Jak to bylo s Ledou /3/

Emetrika

Dřív
Ani Leda proměněného Brioše nepoznala. Nebo se tak alespoň docela věrohodně tvářila. Dokonce ani potom, co jí vylíčil průběh silvestrovské noci včetně několika upřesňujících podrobností, na něj nepohlížela o nic přívětivěji. A tak musel Brioš použít netěžší kalibr. Malé, dokonale ukryté tetování vzniklé z opojení svobodou, které se Ledy zmocnilo po odstěhování od rodičů. Popravdě Brioš si nebyl úplně jistý, jestli tetování přiřadil ke správným hýždím, nicméně štěstěna stála tentokrát na jeho straně. Leda nakonec neochotně povolila tlak, kterým chtěla dveře přibouchnout, takže mohl i vytáhnout jen nepatrně pochroumanou nohu, shodou okolností tu samou, u které si předevčírem narazil o bednu palec. Když Brioš doskákal do Lediny kuchyně, vděčně se zhroutil na rohovou lavici. Dlouho se na ní však nezdržel. 

Pro Brioše to byl celkově den plný překvapení a omylů. Předpoklad, že se mu zhrzená milenka po šokujícím odhalení vrhne do náruče, kde setrvá do... tak daleko vlastně jeho představivost nezašla, prostě chvilku, se ukázal jako zcela lichý. Nedošlo ani na zhrzení ani na vrhání a už vůbec to nevypadalo na cokoliv jiného, jen trochu příjemného. Leda zachovala tvář pokerového hráče. Kulhajícího Brioše vyprovodila nesmlouvavě ze dveří a zcela nezastíraně za ním zamkla a ještě zajistila dveře zástrčkou. V okamžiku, kdy dozněly za dveřmi jeho nepravidelné poskoky, masku odložila. Svět, jak ho znala a milovala, se povážlivě otřásal v základech. Osm z deseti na Richterově stupnici. Ledu i Brioše by zřejmě překvapilo, kdyby zjistili, že ten zvláštní den skončili v dokonalé shodě. U Brioše to bylo pivo. Leda byla vždycky spíš na víno. Protože se však už znovu nepotkali, nikdy se to jeden o druhém nedozvěděli. Tohle byla jedna z těch informací na jejíž utajení malé město bohatě stačí. 

22.12. 16.40
Schodů nakonec napočítala Leda třicet. Když sestoupila konečně až dolů, uvědomila si, že je zpocená a udýchaná. Tady dole bylo příjemné teplo. Leda se pod schodištěm zastavila a zvědavě se rozhlížela. Z hlavy se jí vykouřila trapná scéna u pokladny, volání sira Merlota i stesk po Sváťovi. Cítila jenom údiv. Nacházela se v jakési špatně osvětlené chodbě nebo snad hale. Pod stropem a všude kolem spíš tušila než viděla propletené hadice, sem tam mezi nimi bliklo červené světélko, jaké vídala třeba na pračce nebo ohřívači vody. Na vzdálenější straně byla velká dokořán otevřená vrata. Z Ledina pohledu se jevila jako tvořená světlem. Znovu odložila tašky, které s sebou tak odhodlaně a vytrvale vláčela a začala rozepínat knoflíky kabátu. Dima slyšela šramotit někde vpravo. Tiše se pomodlila, aby se v něm nespletla, aby ji na završení dnešního podělaného dne tady dole nakonec ještě neznásilnil a nepodřízl. Když měla kabát svlečený a rozhlížela se, kam ho položit, všimla si, že i Dimo se svléká. Vylekalo ji to, bylo to jako odpověď na její obavy. Ostražitě sledovala, jak si pohybem, který působil automaticky, jako by ho vykonával pravidelně, pověsil umolousanou bundu na neviditelný háček někde na zdi a současně z téhož háčku stáhl jakýsi pracovní plášť, který si netrpělivě oblékl. Pokud měl nápis na zádech sloužit jako psychologická past, jejímž úkolem je vzbudit důvěru, fungovala dokonale. SPRÁVCE stálo na plášti velkým bílým písmem. 

