Jak to bylo s Ledou /1/

Bílé vlákno

To zatracené bílé vlákno se objevilo třicátý sedmý den po konci světa. V oku. Mohl za to samozřejmě zákon schválnosti. Proč právě v oku? Protože tam ho každý uvidí. Jako znamení. Pociťovala ho jako řezavou bolest táhnoucí se někam do nitra jeskyně, ve které bylo její modrozelené oko s narůžovělým bělmem uložené. Nejdřív myslela, že je to jenom otočená řasa, však si poslední dobou trdlila oči skoro neustále. Pořád si připadala tak trochu ubrečená, rozmazaná. Pořád jako by měla na krajíčku, i když nikdy nechápala, proč se říká mít na krajíčku. Snad to bylo v pořádku z pohledu slzy, té slané kapky, co má každou chvíli vyklouznout koutkem oka, jako nezbedný školák na tobogánu, aby se sklouzla po tváři, zanechala za sebou lesklou cestičku a rozprskla se někde tam dole. Ne, mít na krajíčku podle Ledy nebylo správné, správnější bylo stát na krajíčku. Leda cítila, že stojí na samém kraji srázu.

Když krabici pracího prášku, který vybělí i to, co nechcete avšak s některými skvrnami ani nehne - na to má přece speciálního brášku - přepůlilo to divné bílé vlákno, napadlo ji, že je to vadné balení. Osahávala krabici, čekala, že bříška prstů odhalí nerovnost, trhlinu, že pokladní pás každou chvíli zasype bílý voňavý prášek. Prsty nenahmataly nic podivného. Až když na ni přišla řada a prodavačka začala rychle protahovat zboží nad proskleným okénkem, aby změnilo svůj status z vystaveného na prodané, napadlo ji, že ten problém by nemusel souviset s pracím práškem. Bílá linka se posunovala od jedné studentské pečeti ke druhé, na láhve vína, sáček mandarinek, krabičku lazaní a když konečně vzhlédla k prodavačce, která si významně odkašlala, bílá tenká lehce zvlněná linka rozdělila na dvě nestejně velké části prodavačce hlavu. ,,Nějakej problém?" zašklebila se rozpůlená hlava. Ledě připomněla pitbula ze sousedství. Ruka zabloudila k obličeji a než jí stihla zabránit, znovu promnula už tak dost uslzené zarudlé oko.

Bílé vlákno si nemohlo vybrat nejnevhodnější chvíli pro své zjevení. Bylo 22. prosince 15.30 odpoledne. Vánoční šílenství, které už nějaký ten čas nabíralo na síle jako tornádo a řádilo nad městem, vystoupalo toho dne do závratných výšin i když k úplnému vrcholu mu přece jenom pár příček ještě scházelo. Patnáct z deseti na Richterově stupnici, pomyslela si popleteně Leda a konečně odtáhla ruku z obličeje, což jí zachránilo oko. V tu chvíli do ní s nezastíranou agresivitou narazil nákupní vozík. Kdyby se v něm ještě chvilku dloubala, měla by už zřejmě po problému s bílou vlnitou linkou a řešila by vypíchnuté oko. Tomu se říká vyhánění čerta ďáblem. Otočila se a měla v úmyslu rázně se ohradit, jenže ta bílá čára ji nějakým způsobem brzdila. Všechno kolem se zpomalilo. Leda se zpomalila. Sama mezi psy, napadlo ji, když jí pohled konečně doputoval k majiteli nákupního vozíku, který jí docela tvrdě narazil do ledvin. Přede mnou pitbul a za mnou bernardýn, pomyslela si Leda a bezděčně sklouzla pohledem zarostlému muži do vozíku, jestli si taky veze ten příslovečný soudek rumu. Reklamy mají neblahý vliv na mozek, napadlo ji vzápětí. Ale to už se rozječel pitbul i bernardýn. Ježíšku, panáčku... nesly se libé tóny nad hlavami nakupujících, které se jako na povel stočily k ohnisku, odkud se ozývalo štěkání a vrčení, řinčení nákupních košíků a rozčilené cvakání podpatků postaršího člena ochranky, který se i v běhu nenápadně rozhlížel, jestli neuvidí nějakého známého, který by dosvědčil, že jeho zásah byl zcela srovnatelný s výkony jednotky rychlého nasazení. 

