S politováním přiznávám, že jsem větší část života prožila jako slepec. Přesněji řečeno: myslela jsem si, že vidím jako rys a taky jsem se tím nezapomínala pyšnit. Zhruba do poloviny loňského roku jsem četla bez problémů i droboučká blechám podobná písmenka, kterými se pyšní příbalové letáky z lékárny, poznámky pod čarou, nebo nepříliš výhodné dodatky k rozličným pochybným smlouvám, což ale neznamená, že jsem nebyla slepá. Myslela jsem si totiž, že své okolí dokonale znám. Myslela jsem, že mě vlastně nemá čím překvapit a tak jsem hledala jiné, barevnější a malebnější světy ve své fantazii. Myslela jsem si dokonce, že psaním tvořím úplně novou, neznámou a krásnou krajinu, která vzniká bezděčným a hluboce uspokojivým procesem slučování oblíbeného a malebného a vypouštěním rušivého. Byla jsem bláhová a byla jsem slepá. A zjistila jsme to přesně v ten moment, kdy jsem si své dokonale známé okolí vyfotila. Ono není dokonce ani úplně přesné říct, že jsem neviděla. Viděla ale nevnímala, alespoň ne očima. A přesto je to krajina, kterou jsem si napsala. Krajina mého srdce. Vždycky to byla ona.
Východ slunce 29.3.
tentokrát v mé oblíbené modré
Nebe plné mraků také z 29.3.
Při prvním pohledu na tu šlehačkovou nádheru na nebi jsem si vzpomněla na seriál Simpsonovi, kde se taková podobná oblačná obloha vyskytuje. A hned vzápětí na básničku, kterou jsem kdysi četla v nějakém časopise a moc se mi líbila. Dokonce natolik, že ji dodnes umím nazpaměť. Jmenuje se Když lásku straší samota.
Když lásku straší samota
Josef Fousek
Když lásku straší samota
a osud život zamotá
postávám v krámě u Rotta
a hledám skobu, bez motta.
Na půdě ji pak zatluču
do škvíry, někam do trámu.
Jen místo sebe pověsím
kilovou šišku salámu.
Z vikýře vidím pastýře
jak pase hvězdy. K nevíře!
Chléb se sádlem má v papíře
a mlhu pije z talíře.
Kolem něj tisíc beránků
si chladí kožich ve vánku
a svatý Petr u stánku
chce vidět moji občanku.
To nebe plné poklidu
a nekonečné přízně
mě zpátky na zem vyhání,
kde z nekonečné žízně
z okapů vodou dešťovou
připíjím všední chvíli.
Za šanci chodit po světě,
na nebe hledět zezdola,
je skoba vhodná jedině
pro blázna nebo pro vola.
A ještě jedno oblačné a mlžné ráno z dneška tedy z 31. 3.
V sedm ráno volal manžel vracející se z noční, jestli jsem už oblečená, že z kopce je nádherný pohled na krajinu plnou mlhy. Přiznám se, že jsem seděla mátožně v pyžamu a s kafem u notebooku, ale bleskurychle jsem se oblékla a Jiří mě překvapivě ochotně vyvezl na kopec, abych si to mohla vyfotit. Za což mu patří mé díky, protože než bych tam pěšky došla, bylo by po mlze a slunce už by taky stálo podstatně výš.
Možná se vám bude zdát mé okouzlení přece jenom trošku přehnané, nakonec je to skoro pořád to samé. Ale mně vážně bylo, jako bych se probudila. Teď už vím, kde se vzaly třeba ty dva kopce z povídky Hrací skříňka. Jasný a Křivák. Jeden vidím z okna u ložnice a druhý z okna koupelnového. Jenže jsem to při psaní ještě nevěděla, ne tak úplně. No, po pravdě, ty skutečné nejsou ani tak kopce jako spíš vršky, ale to vůbec nevadí. Vždycky tu byly a doufám, že ještě hodně dlouho budou.
Co říct závěrem?
Od chvíle, co jsem začala vkládat co článku fotky, vynořuje se mi v hlavě krom výše uvedené básničky pořád dokola i úryvek z jedné písně, který myslím říká vše:
Krásnější svět vůbec nehledám...
Žádné komentáře:
Okomentovat