Dřív
Poslední setkání Ledy se Svatoplukem bylo krátké, bouřlivé a pro řadu hostů restaurace Beruška nezapomenutelné. Leda si ho vychutnala, jako pohár hořkého léku, který musí vypít až do dna. Svatopluk po konfrontaci s informací poskytnutou Ledě Briošem splasknul jako prokopnutý míč a vzmohl se jen na žádost, aby Leda brala ohled na tu malou. Na dcerku Klárku, které by svým odhalením, které Leda skutečně tak trochu pomstychtivě plánovala, zkazila Vánoce a vlastně celé dětství. Jako správný manipulátor uhodil na nejcitlivější strunu. Leda by nikdy nepřipustila, aby v něčích vzpomínkách vystupovala, jako ta, co všechno zničila. Do Štědrého dne zbývalo třicet devět dnů. Jako mnoho nešťastných před ní zjistila i Leda, že na akutní bolest duše dobře zabírá červené víno. Sklenička dvě před spaním, na dobré sny, jak si Leda říkala a všechno bylo snesitelnější. Když už nemohla dál nosit růžové brýle, které si někdy v průběhu vztahu se Sváťou nasadila a odmítala je sundat, mohla se alespoň koukat na svět optikou zkreslenou alkoholem, pohled přes skleničku plnou Merlotu nebo Frankovky se zdál přijatelnou náhradou. Čemu to však vyloženě nesvědčilo, byla její práce. Poprvé se jí část překladu, na kterém pracovala, vrátila zpět s žádostí o kontrolu a přepsání.

22.12. 16.50
Když se Dimo na Ledu znovu otočil, uvědomila si, že se v něm skutečně spletla. Ale jinak. A nebo cestou dolů prošel podivuhodnou proměnou. Působil nějak... upraveněji.  

,,Ty tašky si tady klidně nech," řekl. Ledě se zdálo, že v jeho hlase slyší pobavení. ,,Nikdo ti to tady neukradne." Pak vzal Ledě z rukou kabát i čepici a pověsil je vedle své bundy. 

,,Něco ti ukážu, to budeš čumět! Ruka, která se k ní natahovala, byla také jiná... čistší. Leda se jí chytila jako tonoucí. Ruka byla příjemně teplá. Dimo ji vedl k osvětlenému obdélníku vrat. Čím blíž byli, tím víc musela mhouřit oči. Světlo bylo po předchozím pološeru oslnivé. Leda se ohromeně rozhlížela. Kolem zdí viděla navršené podivně povědomé předměty. Jakmile se na ně zaměřila, rozpoznala v nich pračky, ledničky, televize, počítače, mikrovlnky i sušičky navršené kolem zdí do výšky dobře dvou metrů. 

,,Takže jsme ve skladě? Nevěděla jsem, že se tady toho tolik prodává. Vlastně jsem si nikdy nevšimla, že by se tady něco takového ..." Dimo mlčel, jen s triumfálním výrazem ukázal palcem vzhůru ke stropu. Leda zmlkla a koukla nahoru. Ten pohled jí podlomil kolena. V obrovské výšce, která nemohla odpovídat třiceti schodům, po kterých sem sešli, spíš dvakrát třiceti, uviděla pravidelně rozmístěné světelné body. Když se na ně zaměřila, uvědomila si, že jsou to jakési shluky různě barevných hadic, které jsou níže propletené, takže tvoří dojem přeházené duhy. Dále vedly pod stropem ke stěnám a po těchto stěnách byly svedené opět v celém propletenci k přístrojům, kde se po dvou nebo po třech rozdělovaly a mizely v útrobách ledniček, praček, sušiček. Viděla hadice modré, žluté, černé, zelené, bílé i červené ale i fialové, růžové, tyrkysové a jednu nebo dvě, co působily jako nějaký výstřední zlatý šperk. Nejzajímavější na tom celém ale bylo, že hadice působily jako živé. Pak si Leda uvědomila, že ten dojem vyvolává světlo, které v nich putuje. To ono žilo. Poblikávalo, někdy úplně vyhaslo, aby se vzápětí rozzářilo o to intenzivněji. 

,,Nepřipomíná ti to něco?" usmál se Dimo, ale pohled ze stropu nespustil, stejně jako Leda. Jako by se toho pohledu nemohl nabažit. Chvilku přemýšlela, ale pak musela přiznat, že ne, nic takového opravdu v životě neviděla.
 ,, Napovím ti, támhle ten chumel hadic, co jen tak poblikává, skoro jako by zhasínal, to je dvojka. Chápeš?" Leda znovu zakroutila hlavou. Ale pak se podívala na rozmístění světelných propletenců, jejich počet a v hlavě jí zablikala neuvěřitelná myšlenka. S jednou dvojkou měla co do činění je před malou chviličkou.
,Myslíš jako dvojka? Ta dvojka? To je jako spodek pokladny? Nééé... A nebo jo?" 
,,Chytrá holka. Jo, jsou to fakt naše kasy. Zespodu," rozzářil se znovu Dimo pyšně. ,,No kasy... my tomu říkáme sběrače. Tady jsou to pokladny, jinde  zas něco jinýho, ale to je vlastně jedno, s tím si nezatěžuj hlavu."
,,Tím se do nich vede elektrika?" ignorovala Leda v zaujetí světelnou podívanou Dimova slova. ,,Ale proč je těch hadic tolik, na elektriku by snad stačil jeden kabel, nebo dva... " přemýšlela nahlas. ,,A proč to tak bliká?"
,,Víš, seš docela blízko, něco se těma kabelama fakt vede.  A jo, je to svým způsobem energie, ale není to elektrika a nevede se to odsud do kasy, ale od kasy sem dolů. Říkám tomu emetrika."
,,Cože? Co to je za blbost?" vykulila Leda oči. 
,,Tak ti to teda řeknu polopatě. Prostě takhle, vedou se tím emoce. Myslel jsem, že zrovna ty slovní hříčku oceníš, emetrika jako emoční elektrika, chápeš?" 
Leda rozpačitě mlčela. 
,,Zapomeň na to. Nahoře to taky neprošlo."