,,Paní, tady nemůžete stát, ty lidi za váma taky spěchaj ke svejm rodinám," apeloval pitbul na Ledinu občanskou sounáležitost. 

,,Nevim, matko, vo co de, asi ňákej problém s hlavou," sděloval bernardýn nevyžádanou informaci polohlasem vysušené stařeně v černém s obličejem připomínajícím dravého ptáka a bystře se rozhlížel užívaje si naplno svých pět minut pozornosti, kterou na sebe svými výpady strhnul. 

,,Já... já... se omlouvám," zamumlala Leda a začala přesouvat nákup do vozíku. Oči držela sklopené ale pohledy se k ní stahovaly jako žhnoucí paprsky, pálily a klouzaly jí po vlněné čepici, po odhaleném krku, cítila jak se propalují kabátem i svetrem. Koutkem oka zaregistrovala černé boty přešlapující těsně vedle jejích kozaček a nad nimi natřikrát ohrnuté příliš dlouhé černé kalhoty. Ochranka, uvědomila si. Zřejmě jsem byla vyhodnocená jako nebezpečná osoba. Jestlipak mě taky požádají, abych si lehla na zem s rukama nad hlavou... Myšlenky si běžely svou cestou, ruce se ještě pokoušely zachytit signály z mozku, které jako by něco blokovalo. Snaživě házely nákup bez ladu a skladu do vozíku. Ještě měla šanci se z toho dostat, nebýt té zatracené sklenice okurek. Skoro zasněně sledovala, jak letí vzduchem, jak se ve skle odráží světlo zářivek a jak s tříštivým zvukem dopadá na zem. Ticho, které se rozhostilo, narušovalo jen její srdce. Pokud ještě trochu zrychlí, přejde do arytmie, jako se to stalo tátovi a pak... A proč proboha ty okurky kupovala? Neměla v plánu ani salát ani chlebíčky a kyselé okurky vlastně nikdy nejedla. Tak proč? Protože bůh chaosu si to tak přál, nabídnul jí mozek řešení, které se zdálo naprosto logické. 

Sladkokyselý nálev se překvapivě rychle roztekl do všech stran, zatekl pod její kasu i její prodavačku - v duchu už si je přivlastnila -  pod vedlejší kasu a vedlejší prodavačku a přiměl nejbližší nakupující zvedat nohy přehnaně vysoko, jako by nešlo o okurkový lák ale kyselinu sírovou. Nečekaný vývoj situace překvapil dokonce i bernardýna. Leda cítila, že tlak vozíku na ledviny, který pociťovala posledních pět minut? čtvrt hodiny? čtvrt století? čert ví, jako by ji chtěl bernardýn z pozice silnějšího svým vozíkem prostě od kasy vytlačit, náhle polevil. ,,Máte to za šest set šedesát šest káčé," zavrčel pitbul," a Leda si v tu chvíli uvědomila, že ta dobrá žena svou informaci opakuje už poněkolikáté stále silnějším hlasem a mezitím hlasem výrazně normálnějším žádá kohosi neviditelného o úklid na dvojku. Možná je břichomluvec, objevila se další myšlenka. Roztřesenýma rukama vytáhla z kabelky peněženku, na druhý pokus vytáhla sedm stovek a položila je před prodavačku. Přesně v té chvíli její už tak povážlivě narušené sebeovládání zkolabovalo, vzdalo se a vyhlásilo stav naprosté nouze. Vládu převzaly instinkty. Pryč! velely. Jedno kam ale hlavně pryč. Poslechla. Nechala za sebou vozík s nákupem, vrácené drobné, zklamaného sekuriťáka i užaslého pitbula. I bernardýna, který se mezitím probral z leknutí a pro pobavení především vlastní si prstem ťukal na hlavu a vehementně se přitom rozhlížel po ostatních. A skutečně se mu dostalo řady souhlasných přikývnutí a škodolibých zlých úsměvů, nebylo jich však zdaleka tolik, kolik čekal. Hovor už zase nabíral na síle a scénu, která se odehrála, většině přihlížejících už vytlačily z myšlenek vlastní starosti. Navíc stařena s obličejem jestřába nenesla právě dobře další průtahy u pokladny a dobře mířenou ránou vozíkem do zadku v tmavě modrých prověšených džínách chlapíka málem porazila. Na osobu evidentně značně překračující průměrný věk, kterého se ženy podle bernardýna měly nárok dožít, vyvinula překvapivou sílu. 

