Sklípek

V sobotu 16. dubna jsme se s partou zúčastnili výjezdu za vínem do sklípku ve Velkých Bílovicích. Víno si občas dám, ale neupřednostňuji ho. Když mám možnost, vyberu si pivo. Hlavně už vím, co snesu a co si můžu dovolit, aniž bych se společensky znemožnila. Vlastně piju víno velmi málo. Jenže jsme nechtěla trhat partu. Ale přiznám se, že jsem měla docela obavu, jak na mě víno zapůsobí a jak zvládnu hlavně zpáteční dvouhodinovou cestu autobusem. Nakonec ale všechno proběhlo výborně.

Součástí naší alkoholové exkurze byla takzvaná řízená degustace, což obnášelo třináct vzorků vín. Osm bílých, dvě růžová a tři červená. Když jsem se ptali na ten nepoměr mezi barvami, dostalo se nám vysvětlení, že bílé víno se v současné době pije mnohem víc, než červené. U mě to platí stoprocentně, když už víno, tak jedině bílé. Červené jsem ochutnala jen nepatrně, předchozích deset vzorků mi úplně stačilo a tak jsem ty tři červené vzorečky přihrála manželovi a jelikož jsem měla dojem, že na mě začíná být znát jisté opotřebení - i když ostatní tvrdili, že takovou trošku vína nemůže nikdo ani pociťovat - šla jsme se raději projít a manžel mě galantně doprovodil. Díky tomu jsem nafotila i pár fotek venku a dokonce jsme se mohli podívat i do výrobny spojené s vinárnou.

To je sklípek, kam jsem mířili. Vlastně jsme neseděli přímo ve sklepě, ale ve velké klenuté místnosti na povrchu, která podle mě měla ale sklep připomínat. Celé to bylo velice pěkně udělané a moc se mi to líbilo, stejně jako prezentace jednotlivých vín. Bílovice mají 3500 obyvatel a 650 sklípků. Velice mě zaujal výhled na pestrobarevné domky a kostel.

Švagrové se zdálo, že se dlouho nevracíme z procházky po okolí, tak se po nás šla podívat a našla nás u sudů. A hned využila příležitost a nechala se vyfotit s dvojicí manekýnů. Zajímavé na nich bylo, že modely, které vynesli, byly vyrobené ze špuntů. Někdo si s tím pěkně pohrál. A stejně stylové byly i další dekorace, špunty kam se podíváš. Lustry byly pro změnu vyrobené ze zbytků sudů.

A to už je samotný sklípek. Zpočátku jsme seděli při svíčkách a bodových světlech, což bylo velice příjemné, ale zatraceně těžké na focení. Nemám velkou zkušenost s focením v umělém osvětlení a tak jsem zkoušela různá nastavení. Některé fotky jsou docela dobré, některé zas trochu rozmajzlé a některé si netroufám ani předvést. Ale pro představu, jak to tam vypadalo, to snad bude stačit. Na fotkách je převážně naše parta, ale jelo nás celkem čtyřicet ze dvou vesnic + různí přátelé odjinud a jeden harmonikář.

Kolem celé místnosti byly jakési výklenky s různými výjevy z vinařství. Každý výklenek je osvětlený bodovým světlem, ve skutečnosti to vypadalo velice pěkně, ale nějak mně to nešlo líp vyfotit.

Pan harmonikář byl k neutahání a vyhrával ještě v autobuse celé dvě hodiny cestou zpět. Přiznám se, že na mě to už bylo maličko moc, ale rozhodně to byl obdivuhodný výkon.

Akce se nám vydařila. Nikdo nebyl příliš opilý, nikomu nebylo špatně. Poznali jsme spoustu bezvadných lidí a navíc se aspoň na chvilku podívali do teplých krajin. Večer, když jsme kolem deváté odjížděli domů, tam bylo tak teplo, že se dalo sedět venku v tričku. Tak nějak u nás bývá v červnu. S jistotou mohu říct, že vinař ze mě už nebude, na mě je víno příliš kyselé - a to jakékoli, dokonce i to co má prý vysoký obsah cukru - a občas se nedokážu úplně přemoct, abych se po napití nešklebila, ale ráda jsem to všechno viděla a zažila. A zjistila jsem, že když si bílé víno naředím hodně vodou - 1 díl vína + 2 díly vody - vydržím to pít tak dlouho, jak je potřeba. Nejsem přece barbar, abych si na výlet za vínem vezla v baťohu lahváče. Pravda je, že svým přístupem - tím ředěním - jsem své přátele vinaře doslova zhnusila, ale jinak to prostě nešlo.