,,Dimo? Kdo ty vlastně seš?" Leda opatrně zacouvala zpět ke světelným vratům a schodišti, které tam kdesi tušila. 
,,Kdo bych byl, správce. Mám to i napsaný na zádech. Myslel jsem, že základním předpokladem překládání je umět číst." Zase ten hlas. Když ho slyšela, přísahala by, že se jeho vlastník právě usmívá, i když tvář má dokonale vážnou.

Leda se otočila a rozběhla se zpět, ke schodišti a dvířkům ve zdi. Sněhová bouře se v porovnání s bláznem a stalkerem, který ji zřejmě už nějaký čas sledoval, zdála neškodná jako záplava peříček poletující vzduchem po polštářové bitvě. 

,,Hej, počkej ty hloupá! dolehlo k ní, když probíhala vraty. ,,Copak nechceš vědět, jak je to s tím bílým vláknem? Ty dveře stejně sama neotevřeš, tak to ani nezkoušej." 

Leda neochotně zastavila a zůstala stát s hlavou ostražitě natočenou směrem k hlasu, který k ní překvapivě jasně doléhal z haly. Akustika jako v jeskyni. Doufala, že jí snad rozum nebo intuice něco napoví. Cokoli, co ji dostane z téhle kaše. Slyšela jen své vyděšené srdce. Osvětlená vrata se nakonec zdála přece jenom přitažlivější než temná chodba, ve které stála. V šeru zahlédla jakýsi obrys. Pak si uvědomila, že to jsou jen její dvě papírové tašky s nákupem. Ten pohled ji uklidnil. Byla jenom obyčejná žena na docela normálním nákupu. Sněhová bouře ji zahnala do skladiště. Pravda, společnost jí dělal jakýsi podivín, ale to bylo vše. Leda přesvědčila sama sebe, že se vlastně nic neobvyklého neděje.

Dimo se mezitím uvelebil na jedné pračce, jakoby si byl jistý, že se Leda vrátí.  Když se k němu rozpačitě došourala, pokynul jí k ledničce položené na bok. Leda si všimla, že pračce s bočním plněním, na které seděl, něco chybí. Něco docela zásadního pokud pračka měla plnit svůj účel a udržet prádlo i vodu uvnitř. I lednička se jí zdála nějaká pochroumaná. Rozhlédla se a uvědomila, že všechny ty přístroje kolem dávno mají své nejlepší roky za sebou. Působilo to na ni jako podivné pohřebiště. Dimo si Ledin vytřeštěný pohled vyložil po svém. Znovu slezl z pračky, z kapsy vytáhl kapesník velikosti povlaku na polštář, několika prudkými pohyby jím lednici ometl a pak kapesník pečlivě rozložil. Leda se na něj jako ve snách posadila.

,,No konečně," zašklebil se Dimo. Ale pak se usmál, zalovil v kapse pláště a vytáhl dvě cigarety. ,,Dáš si taky? Vlastně jsou to ty tvoje." Leda se zmohla pouze na kývnutí. Chvilku seděli velmi tiše. Obřad kouře, napadlo Ledu. Hučení světelných trubic připomínající zvuky úlu Ledu podivně uklidňovaly, oči se jí začaly zavírat. Když Dimo promluvil, vylekalo ji to. Zdálo se to po tom všem, co v posledních minutách zažila nemožné, ale pravdou bylo, že téměř usnula. 

,,Začnu teda tím, co tě asi zajímá úplně nejvíc," řekl Dimo a odhodil vajgla na zem, kde ho podpatkem pečlivě rozmáčkl. Leda ho po chvilce napodobila. ,, Řeknu ti to takhle, to bílý vlákno, ta čára, co vidíš,  to je něco jako stopka." Leda protáhla obličej. ,,Jako od jabka nebo třešní?"
,,Ne, stopka jako zastav se. Jako varování."
,,Varování?" vyděsila se Leda. ,,A před čím, proboha?"

4. část - Chyba v matrixu