Leda se mezitím vymotala ze supermarketu a čistě po paměti zamířila obvyklým směrem, dozadu za budovu, kde se scházeli bezdomovci, kolem skladu přes neudržovanou část městského parku k nejbližšímu paneláku. V tu chvíli si však připadala jako polární badatel plánující výpravu k severnímu pólu. Rozum nechtěl mít s ničím z toho, co se právě odehrálo, nic společného a zbaběle si zalezl do nejtemnějšího koutku mozku, kde laškoval s představou, že je léto, nejlépe srpen o dvacet let později a většina svědků  fenomenálního okurkového výstupu je mrtvá nebo senilní. 

,,Paní, halóó, paní, počkejte!" proniklo do Lediny omámené mysli, právě když míjela trojici bezdomovců, kopajících do sešlápnuté plechovky. Podle Ledy nepředstavovali pro národní mančafty výraznější konkurenci. ,,Počkejte!" ozvalo se znovu, což ji přimělo ještě zrychlit. Až ruka svírající rukáv kabátu ji přiměla zastavit a ohlédnout se. Sekuriťák v jedné ruce svíral papírové tašky s nákupem a druhou, která mezitím pustila její kabát, jako by se o něj popálil, měl položenou na hrudi. Sípavé oddechování naznačovalo, že boj se zločinem stejně jako pronásledování bláznů nepatří k mužovým nejsilnějším stránkám. 

,,Tady máte nazpátek,," sáhl do kapsy a natáhl k Ledě ruku s drobnými. ,,A tady máte ten nákup," pokusil se o úsměv. Leda jako ve snách přijala tašky i drobné. ,,A nic si z toho nedělejte, stávaj se horší věci, " usmál se muž znovu. Byl by to docela milý úsměv, kdyby mu zbývalo víc zubů, napadlo Ledu. Horší věci? A jaký? Přijít na nákup jen ve spodním prádle? Spadnout po hlavě do mrazáku k nanukům a mraženým polotovarům? Ano, mohlo to být horší, ale tohle bylo zlé až dost. Leda položila nákup na zem a zalovila v kabátu. Když nahmátla cigarety, poprvé ucítila něco podobného návratu k normálu. Ještě víc ji uklidnilo pomyšlení, že sem za supermarket není od parkoviště vidět a vyhne se tak dalšímu veřejnému očumování. Když ji za rukáv znovu zatahala ruka, napadlo ji, že ten sekuriťák je fakt k nezbavení. Možná čeká pár drobných za odměnu. Vlastně docela právem, vždyť mu nezaplatila ani ty tašky. ,,Tady, vemte si to a děkuju," vytáhla drobné a natáhla ruku k muži, který ji držel za rukáv. Úsměv byl téměř shodný, tenhle měl možná o dva tři zuby víc, ale tím podobnost končila. 

,,Jé, tak to moc děkuju, mladá paní, já se chtěl zeptat, jestli byste neměla jedno cigárko navíc? Ale tohle je taky dobrý. Fakt díky. Já su ňákej Dimo, kdyby vás to zajímalo." Popravdě Ledu nic nezajímalo méně, ale protože tu bylo to bílé vlákno, které rozdělovalo věci kolem na nestejně velké části a kradlo jí energii a protože právě prožila obrovské okurkové drama, byla podstatně méně vybíravá, co se týče společnosti, než za celých předchozích pětatřicet let. ,,Leda," hlesla a předstírala, že nevidí Dimovu umouněnou dlaň nataženou k ní v onom gestu přátelství, které jen malé procento lidí dokáže neopětovat. Leda k němu patřila. Místo toho znovu otevřela krabičku cigaret a tvářila se, že nevidí ani to, jak si Dimo místo jedné vytáhl minimálně pět cigaret najednou. 

2 část Dvířka