Od roku 1778 je hrad Skály stejně jako celé jimramovské panství v majetku rodu Belcredi.

Z hradu se zachovaly zbytky obvodových zdí vyzděných mezi skalami, torzo hranolové a oválné věže. V okolí jsou patrné zbytky valů. V hradním jádře proběhl (r. 2003) archeologický průzkum, při kterém byly odkryty základy zdí paláce.

Tolik vyčtená fakta a ještě pár fotek.

Štarkov jsme navštívili na podzim, sice v čase, kdy listí už bylo ztmavlé, vlhké a pomalu tlející, takže jsem přišla o potěšení ze zlatavě osvětleného lesa ( ale možná je to taky jen moje zidealizovaná vzpomínka na jinou podzimní návštěvu, v paměti mám vždycky všechno barevnější), ale na půvabu to našemu výletu nic neubralo. Mezitím nebyl na článek o mém oblíbeném místě čas, ale nakonec je to tak dobře, dnes jsou mi fotky ještě milejší, protože zima, kterou jsme v čase focení měli před sebou, se pomalu chýlí ke konci.

Možná si řeknete: nic moc, jen spousta kamenů, kde nic tu nic. A možná z toho budete mít podobný pocit jako já. Zdá se mi, že právě to, že se z hradu dochovalo jenom minimum původní stavby a pár úlomků faktů v kronikách, dodává celému místu na půvabu. Pro mne určitě. Jen náznaky, se kterými si může pohrát představivost, dotvořit je a zabydlet středověkými pány, upíry, vlkodlaky, inteligentním, lidožravým hmyzem z jiné galaxie nebo čímkoli jiným. Každý podle svého vkusu a libosti.